Láska, čára, propaganda
Recenze filmů Láska, soudruhu! a Jak jsme hráli čáru s přihlédnutím k faktickým historickým reáliím 60. let 20. století.
V posledních dnech jsem zhlédnul dva filmy reflektující 60. léta v socialistickém Československu; příběh zájezdu československé jazzové kapely do Finska Láska, soudruhu! a film o rodině rozdělené mezi ČSSR a Rakouskem Jak jsme hráli čáru. Pokud předchozí česká díla na stejné téma (Pelíšky, Rebelové, Anglické jahody, Vyprávěj atd.) zobrazovala historii v některých ohledech schematicky a stávala se tak (těžko říci, zda nevědomě či vědomě) nástroji nové propagandy, dva zmíněné nové filmy tento obraz ještě prohlubují.
Láska, soudruhu!
Dvacetiletý československý kluk, vedoucí mládežnické kapely v 60. letech, neví, kdo je Paul Anka, a za to, že si jeho svěřenci v ulicích Helsinek, kam kapela přijela na festival mládeže, bez dovolení zatančí se západními Němkami a postarší kytarista mu zmizí, ho Sověti, reprezentovaní zde stalinistickým básníkem, kterého hraje Jan Budař (!), chtějí odvléct do psychušky (internačního zařízení, kde byly pod záminkou psychické choroby drženy režimu nepohodlné osoby) na Bajkalu? Notabene, když se jedná o syna vysoce postaveného člena aparátu? (Vše, co by se stalo, že doma by ho zbavili funkce vedoucího souboru…). Za pomoci svých finských milenek pak kytarista i vedoucí souboru emigrují do Norska.
V případě filmu Láska, soudruhu! lze záměnu československé reality padesátých a šedesátých let připsat tomu, že film vytvořila finská scenáristicko-režijní dvojice, jíž lze odpustit, že se ne dost dobře orientuje v našich reáliích – od toho však ve filmu odnepaměti existují instituce odborného poradce a dramaturga. Co se však pro Středoevropana nesnesitelně seversko-rusky utahanému příběhu s občasnou překotnou Hollywood-like akcí odpouští hůře, jsou dramaturgické nelogičnosti typu fanatického svazáka, z něhož se z minuty na minutu stane fanatický stoupenec západní svobody (zjevně romantické autorky by to nejspíše vysvětlily láskou, která je v tomto příběhu až pohádková), či vyloženě agitační pasáže typu promluv finského policejního prezidenta (i ten ve filmu prochází hollywoodskou lovestory), jenž si stěžuje na finskou neutralitu, a radí, aby uprchlíci utekli do Norska, „kde je ochrání zbraně NATO“.
Jak jsme hráli čáru
V létě 1968 (!) se českoslovenští emigranti s rakouským občanstvím bojí ukázat veřejně doma, ve slovenské vesnici, protože by je určitě někdo zatknul za to, že se jednou setkali se svým synem, kterého léta neviděli? Ve stejném létě 1968 terorizují pohraniční ves jacísi náctiletí stalinističtí franckové zvaní Černá garda? (V té době? Leda snad hipíci s cigárkem v koutku.) A kompoziční vrchol: Po okupaci (kdy byly hranice přes rok naprosto otevřené…) dramatická scéna, zda celník pustí, či nepustí chlapce, kterého dědeček nemá uvedeného v pasu, přes hranice do Rakouska?
Slovensko-český film Jak jsme hráli čáru, ačkoli jeho režisérem je sám Juraj Nvota, je na tom dramaturgicky ještě žalostněji nežli Láska, soudruhu!; ačkoli se pouští do lecčehos, například i do problematiky menšin a handicapu. Nicméně ze všeho mu vychází cosi na způsob dortu pejska s kočičkou: Dědeček hlavního hrdiny (Milan Lasica) dělával sice ředitele velkého hotelu ve Vídni, ale s babičkou (Libuše Šafránková) mluvívá, aby vnuk nerozuměl, maďarsky, aniž se vysvětlí, jaké vazby prarodiče v naprosto nemaďarském kraji k tomuto jazyku mají. Postižený spolužák se na chvíli – poté, co ho kamarádi začnou doučovat – stane nadstandardně dobrým žákem, ale nakonec ze základní školy stejně pro špatný prospěch odchází do zvláštní školy. Hlavní zápornou postavou filmu je major místní pohraniční služby (Ondřej Vetchý), který je v první polovině filmu příkladným padouchem, jenž existenčně zlikviduje učitele za lumpárnu svého vlastního syna, aby se v druhé části zčistajasna (a opět bez vysvětlení) stal tím nejhodnějším a nejliberálnějším členem establishmentu, jenž dědečkovi nakonec jako deus ex machina pomůže vnuka propašovat přes hranice (na podzim 1968, v době otevřených hranic!) – aniž by se ovšem v ději vysvětlilo, proč vlastně dědeček vnuka v pasu nemá, a aniž by se dědeček s majorem na jeho zásahu domluvil. To je potenciální nosná scéna, kterou ovšem neuvidíme a ve filmu chybí jak logicky, tak dramaticky. Dramatické scény filmu vůbec vyznívají unisono naprázdno, poučeného diváka tudíž znejišťuje otázka, zda jde o spíše o drama, či o parodii: dědeček s vnukem se zčistajasna ocitnou uprostřed střílečky – honby na polské emigranty, ale v klidu si dál vyprávějí; chlapec chce utéct za hranice na podvozku vlaku, ale pohraničníci ho objeví, pustí a on jim mile zamává; podruhé ho dětská bojůvka dramaticky vystrčí mezi dráty, načež následuje střih a obraz z poklidné pohraniční služebny; poté, co chlapec střelí po spolužákovi, následuje dobrá čtvrthodina jeho rozjímavého toulání lesem s liškou, načež se dozvíme, že svého soka netrefil, to vše vzácně neuměle předabované ze slovenštiny do češtiny…
Jde o první tak chabý film, který jsem zaregistroval, v němž hraje Milan Lasica, sám brilantní divadelní a příležitostně i filmový dramaturg. Při každé scéně, v níž jsem viděl tohoto klasika (česko)slovenské kultury, jehož světová umělecká kariéra kulminovala právě v roce 1968, mě vždy znovu a znovu napadalo, jak je možné, že ke své účasti na podobném projektu, selhávajícím jak po stránce umělecké, tak i historické, svolil. Nakonec mě smířila myšlenka, že zvítězila výše honoráře, neboť motiv „společenské angažovanosti“ pro účinkování v podobném ahistorickém paskvilu bych svému klasikovi neodpustil…
Stará propaganda je mrtvá, ať žije nová…
Napříč dějinami lidstva se (většinou s malým úspěchem) vede boj o to, aby jediným kritériem mediálního výstupu byla pravda v kvalitním formálním podání a múzy mohly být čistým prostředkem umělecké výpovědi bez přidané hodnoty propagandy. Historik Michal Pullmann ve své knize Konec experimentu jako jeden z prvních vyslovil myšlenku, že plusová či minusová znaménka hodnocení jakéhokoli režimu bude sčítat až daleká historie a že každý režim se po určitou dobu vždy snaží propagandisticky vylepšit svůj obraz na úkor toho předchozího. Je velmi tristní, že kinematografie v našem dnešním režimu se v tomto směru – srovnáme-li ji se schematismem režimu předchozího – dosud „nepohnula z 50. let“, ač už máme 27 let po revoluci, což je vlastně ekvivalent roku 1975 – aniž v tomto směru po sametovém převratu kdy předtím nastal ekvivalent 60. let (právě těch, které jsou v recenzovaných filmech tak hrubě překrouceny), kdy se i na poli historických děl s úspěchem bojovalo (a v roce 1968 zvítězilo) o kvalitní výpověď bez propagandy…
Láska, soudruhu! / Mieletön elokuu. Česká republika / Finsko / Norsko 2013, scénář Raija Talvio, režie Taru Mäkelä, 105 minut.
Rukojemník / Jak jsme hráli čáru. Slovensko / Česká republika 2014, scénář Peter Pišťanek a Marián Urban, režie Juraj Nvota, 102 minut.