Myšlenky z ústraní: O dialogu
Jako ranní epištoly posílá svým přátelům známý brněnský básník, publicista a nakladatel rozličné osobně laděné úvahy na časová i nadčasová témata. S jeho svolením je zprostředkováváme i našim čtenářům, neboť obsah i forma těchto úvah překračuje původně zamýšlené určení.
„… dialog nekončí ani tehdy, když jsme přestali naslouchat.“ – Peter Orner
nikdy jsem nepřeceňoval diskusi a moc nadějí jsem do ní nevkládal, v životě se mi taky mnohokrát ukázalo, že jsem nějakou i třeba velmi milovanou osobu chtěl o něčem „přesvědčit“ (což se mi samozřejmě nepodařilo), a poučen jsem byl teprve v okamžiku, když – až po letech – jsem od téže osoby uslyšel vůči mě jakési ospravedlnění toho tehdejšího mého „přesvědčování“, ovšem ve zcela odlišném smyslu, než bylo tehdy míněno, že zkrátka na toho člověka zapůsobilo (pozitivně) něco úplně jiného než nějaké argumenty, třeba jen nějaká větička (o které jsem vůbec netušil, že jsem ji vyřkl), nebo prostě nějaký – třeba i dost nevýznamný – čin (vzpomínám si, jak jednou jsem něco takového zažil v úplně banální situaci, když jsem kdesi komusi daroval kytaru, a tento člověk mi po letech sdělil, že teprve „v té chvíli mi uvěřil“), jsou to zvláštní věci na světě, jak je nahlížíme sami, jak jsou nahlíženy jinými, jednou mi přítel T. P. řekl v hospodě nesmírně zajímavou věc: „co dosáhneš tím, když někoho utlučeš argumenty? budeš mít proti sobě jenom člověka – utlučeného argumenty“, v tom přece nemůže být tajemství dialogu, souznění, porozumění, toho skutečného, tedy ne pouze racionálního, ale jaksi mnohem globálnějšího a podstatnějšího, „pravda nediskutuje,“ prohlásil prý kdysi člověk jistě ne pominutelný, básník Otokar Březina, a taky když o něm vydal Jakub Deml své „Svědectví“ (které pokládám v mnoha ohledech za jednu z nejvýznamnějších knih našeho jazyka), strhla se „v národě“ opravdu mela, autora napadl kdekdo, je nutno říct, že Deml tento nápor ustál, ale nutno také dodat, že ne bez následků, byla to jistě strašná zkušenost, když J. D. svou novou knihu poslal do Staré Říše Josefu Florianovi, ten mu v dopise napsal: „Důstojný pane, dostal jsem Vaši knížku, tu tlustou, máte pravdu, když píšete, že ta knížka rozdělí národ. Ale na jedné straně bude národ, a na druhé straně Vy.“ – slova člověka opravdu vidoucího, tak tomu i bylo (čestnou výjimku – z těch osobností tehdy opravdu známých – činil pouze nadhledový a liberální Karel Čapek), Deml byl napadán z mnoha stran, i od lidí, od kterých by se toho byl nenadál, krásné svědectví o tom podává ve svých vzpomínkách knihař tasovský a básník Stanislav Vodička, když popisuje scénu, jak J. D. chodil rozčileně po pokoji, pročítal – a jeden po druhém trhal – dopisy, které mu přicházely, a komentoval to zpravidla slovy: „To je sviňa!“ – a pokračoval v trhání, při jednom zvláště „vybraném“ se obrátil na Vodičku se slovy „no podívejte se na toto – to je přece sviňa“ – a podává příteli dopis k přečtení, smířlivý Vodička se při dalším dotazování Demlově vykrucuje s tím, že „to je těžké“ apod., což Demla rozčílí, přistoupí k němu úplně zblízka, sundá si brýle a upřeně se mu zadívá do očí, a – jak svědčí Vodička – zeptá se ho důrazně: „Tak je to sviňa, nebo to není sviňa?“ – „Tak jsem řekl, že to je sviňa,“ uzavírá úlevně tento spravedlivec a podivuhodný mistr slova, Stanislav Vodička, na něhož se zcela zapomíná, jako na mnohé další, a o evidenci jejichž života a díla se hodlám nadále snažit postupně budovaným (a průběžně publikovaným) archivem „Zapomínaných“ (pro poutní noviny Provodov, jejichž další číslo chystám k první neděli adventní, tedy k 27. listopadu, se tato rubrika bude jmenovat „Encyklopedie chudých“) – o obtížích diskuse, debaty, dialogu by se dalo psát do nekonečna, ale o všem nakonec rozhoduje osobní svědectví, „ukázaná platí“, jak říkají karbaníci – s pozdravy všem do nového dne, j. e. f.
Uši a Vítr (Pasáže)
Deník pro umění, kritiku, život, I. ročník, číslo 30, Brno – Letovice 2016, vydává Christiania, o. p. s., 30. 10. 2016, 5:53.