Že všichni chtějí žít

redakce

Poslat • Tisk • Facebook • Twitter • Permalink

Jan Erik Vold (nar. 1939), jinak jazzový hudebník, esejista a překladatel z angličtiny, je právem považován za nejvýznamnějšího současného norského básníka. Jeho styl lze nazvat „východním“: co nejúspornější formou vyjadřuje co nejširší obsah.

…

Když s tímhle obrazem přijel do města a stál před železniční stanicí, najednou si uvědomil, že neví, komu ho nese. Zmateně sledoval, jak s přibývajícím ránem houstne provoz, a netušil, kam se vydat. Odložil tedy zásadní otázku na později a raději si položil méně zásadní: Kde si tu můžu dát něco k jídlu? A první taxikář, na kterého narazil, mu ukázal kudy kam. Vydal se tam a dosyta se najedl a seznámil se s člověkem, který seděl u téhož stolku, šel s ním do města a usadil se tu, oženil se a narodilo se mu dítě, v tomhle městě, kde bydlí už 18 let. Obraz zapomněl v kavárně.

Jedenáctiletý kluk uvnitř

Frajírci se
pitvoří
a
smějí. Když se přeřeknou

pitvoří se
ještě
víc. Uvnitř nich
tápe jedenáctiletý kluk

a
bloudí. S každým výbuchem
smíchu zabloudí
ještě víc.

Máma Thora Heyerdala

Thor Heyerdal, rozvážný
a zdrženlivý
Nor, jenž si myslel
své a chtěl

zjistit
jestli to
platí – vyrobil si vor
z balzy
po způsobu
starých
Inků a chtěl se
vydat

přes oceán. Málokdo věřil
že to zvládne
ale jeho máma
ta

ano, poslala mu
telegram: Dej vědět
až
tam dorazíš. A on tam dorazil.

Tání

Sníh se sesouvá ze střech. Střechy se hroutí z domů. Domům se bortí stěny. Patra se nerozpadla. Sedí tam rodiny a koukají na televizi.