Nevděk osvobozených
Pár slov o naší „zemi zapomnění“ aneb poněkud netradiční ohlédnutí za měsícem, v němž před 71 lety skončila největší válka v dějinách lidstva.
Pamatujete, jak z naší historie zmizeli ti, kdo bojovali na Západě, piloti RAF a vojáci od Tobruku a Dunkerku? Pokud jsme četli připomínky historie v tisku nebo v školních učebnicích, měli jsme jen jedny osvoboditele, Rudou armádu, jedinými odbojáři byli členové komunistického odboje a jedinou naší zahraniční armádou byl Československý armádní sbor v SSSR.
Trochu jiné to bylo s vojáky a důstojníky obou armád. Až na malou část z nich se všichni stali předmětem perzekuce, bez ohledu na to, jestli válku ukončili na východě, nebo na západě. A to včetně těch, jejichž armádní sbor byl představován jako jediný skutečný a stal se základem „historických tradic Československé lidové armády“.
O parašutistech a atentátu na Heydricha jsme se všichni dozvěděli pozdě, až v šedesátých letech. I pak ale bylo hodnocení jejich činu rozporuplné, zavinili přeci masivní retribuci nacistických okupantů a tisíce popravených vlastenců. A Lidice, ze kterých režim udělal výstavní síň svého přístupu k historii.
Českoslovenští letci, lidičtí rodáci Josef Horák a Josef Stříbrný, kteří se vedle českého udavačství a německého omylu stali jednou ze záminek německého válečného zločinu, byli po válce až do konce svých zničených životů podezříváni a perzekvováni. Josef Horák to vyřešil další emigrací a zemřel v roce 1949 při nehodě jako letec RAF. Josef Stříbrný byl postupně vystaven perzekuci, obviněn z protistátních výroků, z rozvracení republiky a z napadení veřejného činitele, protože měl potyčku s příslušníkem SNB. Z vězení se vrátil v únoru 1949. Někdejší špičkový navigátor a důstojník generálního štábu skončil jako natěrač v továrně. Ze zoufalství začal pít, rozpadlo se mu manželství, následně onemocněl rakovinou plic a zemřel v Písku v roce 1976.
O jiných statečných odbojářích nevíme nic prakticky dodnes. Jména řezníka Bohumila Vosmíka či hostinského Františka Jarolímka již dávno zapadal prach. Oba zásobovali parašutisty jídlem. Neměli sice registrační pokladny, ale zato lístkový systém. Hrozil jim trest smrti. Bohumil Vosmík byl během heydrichiády s celou rodinou (šest osob) popraven 24. června 1942. Hostinský Jarolímek měl štěstí a jako jeden z mála pomocníků parašutistů přežil neodhalen. Po rodině Bohumila Vosmíka byla po válce pojmenována ulice v Praze, ale ve škole jsme se o jeho hrdinství nedozvěděli. On ani další si nezasloužili vzpomínku. Dodnes nemají heslo ani na české Wikipedii… (Pozn. red.: Příběh Bohumila Vosmíka a jeho rodiny v tomto čísle zmiňuje i fejeton Tomáše Koloce Značky.)
Bohužel se dnes za objektivitu vydává přepólování – z jednoho extrému do druhého, a tak je dnes nebezpečné vyjádřit vděčnost veteránům východní armády, a zvláště pak samotné Rudé armádě. A pokud jsou nějaká vyjádření uznání vůbec vyslovena, po první krátké části: „Ctím památku sovětských vojáků padlých za naše osvobození…“, následuje zpravidla delší alibistický a naprosto nemístný a nesouvisející poukaz na to, jak je dotyčný nešťasten, že musí toto osvobození pokládat za začátek druhé okupace a že chtě nechtě musí ruské vojáky považovat za okupanty. Rok 1968 je příliš čerstvou vzpomínkou.
Abych byl objektivní, musím říci, že za stejně hloupé považuji tvrzení, že nelze uctít památku u nás padlých amerických vojáků, protože jich bylo málo, protože Američané na konci války bombardovali naše území, německá letadla nad Londýnem létala na americký benzin a jediným cílem Američanů a Angličanů bylo nechat vykrvácet Hitlera i Stalina, načež později intervenovali tam či onde, což už s osvobozením vůbec nesouvisí.
Vidět historii bez nenávisti, bez ideologických brýlí zaujatosti není lehké. Jsme až příliš zajatci vlastních předsudků politických preferencí a v ještě větší míře své ignorance, neznalosti a netolerance. Nejlepším oceněním odboje a vzdoru proti totalitním ideologiím, které vedly k pádu zločinných režimů, by bylo, kdybychom se dokázali oprostit od vzájemné nevraživosti a nenávisti a podívali se na historii objektivně.