Smrt v alternativě
Recenze knihy Petra Hájka Smrt ve středu jako klíč k určení falešných „alternativ“.
Bývalý (a skrze své názory do jisté míry i současný) tiskový mluvčí Václava Klause Petr Hájek je na jednu stranu znám jako kritik oficiální verze událostí z 11. září 2001 či jako čelný kritik Evropské unie. Kritické pohledy jak na logické mezery v oficiální verzi útoků, tak na (ne)fungování EU jsou podle mě důležité. Mělo by však jít o kritiku podloženou fakty – a nikoli pocity, dojmy či obecně takovými tvrzeními, která nejdou doložit. Pokud někdo přichází se systémovou kritikou, měl by si být vědom, že pojmenování toho, co je špatně, nestačí.
Kniha Petra Hájka Smrt ve středu je názorným příkladem, proč celá řada dnešních tak zvaných alternativ ke stávajícímu systému ve skutečnosti žádnou alternativou není. Při jejich bližším zkoumání lze totiž rozkrýt nekonzistence a myšlenkové fauly, pod nimiž jejich myšlenková struktura vysvítá jako zoufalý pokus o udržení systému, k němuž má být „alternativou“. Tato recenze sedm let staré knihy tedy nemá být kulturní aktualitou, ale svého druhu názornou politologickou pomůckou.
Margaret Thatcherová
Chce-li někdo být skutečnou alternativou, je nezbytné, aby měl připraven scénář, který může fungovat. Bavíme-li se o změně společenské, je nutné, abychom začali stavět na alternativním ekonomickém modelu. Bez ekonomické báze se totiž nehneme dál. Do očí bijící slabinou Petra Hájka je, že si s ekonomickou změnou hlavu příliš neláme. Lépe řečeno vůbec.
Zcela bezostyšně nám tvrdí, že se stačí vrátit k jedné konkrétní etapě minulosti jménem thatcherismus. Ekonomická politika Margaret Thatcharové byla ovšem propadákem. Snižovala daně, omezovala vliv odborů, a zatím došlo k prudkému zvýšení nezaměstnanosti z jednoho milionu na tři miliony (v roce 1984). Takto skutečně alternativa k systému nevypadá. Takto vypadá pokračování sytému, které je značně pošramocené.
Druhá stránka nekonzistentnosti uvažování Petra Hájka je mezinárodně-politická. Není jednoduše možné, abychom na jedné straně kritizovali Bushe, Sorose či Blaira – a na straně druhé vyzvedávali Reagana či Thatcherovou. Pokud nám vadí bezprecedentní bombardování Bělehradu či invaze do Iráku na základě zfalšovaných a podvržených důkazů, měla by nám vadit též invaze na Falklandy, která nebyla ničím jiným než britským imperiálním aktem. Nic z toho ovšem Hájkovi nebrání v tom, aby právě Thatcherovou vyzvedl jako představitelku směru, z něhož Petr Hájek vyvozuje spasení pro dnešní situaci:
„Margaret Thatcherová ke kontinentálním socialistům nepatřila, a proto po celou dobu, kdy stála v čele britské vlády, představovala pro tento projekt vážnou překážku. Britská politička svou nepředstíranou oddaností svobodnému světu, tedy autentické politické pravici, patřila k posledním generacím, které neomámil rajský plyn aktuálního blahobytu natolik, aby zapomněly na katastrofy první a druhé světové války, respektive na to, kdo a co bylo jejich příčinou.“ (s. 245)
Kapitalismus jako „komunismus“
Petr Hájek, podobně jako jeho guru Václav Klaus, se snaží navodit dojem, že kapitalismus je v podstatě dobrý – a že fáze kapitalismu, v níž žijeme, je ve skutečnosti „odporným socialismem či komunismem“. Samozřejmě že tuto tezi nepodpoří jediným relevantním ekonomickým argumentem. Jednoduše proto, že takový argument neexistuje. Ne, Evropa vskutku není prolezlá „socialismem“. Jenom se nachází v určité historické etapě, kdy kapitalismus dokazuje, že protiřečí základním demokratickým hodnotám. Tento systém totiž neumí řešit nerovnici, kdy na jedné straně stojí nové technologie a čím dál menší poptávka po lidské pracovní síle – a na straně druhé lidé, kteří se bez spravedlivě placené práce nemohou uživit. Tito lidé jsou ovšem pro ty, kdo kumulují zisk, nepotřební. Proto se Evropa nachází ve stavu, kdy je stále více mladých lidí nejenom nezaměstnaných, ale přímo nezaměstnatelných. Proto existuje tlak na nové a nové válečné konflikty. Jak si s tímto problémem poradil Petr Hájek?
„Guruové neokonzervatismu ovšem definitivně posílili především v důsledku Reaganova fantastického politického úspěchu vítězství ve studené válce. Jejich ‚pravicový marxismus‘ nicméně naplno expandoval, když se americkým prezidentem stal osobně milý, ale politicky nevýrazný a slabý George Bush mladší. Marxistické principy politiky republikánského neokonzervatismu, jimž intelektuálně i manažersky slabý G. W. Bush nakonec zcela podlehl, se v jeho dvou funkčních obdobích konečně mohly uplatnit naplno. Ve vnitropolitické oblasti lze jejich metodu charakterizovat jako ‚tvrdé jádro s měkkým obalem‘. Primitivní a politicky ničivá idea tzv. all catch party (strany pro všechny, jako stvořená v Havlově terminologii ‚strany jsou pro straníky, OF pro všechny‘) vedla k rétorickému a posléze i faktickému pochodu doleva (eufemisticky ‚do středu‘), tedy k přibližování se demokratům, a nakonec i k jejich programovému vykrádání, čili k výprodeji principů svobody. To byl nakonec jeden ze základních důvodů vysoké míry regulace finančního sektoru (a vyfouknutí hypoteční bubliny), jež vedla k finančnímu krachu 2008. V oblasti zahraniční politiky G. W. Bush navázal na Clintonovu strategii ‚humanitárních vojenských intervencí‘. Avšak aby tuto významnou myšlenku (po Leninovi, Stalinovi a Brežněvovi) a také praxi ‚vědeckého komunismu‘ mohl učinit světovou realitou, muselo přijít něco zásadního. Bipolární svět neexistoval, s ním padla i ‚Říše zla‘. A marxistická větev neokonzervatismu z dějin dobře věděla, že musí definovat (třídního) nepřítele. Jen proti němu má ‚morální právo‘ zaútočit kdekoli na světě. Jen ten opravňuje kamkoli vyvézt revoluci, respektive demokracii, a tak se preventivně bránit šíření nového nebezpečí. A současně, což je vlastně nakonec nejdůležitější, velký nepřítel, který umí překročit hranice země a operuje přímo ve Spojených státech (Evropské unii), dává regulérní příležitost podříznout pilíř občanských svobod, vynutit si legální vstup do individuálního i podnikatelského soukromí, a dostat tak nakonec celou společnost ještě hlouběji pod státní dohled. V rámci ochrany svobod a bezpečnosti pochopitelně.“ (s. 66)
Ve Spojených státech působí čtyři významné neokonzervativní think tanky – k jednomu z nich ostatně patří i Bushův volební protivník John McCain. Pro Petra Hájka však buď neexistují, anebo jsou všichni jejich členové komunisté. Pomineme-li, že komunismus nikdy nikde neexistoval, reálný socialismus je dávno mrtev. Petru Hájkovi to ovšem nebrání v tom, aby si chybějícího „komunistického“ nepřítele znovu nepřičaroval v magické projekci do svých kapitalisticko-konzervativních myšlenkových protipólů.
Bém jako symbol naděje?
V podobném duchu hledá Hájek „změnu“ i v českém prostředí. Po výše zmíněném už asi málokoho překvapí, že tuto „změnu“ nachází v osobě Pavla Béma (spojovaného s kauzou Opencard a s Janouškovou developerskou firmou Navatyp). Pro Petra Hájka je ovšem velkou nadějí:
„Neoconi naopak udrželi všechny pozice, zatímco vůdce pokusu o změnu směru, pražský primátor Pavel Bém, zůstal nakonec svými kolegy hejtmany opuštěn a na následném kongresu prohrál v souboji o vedení strany s dosavadním předsedou Mirkem Topolánkem. Bémově tezi o nutnosti ‚návratu ODS k modrým kořenům‘ z doby Václava Klause se neoconi ve straně a v jimi ‚nakoupených‘ médiích hlasitě vysmáli. Podle všech vyjádření hlavních neoconských ideologů (M. Topolánek, I. Langer, M. Dalík, P. Nečas, M. Říman) ODS naopak setrvá na své cestě ‚all catch party‘ (Nečas) za ‚širokým rozkročením odprava do středu‘ (Zieleniec), respektive za ‚Topolánkovým rozpažením rukou‘ (Dalík) v obchodní a reklamní klamavé metodě ‚tvrdé jádro, měkký obal‘ (Topolánek). Je proto velmi pravděpodobné, že občanská pravice v Čechách nadlouho (pokud ne definitivně) skončila. Přerodí se do nějaké formy ‚operetní pravice‘ běžné v celé kontinentální Evropě, která je často socialističtější než socialisté (Francie a Německo jsou skvělé příklady).“ (s. 93)
Co měl Hájek na mysli „návratem ke kořenům ODS“? Návrat k časům divoké privatizace v devadesátých letech. Je tato doba tunelu tím, k čemu podle něj máme vzhlížet jako ke světýlku na konci tunelu?
Jsou „cizí ruce“ tím největším zlem?
Bodem, který by podle mého neměl uniknout naší pozornosti, je Hájkova kritika médií. Všimněme si, na co se v ní (ne)zaměřuje:
„Klíč k celé věci spočíval v tom, že naprostá většina českých médií patří německým podnikatelům, což však mediální elity k ostražitosti kupodivu nikdy neburcovalo a neburcuje. I tento ‚obchodní případ‘ ilustruje nemaskované pokrytectví, tento problematický ideový pilíř, o nějž se opírá většina dnešních takzvaně ‚nezávislých‘ českých médií. Současně to však naznačuje i limity a rizika mediálního podnikání. I velké korporace s nadnárodním působením, pro které bývala tato oblast primárně bezpečným obchodním případem, si náhle často nejsou jisty, zda například ještě držet či odprodat tištěná média, nebo se raději včas přesunout do elektronických vod, případně zda obojí kombinovat ve správném mixu, respektive zda toto nejisté a riskantní odvětví v časech recese raději definitivně neopustit, nebo ho naopak kvůli svým vládám například tím pevněji držet.“ (s. 158)
Skutečně je hlavním problémem médií, mají-li zahraničního majitele? Osobně se domnívám, že problém je hlubší – a jeho podstata je jinde. Podívejme se na média, která vlastní domácí oligarchové. Jsou snad média například pánů Bakaly, Babiše či Křetínského objektivnější? Existuje snad svoboda slova v USA, kde je většina médií vlastněna domácími majiteli? Respektive vyskytují se tam nějaká svobodná média? Pokud má všechna média v zemi pod palcem pouze několik málo majitelů, nemůžeme mluvit o svobodě projevu. V USA v současnosti existuje šest největších společností vlastnících mainstreamová média: Comcast, Time Warner Inc, News Corp., The Walt Disney Co., Viacom Inc. a CBS Corporation. Kromě faktu, že média jsou vždy ovlivněna zájmy svého vlastníka, je též podstatné, kolik různých korporací média ovládá (zda jde alespoň o částečnou pluralitu)…
„Komunismus“ jako zlo, kapitalismus jako dobro. Bez přívlastků
Tím se dostáváme opět k hlavní slabině Petra Hájka. Sice kritizuje stávající „(ne)pořádky“, ale neanalyzuje příčiny tohoto stavu – a už vůbec nepřichází s tím, jak z tohoto stavu ven. Vlastně si vystačí s tím, že jako hlavní zlo označí komunismus – a ten pak objevuje v každém selhání stávajícího stadia kapitalismu:
„Ostatně ideu komunismu na naši planetu neexportovali nepřátelští Venušané. Je velmi pozemská a táhne se celými dějinami. Ani její poslední verzi neinscenovali sociální romantici. Marxisté nebyli a nejsou politicky somnambulní.
Vytvořili nemravný ‚spravedlivý‘ režim, který se formálně zapřísahal demokracií, z níž vznikl. Parazitoval na ní, zneužíval její terminologii k sociální manipulaci a infikoval její slabá místa pokryteckou deklarativní nabídkou ‚tentokrát již skutečné‘ Rovnosti, Volnosti a Bratrství. Bez kapitalistického protihráče nemohl existovat a demokratickému světu komplementárně sloužil totalitní soupeř jako nezbytný katalyzátor k udržení povědomí o smyslu svobodné existence, občanské identity, a tím ji současně též motivoval k technologické a hospodářské prosperitě. Jen v tomto smyslu jsme byli svědky konce dějin. Jen v tomto smyslu skončily i dějiny demokracie. Je nezbytné, aby se to vše, v trochu jiném nátěru či o jednu otočku na spirále výš, v dalších generacích zopakovalo?“ (s. 252–253)
Pro Petra Hájka je vše nesvobodné „komunistické“. Jak se ale vypořádává s druhým rozměrem minulého režimu; tedy faktem, že se snažil eliminovat hospodářskou nerovnost? Jakou alternativu k této jeho snaze přináší Hájek v době, kdy se znovu dostáváme na úroveň sociální nerovnosti přelomu osmnáctého a devatenáctého století a kdy se už téměř nikdo nemůže vyhnout palčivé otázce, co v situaci, kdy minimální počet mocných vlastní většinu zdrojů – a zbytku nezbývá téměř nic či vůbec nic? Odpověď zní: Žádnou. Petr Hájek patří k těm nemnoha manichejistům, kteří si tuto otázku nekladou a alternativu k této situaci nehledají, neboť podobně jako pro něj „komunismus bez přívlastků“ znamená zlo, „kapitalismus bez přívlastků“ pro něj znamená dobro. A v tomto dogmatu všechny otázky končí. Bez odpovědi.
Petr Hájek: Smrt ve středu. Dokořán, Praha 2009.