Duše
Dětský fejeton k jednomu výročí, dedikovaný Ludvíku Aškenazymu.
Tentokrát jsem kromě své šestileté sousedky Klárky, o které jsem už napsal fejetony Interview a Ostrov, vyzvedával ze školy i jejího staršího bratra Martínka. Martínek, který má tři mladší sourozence a je zvyklý přebírat rodičovskou úlohu, mi přivedl Klárku z družiny, a obratem sám kamsi zmizel svou obvyklou rychlostí světla. Převlékání s Klárkou bylo dlouhé jako vždycky. Děti z první třídy, které se teprve učí číst, mají na svém věšáčku ještě obrázky a Klárka má kočičku, a tak se tentokrát naše interview (ve kterém už dávno nejsem tazatelem, ale respondentem) zaměřilo na retrospektivní otázky
„Jakou jsi měl značku, když jsi byl malý?“
„Nejdřív džbánek a potom hříbek.“
„A proč neměl hříbek Jarda Svoboda?“ (Jarda Svoboda je náš kamarád, výtvarník a mykolog, kterého mají děti nerozlučně spojeného s houbami.)
„Nevím, možná ho měl, ale tenkrát jsem ho ještě neznal.“
„A kdy jsi ho poznal...?“
Pak v rychlém sledu následovalo ještě asi šest otázek, když se objevil Higgsův boson Martínek (který je schopen být na dvou místech současně) a oblékl se tak rychle, že když otevřel dveře šatny a zavelel: „A dem!“, neměla Klárka ještě oblečenou šálu ani čepici…
Cestou na zastávku autobusu mi Martínek vyprávěl, že odběhl proto, že se ještě chtěl s kamarádem podívat na internet na heslo „DŮM ODOLNÝ PROTI POVODNI A ZEMĚTŘESENÍ“, ale když to zadali do gůglu, objevily se jen obrázky povodní a zemětřesení. Při té příležitosti Martínek, který se učí stejně rychle, jak rychle se pohybuje, zjistil, že země jménem Holandsko vznikla tak, že bylo vysušeno moře.
„Jenže když jsme potom hledali Holandsko v seznamu zemí, tak jsme ho tam nenašli. Jak je to možný?“
A tak jsem třeťákovi Martínkovi začal dlouze vysvětloval to, co těžko chápou i někteří novináři z velkých českých deníků:
Že ta země se vlastně jmenuje Nizozemsko, a Holandsko je jen jeden její kraj, který je ale (možná i proto, že to byl právě on, co vznikl vysušením moře) tak slavný, že se podle něj začalo říkat celé zemi, a další kraj Nizozemska, že je Zéland, podle kterého pak byla na druhém konci zeměkoule pojmenována země Nový Zéland, a oba ty kraje že leží na západě Nizozemska, které se tak jmenuje podle toho, že tam nejsou žádné hory, ale nízká země…
„A co je to západ?“
Tím mě Martínek vzpamatoval a potenciální akademik ve mně musel ustoupit osmiletému klukovi (tomu vedle mě i tomu ve mně). Rozběhli jsme se s Martínkem a Klárkou všichni tři po sídlištní louce ke smrkovému remízku, kde jsem dětem ukázal, že tím směrem, odkud na stromy jde zima a kde jsou oblečené do lišejníků, je sever, na druhou stranu, kde jsou neoblečené, je jih, odtud vpravo, tam, kde vychází slunce, je východ…
Když pak polední slunce vyšlo a udělal se jih, Klárka, která doposud mlčela (což se nestává), se začala trochu kroutit, jako vždy, když chce položit nějakou závažnou otázku:
„A když jsi byl malý, žil sis dobře?“
„Ano, žil. Měl jsem doma tátu, mámu, sestru…“
„Ale ne, já myslím, jestli tě nezavřeli ty komunisti!“
Ukázalo se, že před čtvrtečním státním svátkem, po kterém mají páteční prázdniny, měly děti ve škole hodinu, v níž si s učiteli o tomto svátku povídaly.
Začal jsem tedy popravdě: „Já jsem byl jen o něco starší než Martínek, bylo mi tehdy jedenáct let…“
„A zavřeli tě?“
„Ty hloupá, děti nemůžou zavřít, jenom poslat do polepšovny, jako tý, co v ní dělá náš táta,“ přihlásil se ke slovu poučenější Martínek.
„Tak tě nezavřeli,“ řekla zklamaně Klárka. A pak nadějně: „A zavřeli někoho od vás z rodiny?“
„To ne, ale dva mé dědečky vyhodili z práce a poslali do důchodu.“
„Hm, to náš táta nedávno říkal, že ho asi taky vyhoděj z práce. Ale do důchodu ho asi nepošlou.“
Když jsme došli na zastávku autobusu, před kterou stojí obrovský obchodní komplex, jenž je u nás už čtvrt roku před Vánoci posetý obrovskými oranžově světélkujícími vánočními hvězdami a bílými diodovými padajícími sněhovými vločkami, probudilo se ve mně dítě minulého světa. Rozjímal jsem: „Když jsem byl malý, myslím, že jsme měli všechno, ale takovéhle svíčičky jsme doma neměli.“
„No jo, ale tatínek říkal, že to tam dávají, aby tahali lidem peníze z kapes,“ odpověděl moudře Martínek.
Pochválil jsem jeho tatínka za jeho moudrost, načež se znovu rozvinula debata o tom, co tehdy bylo a nebylo: „Banány a pomeranče prodávali v krámě jen před Vánoci, a tak kdykoli si k nim čichnu, mám Vánoce,“ vysvětloval jsem.
„No my taky nemáme banány moc často, ani si nepamatuju, kdy jsem ho měl naposled,“ přemýšlel Martínek.
Potom Martínek začal mluvit o bazénu, ve kterém byli při při příležitosti nadcházejícího svátku dopoledne se školou.
„Mě to v bazéně moc nebaví, ale baví mě to v akvaparku, kde se dá hrát s hračkama a klouzat…“
Vyprávěl jsem mu, že když my jsme kdysi ve škole měli poslední hodinu plavání před prázdninami, měli jsme povolené vzít si do bazénu všechny své nafukovací hračky a na nich jsme potom blbli. Protože jsme byly děti z vesnice, některým kamarádům tatínci půjčili duše od traktorů a z těch se skákalo nejlíp.
Martínka to spojení bazénu a součástek z traktoru úplně nadchlo:
„To muselo bejt skvělý, já bych tu gumu poslal ke dnu.“
„Ta ti ke dnu nepůjde, leda bys ji propíchl,“ vysvětloval jsem naivně.
„Ale já nemyslím tu duši, ale tu těžkou pneumatiku z traktoru. Ta by klesla na dno jedna dvě!“
„A proč bys ji tam házel?“
„No přece abych se za ní mohl ponořit a zase ji vylovit!“ řekl Martínek udiveně.
Zbytek cesty byl ještě hezčí. Sourozenci objevili na stropě trolejbusu záhadný skleněný čudlík a jím jsme společnými silami proměnili trolejbus v letadlo a sebe ve tři klauny, jež rozesmáli i krásnou slečnu, která seděla vedle nás a smála se smíchem, z něhož mě bolelo srdce. Při tom všem jsem ale pořád přemýšlel nad Martínkovým obrazem gumy, která se lehce ponoří až na dno, ale pak se těžko vytahuje ven. A tak jsem navrhl, abychom z trolejbusu vystoupili dřív a trochu se prošli.
„A jak je to daleko?“ ptal se Martínek.
„Když půjdeme rovně, asi půl kilometru.“ A protože mi Martínkův obraz s pneumatikou nedal spát, dodal jsem pochmurně: „A když na opačnou stranu, asi tak čtyřicet tisíc kilometrů…“
Když jsem chápavému třeťákovi během chvilky vysvětlil, jak je to s kulatostí země a jejím obvodem, přišel Martínek na řešení, kterým mě zcela ohromil:
„Dobře, půjdeme chvíli na opačnou stranu…
Ale na tu správnou to pak vezmeme zkratkou!“