KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Reportáž o svatyni konzumu a jejích obětnících.

S kartičkou od zaměstnanecké agentury se na šestou vydávám na kole do práce. Zářivě žlutá budova megastóru poskytuje v zešeřelém podzimním ránu bloudícím spolehlivé vodítko. Příkop před budovou je zaplněný koly, z nichž některá nejsou ani zamčená; jsou to stroje, jež mají zabezpečení k nezaplacení: ani jeden z nich nestojí za to ukrást.

Poté, co ve vrátnici ukážu kartičku z agentury, projdu detekčním rámem, indikátor kovu začíná pískat. Když si s ozbrojeným vrátným, kterému se zde říká sekuriťák, ujasníme, že kapesní nůž musím uschovat ve skříňce na cennosti, začnu z batohu a z kapes vyndávat předměty své denní potřeby. Vrátný je polepuje samolepkami symbolizujícími, že mám zboží z domova, nikoli z megastóru, a tak si po chvíli připadám jako bankrotář; celý můj majetek (PET láhev s vodou, pytlík se svačinou, papírové kapesníky i růženec) je totiž polepen.

Když se v šatnách, tvořených řadou skříněk, zabydlím v jedné z nich, která nemá zámek, a převléknu se do vyfasovaného firemního trička s nápisem BRIGÁDNÍK, stávám se plnohodnotným pracovníkem s absolutní svobodou pohybu.

Problém je jen v tom, že nevím, kam mám jít.

Půjdeš do „Mlíka“

Po chvíli potulování mě napadne spásný nápad. Vydám se do informačního centra pro zákazníky! Paní, která tu stojí, okamžitě pochopí mou situaci a za chvíli se už z reproduktorů ozývá naléhavé hlášení: „Všichni vedoucí oddělení ať se dostaví do oddělení vedoucích! Všichni vedoucí oddělení ať se dostaví do oddělení vedoucích!“

Oddělení vedoucích je malá místnost vedle informačního střediska, kam se po chvíli skutečně dostaví většina vedoucích. Problém je však v tom, že všichni tvrdí, že žádného brigádníka nechtěli. Vedoucí oddělení „Ráj piva“ a „Masné hody“ dají hlavy dohromady, a rozhodnou se, že mě upíchnou v sekci, jejíž vedoucí je dnes nemocný.

„Půjdeš do ,Mlíka‘!“

Rozradostněn tím, že se konečně odborně seznámím s problematikou své oblíbené potraviny, zvedám odloženou tašku s osobními potřebami a vydávám se hledat oddělení mléčných výrobků.

Schop

„Nazdar! Dneska lidi strašně žerou!“ zdraví mě dívka, jejíž bujné poprsí nese velký nápis ZAMĚSTNANEC. „Před dvaceti minutama sem sem dala sto zlevněnejch mlík, a už sou zas všechny v tahu.“ Ačkoli megastór se tváří být stoprocentně unifikovaný, podle prázdných regálů s nápisem SLEVA se okamžitě pozná, že jde o český obchod. O tom, že nejsme v USA, mě ujistí letmý pohled přes pokladnu na přidružené krámky, které jsou součástí „obchodní galerie“. Jeden z nich má na vývěsce anglicko-německý nápis SCHOP S DĚTSKÝMI HRAČKAMI, další (o němž se později dozvím, že jde o článek ruského řetězce) má na afiši napsáno: „OCEAN DELIKATESŮ“.

Humornost tohoto pohledu mi dodá sílu do práce.

„Tak to doplníme, ne?“

„A čim?“ ptá se mě udiveně má novopečená kolegyně. „Všechno už došlo.“

„Myslel jsem, že vědí, kolik se čeho prodá. Maj snad k dispozici analýzy. Počítačový.“

Dostane se mi pohledu, který si nejspíš zasloužím:

„Počítačový, jo? Tady nejseš v Americe! Sou rádi, že sou rádi. Víš, kolik stovek firem tady chce mít zboží? Šéf udělá nad katalogama ententýky dva špalíky, a podle toho objedná.“

„A podle čeho pozná, na co má udělat slevu?“

„Prostě mu řeknem, co se špatně prodává. Zrovna přeceňuju. Poď mi pomoct.“

A tak mám první práci. Odstraňuji z regálů staré cedulky a umisťuji na ně nové s nápisem AKCE. Zajímavé je, že u některých výrobků zůstává i po přecenění cena stejná. Přibude jen magické označení, které evokuje slevu…

Stór

Když je přeceněno, jsem poslán obhlédnout situaci, popřípadě přivézt několik smetánek do kávy. Rudl zvaný paleťák za sebou táhnu docela úspěšně. Až do chvíle, než se ocitnu u gumové opony s nápisem SKLAD, která je neprodyšně stažena přes otvor do jiného světa. Není tu totiž žádná klika. Naštěstí kolem jede na kolečkových bruslích informační pracovnice s nápisem QUICK SERVIS, a tak se jí zeptám, jak dovnitř.

„Musíš zatáhnout za tohle splachovadlo,“ odpovídá a hmátne po umělohmotném madle umístěném na železné tyči, která mizí v horní části futra.

Nestane se ale nic.

„K…a, už je to zase rozbitý. Tak podlez!“

Když odhrnu gumový paraván, ocitnu se i s rudlem v tajemném světě skladu. Uprostřed haly, prostorné jako hala brněnského výstaviště, je vystaveno celé sídliště železných mrakodrapů, tvořených regály zaplněnými nejrůznějším zbožím. Nad hromadami dalšího zboží složeného ve volném prostoru u stěn visí cedule, na nichž jsou velkým písmem napsány názvy jednotlivých oddělení. Zvláštní ale je, že pod cedulí ZELENINA jsou jedna přes druhou naházeny velké stojací lampy, zatímco pod vedlejšími SVÍTIDLY leží hromada párků a vepřových konzerv. Mezi tím vším se pak hbitě proplétají řidiči vysokozdvižných vozíků, kteří nakládají a vykládají obrovské balíky olejovek, zlevněných knih a mikrovlnných trub.

Začínám chápat, že pokoušet se v tomto neuvěřitelném světě najít smetánky do kávy by bylo hledáním jehly v kupce sena. Zato mě napadne podvratná myšlenka. Pokud z tohoto ostře sledovaného světa neproklouzne ani kostelní myš, mohla by ona myš konzumovat na místě. Rozhlédnu se kolem sebe. Průmyslové kamery jsou sice umístěny po obou stranách „uliček mezi paneláky“, na samotné regály však nemíří. Postavím tedy rudl před začátek jednoho bloku regálů – a vlezu do paneláku. Ve chvíli, kdy se chystám pozřít rakvičku, která se na mě směje z ohromného balíku, jehož obal rozhlodaly myši, jsem ze svého pokušení vysvobozen…

Sladký život

„Všichni volní doplňovači nechť se dostaví na překladiště. Opakuji: kdo je volnej, okamžitě na dvůr!“

Hlášení z reproduktoru a má vrozená zvědavost mě okamžitě vypudí z mého úkrytu.

„Co se děje?“ ptám se řidiče projíždějící ještěrky.

„Přivezli cukr.“

Následuje ještěrku, ocitám se na dvoře, který se pomalu zalidňuje příchozími doplňovači, až se náš počet ustálí na čísle devět. První z nás už z korby otevřeného kamionu sundávají půlmetrákové balíky cukru a odnášejí je do skladu. Dvůr je zaplněný dalšími kamiony a dodávkami s nejrůznějším zbožím, které vykládají další kolegové, a tak se vzájemně jedni druhým pleteme pod nohy.

Vykládka trvá asi hodinu. Po ní si kouřící dávají rauchpauzu a my nekouřící vybalujeme svačinu. Řidič dodávky zatím odchází před bránu, a pak se vrací ve svém osobním autě, jež nejspíš nechal na parkovišti pro zákazníky. Zaparkuje hned vedle kamionu, vyndá chesterfieldky a přidá se k nám.

„Odkud jste přijel?“ ptám se zvědavě.

„I don't understand.“

Dám se s ním do řeči mezinárodně srozumitelným jazykem. Co se týče jeho, přijel s cukrem z Litvy. Co se týče cukru, ten se na Litvu dostal z Moskvy, kam ho jiným kamionem přivezli z přístavu ve francouzském Marseille. Odkud připlul tam, není známo. Z pytlů je možné se dozvědět jen to, že jsou vyrobené v Čínské lidové republice.

Řidič se se mnou srdečně loučí a během loučení jen tak mimochodem stáhne z korby dva balíky cukru, které uloží ve svém osobním autě. Pak dokouří, odhodí do příkopu nedopalek, a s klidem člověka, který ví, co dělá, odjíždí skrze zvednutou závoru do světa.

Evropa?

Poté, co vyložíme kamion s cukrem, najdu ve skladu smetánky a vracím se do oddělení mléka. Cestou doplním síly u reklamních stánků s jogurty a bylinným likérem.

„Nazdar. Ty lidi strašně žerou. Před čtvrt hodinou jsem doplnila eidamy, a už tu neni ani jeden!“

Jen co doložím smetánky, objeví se v oddělení mléka brigádník, kterého znám z cukrových žní.

„Hele, ty umíš anglicky. Poď se mnou do nábytku, potřebujeme něco přeložit.“

Po příchodu do oddělení s názvem „Šťastný domov“ přede mnou stojí vylekaný americký pár středního věku. On u nás před časem začal zastupovat obchodní firmu a přivezli si s sebou všecko – jen polštáře a peřiny nechali doma. Kolega, který mě přivedl, je potkal před pultem oddělení bytových doplňků, na nějž klepali, zdvořile se dožadujíce obsluhy. Klepali marně; nikdo, kdo by je obsloužil, nebyl v dohledu. Ale ani to, že se kolega díky mě dozvěděl jejich přání, nám není nic platné bez pracovníka, který se vyzná v tomto sektoru.

„Tady dělá Mařena. Kde by tak mohla být? Musíme pro ni dojít!“ vyslovuje kolega brigádník postupně své nejniternější myšlenky. Po stručném vysvětlení zákazníkům se tedy rozdělíme a systematicky pročesáváme megastór. Všichni prodavači, které potkáme, však po našem dotazu vrtí hlavou. Nakonec oba dva skončíme opět ve skladu. Uprostřed něj se kolega rozkročí, dá ruce v bok a jako ve westernu zakřičí: „Mařenóóó.“

Z kontejneru na použité obaly v rohu haly se vynoří umolousaná postava.

„Ušlapávala sem obaly,“ omlouvá se Mařena, a podobna Marfuše z Mrazíka, utírá si o zástěru zamazané ruce. A tak se jako tři králové, i s tím černým, nalezeným vzadu, vracíme do krámu.

„Chceme bezprašný rodinný polštář a bezprašnou rodinnou peřinu,“ adresuje konečně matka americké rodiny díky mému překladu sektorové odbornici svou žádost.

Tato spojení ale nikdo z nás (Mařenu nevyjímaje) v životě neslyšel…

Beru situaci do svých rukou. „Jak velká má být ta peřina?“ ptám se.

Pak beru do ruky tužku a papír a po přibližném přepočítání loktů na metry se ptám Mařeny:

„Máš peřinu dva na dva?“

„Mám dva na jeden.“

Vysvětlím americké matce, že v naší zemi si chráníme soukromí – a spíme každý pod vlastní peřinou. Korektní Američanka to akceptuje, a s bázní v hlase se ptá, zda u nás existuje rodinný polštář. Na bezprašnost se už ptát neodvažuje. Poté, co ji ve všem zklamu, jí můj kolega odnáší k pokladně dva české polštáře a dvě české deky.

Na cestě za ním se dáma zastaví u stěny, na níž visí deset stejných reprodukcí díla provařeného českého fotografa s čtyřcifernou částkou na cenovce.

„To se mi líbí,“ míní nakupující.

Hravě jí vysvětlím, že se jí to vůbec nelíbí, a při placení jí na účtenku napíšu adresu internetových stránek dvou svých přátel: profesionálního malíře a profesionálního uměleckého fotografa.

„Dostanete originál,“ pravím, když jí na rozloučenou políbím ruku: „a ještě ušetříte.“

Zmatená dáma se za mnou dívá a v očích má patrnou směsici pocitů, která se dá zjednodušeně vyjádřit jako:

„Evropa?“

Epilog

Dnešní směna odchází z práce a já s ní. Už se zase stmívá a houf amatérských „závodníků míru“ přikrčených na svých bicyklech na silnici před světélkujícím obchodním domem připomíná stádo veverek, které uteklo z menažérie mezinárodního cirkusu.

Nikdo se s nikým neloučí. Naděje, že se opět potkáme v tomto či jiném megastóru, se totiž rovná jistotě…