Zbláznit se v New Yorku
Americký spisovatel Ned Vizzini se ve své próze věnuje aktuálnímu tématu, jakým je nárůst psychických onemocnění mezi mladistvými.
Román Neda Vizziniho Téměř směšná story se hned po svém vydání roku 2006 stal bestsellerem, v roce 2010 byl podle něj natočen hvězdně obsazený film, v české distribuci promítaný pod názvem Něco jako komedie. Kniha je zpovědí patnáctiletého Craiga Gilnera, studenta newyorské školy vychovávající budoucí manažery a politiky. Na první pohled je to celkem normální kluk, který si dělá dobře u erotických chatů a jeho ideálem je „hrát videohry čtyřiadvacet hodin denně“ – ale po dosažení patnáctého roku jaksi přestává zvládat všechny ty každodenní povinnosti, kterým říká Chapadla: „Cyklení úkolů, nezdarů a problémů, pořád a pořád dokola. Jsem mladý, a už jsem si stihl podělat život. Jsem chytrý, ale ne dost – jen dost chytrý na to, abych měl problémy.“ Začne trpět nechutenstvím a nespavostí, stále intenzivněji se ho zmocňují myšlenky na sebevraždu. Po obzvláště těžké depresivní atace se ocitá na psychiatrickém oddělení místní nemocnice a poznává věci, o jejichž existenci jakožto příslušník privilegované vrstvy dosud neměl tušení.
Kniha má dvě poloviny, dost ostře se odlišující. První část se nese ve stylu dejme tomu Breta Eastona Ellise: divoké večírky, které mají zakrýt všeobecnou nudu, a okázalý pubertální cynismus, který má zakrýt strach z budoucnosti. Craigovy zápisky z pobytu v blázinci jako by naopak byly inspirovány steinbeckovským či saroyanovským neokázalým humanismem; jsou to tragikomické portréty životních ztroskotanců, kteří možná nepotřebují ani tak další dávky psychofarmak, jako docela obyčejnou účast a pozornost.
Talentovaný mladík z dobré rodiny, který se není schopen přizpůsobit požadavkům moderního života, to není jistě nové téma. Nabízí se srovnání s klasikou Kdo chytá v žitě: dokonce mají oba vypravěči irské předky, ale to nejspíš není v Americe natolik nezvyklé, aby se z toho muselo něco vyvozovat. A jakkoli je podobné zobecňování ošidné, dá se kniha číst i jako srovnávání generací. Craig se už předem hroutí z toho, že by ho mohli eventuálně vyhodit ze školy, kdežto Holden Caulfield si všechny své průšvihy vysloveně užíval. Holden si jistě mnohdy počínal jako dost nesnesitelný parchant, ale byl okouzlující a vtipný, zajímalo ho všechno okolo něj, i kachny na rybníce v Central Parku. Craig nedává najevo zájem o nic, je totiž příslušníkem generace, která bůhvíproč považuje výraz „cool“ za nejvyšší možnou pochvalu. Holden je představitelem beat generation a nestojí o to stát se jedním z upachtěných a pokryteckých příslušníků elity, kdežto Craig po tom zoufale touží a podřizuje tomu celý život: zároveň však tuší, že místo nahoře na něj stejně nezbude, konkurence je totiž příliš velká, a jak říká jeden z profesorů, za pár let budou všechna rozhodnutí v byznysu dělat počítače. Craigova generace se nebouří proti rodičům, naopak by chtěla žít stejně jako oni, kdyby to šlo. Není už možné s furiantským gestem odmávnout bublinu amerického snu: ta bublina slyšitelně praskla a všichni se modlí, aby nebylo ještě hůř.
Co je nápadné až zarážející: Craig stále zdůrazňuje, jak moc chce být úspěšný a bohatý, ale ani jednou neřekne, proč vlastně. Chybí mu nějaký životní sen, k jehož uskutečnění by peníze potřeboval, majetek se tak stává cílem sám o sobě. Snad tím jen pasivně kopíruje ideály všech lidí ve svém okolí, snad je vysvětlení ještě smutnější a souvisí s jeho chorobou. Craig vychází z pragmatické úvahy, že u milionáře se psychická labilita bere jako roztomilý vrtoch, kterému se okolí ještě rádo přizpůsobí, zatímco nemajetný cvok je pouze předmětem všeobecného opovržení.
Je zde samozřejmě otázka, jak vlastně deprese funguje. Obecně se má za to, že jde o chemickou nerovnováhu v organismu. Dědičné to asi nutně nebude: všichni ostatní v Craigově rodině jsou až podezřele normální. Ovšem spouštěčů bychom v jeho případě našli dost. Nešťastná láska, kterou jako těžký frajer nedokáže přiznat ani sám sobě. Intenzivní sledování současné filmové produkce, v níž je jako vrchol zábavy inzerováno masakrování lidí. Časté užívání marihuany (pokud člověk zná ve svém okolí pár těch „pohodových huličů“, stěží bude brát vážně propagandu milovníků THC, že jde o látku pro psychiku zcela neškodnou). Craig chodí na psychoanalýzu, kde se mu však dostává hlavně útěšných frází: mají vůbec psychoanalytici, vzhledem k výši jejich honorářů, zájem na tom, aby je klienti přestali potřebovat?
A jako podstatný faktor se jeví i současný systém vzdělávání: na prestižní škole se Craig dozví všechno o tom, jak aktuální dění na světových bojištích ovlivňuje pohyby burzy (a vice versa, samozřejmě), ale nic o věcech, které teenager k životu znát opravdu potřebuje. Tlak na výkonnost a soutěživost vede k permanentnímu stresu. Kdo se chce stát „kompletním, liberálně edukovaným nositelem budoucích vizí“, musí vykazovat co nejvíce mimoškolních aktivit a číst knihy jako Lowryho Pod sopkou (krásná věc, ale v patnácti by mi sotva něco dala). Pracovní trh vyžaduje perfektní specialisty, takže na budoucí kariéru je nutno se připravovat prakticky už v dupačkách. Potlačené dětství se ale nakonec přihlásí o svá práva v momentě, kdy se to nejméně hodí. Jak říká Craig svým spolupacientům (i když tušíme, že tohle jsou spíš názory autora samého): „Zčistajasna je tu moře konzumentů, kteří jsou vyděšení a bezradní a baží po krémech na tvář, značkových džínách, přípravných kurzech, kondomech, autech, skútrech, návodných knihách, hodinkách, peněženkách, akciích, čemkoli… Všechen ten škvár, který si dvacetiletí kupují, najednou prodávají teenagerům. Zdvojnásobili trh!“
Sám Vizzini stejně jako Craig studoval na elitní střední škole a trpěl klinickou depresí. Kniha ovšem není čistou autobiografií, vypravěč je (soudě podle dobových reálií) asi o deset let mladší než autor a také doba se od Vizziniho dospívání proměnila, zejména užívání antidepresiv se stalo stejně samozřejmou součástí amerického stylu života jako kdysi žvýkání žvýkaček.
Dost možná je dnes psychiatrie ve stejném stadiu, v jakém byla klasická medicína před nějakými sty lety: pro samé pokroky zapomněla, kolik toho ještě neví, a ztratila potřebnou soudnost a pokoru. Takže se ptejme jako laici: Jak vlastně vznikla ta „rozhozená generace americkejch dětí, co jsou pořád na práškách“? A co z nich bude, až vyrostou? Snad je za tím celospolečenské zmatení hodnot (ruku na srdce, většina našich popkulturních idolů je tak či onak pošahaná, navíc způsobem, který zřetelně vyzařuje negativní energii) a přehnaný sklon naší civilizace k sebepozorování. Craig a jeho vrstevníci jsou natolik zhlouplí oficiálním kultem úspěchu, že je sebemenší nezdar v čemkoli okamžitě vykolejí. A znamením doby je jistě i povrchnost vztahů a vůbec nedostatek autentických emocí: „Mí přátelé se mi poněkud odcizili. Stejně jsou jako takový bonus, samozřejmě jsou důležití, ne že ne, to ví každý a v televizi vám to taky pořád opakujou, ale prostě přicházejí a odcházejí. Ztratíš jednoho přítele, najdeš si jiného.“
Při četbě není radno zapomínat na americkou praktičnost, kniha má také didaktický účel: poučit dospívající, že v případě psychických obtíží se nemusejí bát vyhledat odbornou pomoc. Byť kontrast mezi Craigem před hospitalizací a po ní je natolik propastný, že působí až nevěrohodně a může bohužel ve čtenáři vzbudit dojem, že za vypravěčovými psychickými problémy stály obyčejné roupy. Apatický a sebelítostivý hrdina se náhle stává hvězdou celého oddělení, s až nadlidskou empatií a energií pomáhající všem okolo sebe, něco mezi Matkou Terezou a McMurphym z Přeletu nad kukaččím hnízdem. „Blázni“ jsou rádi, že s nimi konečně někdo jedná s respektem, a začnou reagovat až překvapivě příčetně. Spíše než logické završení příběhu za tím můžeme hledat cestu, jak lidem sdělit: „Přestaňte se konečně starat jen sami o sebe, vydělají na tom všichni.“ A při zmínce o dobrovolnících provozujících arteterapii nás může napadnout (autor to ovšem explicitně nevysloví), že jedním z vážných problémů naší civilizace je neschopnost adekvátně zaplatit skutečně potřebné profese.
Jako je kniha podle názvu „skoro směšná“, tak i její happy end se dá přijmout jen napůl. Skeptičtější povahy mohou zpochybnit onu katarzi, spočívající v seznámení s Noelle a v rozhodnutí rozvíjet svůj zasutý výtvarný talent: snažit se dnes prorazit v uměleckém světě a zároveň chodit s dívkou, která má sebevražedné sklony, to není zrovna ideální cesta k nalezení vnitřního klidu. Klinická deprese je zjevně příliš vážná záležitost na to, aby k jejímu vyléčení stačilo pouhé poznání, že někteří lidé jsou na tom ještě hůř než vy. Svědčí o tom i životopis autora této knihy. (Vizzini se díky úspěchu Skoro směšné story stal uznávaným autorem knih pro teenagery, zabrousil i do žánru fantasy. Přesto boj se svými vnitřními běsy prohrál a dobrovolně ukončil svůj život ve věku dvaatřiceti let – dokonce způsobem, o kterém opakovaně uvažoval románový Craig Gilner.)
U knihy tohoto typu se stává, že její téma převládne nad vším ostatním. Ale nezapomínejme, že je to především beletrie a že si v rámci svého žánru zaslouží uznání. Vizzini píše čtivě a vtipně, v popisech nočního New Yorku navíc prokazuje schopnost básnického vidění. Teenagerský slang používá funkčně, neutápí se v něm. Občas je ovšem trochu upovídaný, zvláště pokud jde o Craigovy vnitřní monology – není pochyb, že psaní bylo pro něho také terapií. A jakkoli můžeme mít proti optimistickému závěru výše uvedené námitky, z lidského hlediska ho musíme chápat jako sebezáchovný počin, přesahující soukromé horizonty.
Ned Vizzini: Skoro směšná story. Přeložila Markéta Polochová. Větrné mlýny, Brno 2015.