KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Esej, který pohlíží na etnologii skrze řecké termíny poslední biblické knihy.

Nepřátelé lidské osobnosti

Uvědomili jsme si, jak na sebe vzájemně působí naše osobnost a naše tělesná, kulturní, jazyková a ideová skupinová příslušnost, i jak se tyto jednotlivé druhy působení mění v závislosti na velikosti skupiny. Hovořili jsme rovněž o nebezpečích, která jsou s tím spojena a která by v některých případech asi mohla vést i k tomu, že osobnost zůstane před branami Nového Jeruzaléma. Stále je to však osobnost, která může být velikostí či malostí svého národa svedena k aroganci, k rezignaci nebo k lokajství, ale která zůstává individuální osobností nesoucí „slávu a čest“ všeho, co prožívala v rámci skupiny. Nezřídka ovšem býváme svědky toho, že individualita ustupuje do pozadí a své poslání přenechává skupině. Zprvu to nebývá vysloveno, člověk jen stále zřetelněji opírá svou identitu o skupinu – místo věčného rozměru své vlastní cesty se ptá po věčném rozměru dějin svého národa, místo hrdosti na vlastní činy je hrdý na svou etnickou, nebo dokonce rasovou příslušnost. V krajním případě pak individualita zcela zaniká a duše člověka, zbavena tohoto svého jádra, se rozplývá v duši skupinové. „Ty nejsi nic, tvůj národ je všechno,“ shrnuje tento vnitřní posun známé heslo.

Cesty, po nichž může lidská osobnost dospět ke ztrátě individuality, vyplývají ze způsobu, jakým se spojujeme s jednotlivými druhy národního společenství. Zatímco fylé působí hlavně jako podvědomý rámec, nad nějž se osobnost povznáší, ethnos a glóssa se s osobností proplétají a stávají se její polovědomou součástí, a laos je naopak prostorem, v němž se osobnost vědomě realizuje. Se svým rasovým a rodinným původem jsme spjati neodvolatelně a až na výjimky si nemůžeme během jednoho pozemského života reálně vyzkoušet život v těle opačného pohlaví nebo se trvale začít na svět dívat z jiné fyzické výšky. Rovněž naše mateřština a kultura, v níž jsme vyrůstali, zásadně formuje náš vnitřní svět i náš přístup ke světu vnějšímu, avšak učit se cizím jazykům a poznávat cizí kultury můžeme takřka neomezeně a s některými se dokážeme spojit tak, že jsme sotva odlišitelní od původních příslušníků. Oproti tomu členem společenství spojeného idejemi, v němž nalézá domov skutečná víra – nikoli jen tradované náboženské nebo světonázorové představy, které patří do oblasti kultury – nejsme od počátku, nýbrž až na základě zcela osobního hledání, a to nezávisle na tom, z jakého věroučného či mravoučného prostředí pocházíme. První možnost, jak svést lidskou osobnost k odložení individuality a přijetí skupinové identity, tedy nabízí prožitek fylé – obrátí-li člověk svou pozornost na prakticky neměnný fyzický základ, který mu byl dán, pak individualitu nepotřebuje, protože je již vším, čím se chce stát. Druhou možnost skýtá laos – nabídne-li se člověku vyšší idea, s níž se může ztotožnit, aniž by musel osobně hledat, pak individualitu nepotřebuje, protože již došel tam, kam by ho mohla dovést. Třetí možnost se ovšem neotvírá takto přímo, protože ethnos a glóssa jsou příliš živé a proměnlivé na to, aby byly oporou duši, jež se zříká své individuality – představme si třeba společenství všech, kdo znají Járu Cimrmana a jedí vepřo-knedlo-zelo, nebo všech, kdo se domluví česky. Mají-li jazyk a kultura zbavovat člověka individuality, je nutno je podřídit struktuře přisouzené zvenčí, ba postupně je touto strukturou nahradit.

Tato trojí hrozba deindividualizace lidské osobnosti se ve Zjevení Janově zrcadlí na oněch třech místech, kde je seznam druhů národních společenství vůči základní čtveřici pozměněn. Nejprve se v desáté kapitole dozvídáme o tom, že apokalyptik je vyslán „prorokovat proti mnoha vyznáním, kulturám, jazykům a králům“. Oproti základní čtveřici tu chybí fylé, ale objevuje se tu jako nový prvek basileus, tedy „král“. Ve třinácté kapitole se pak dozvídáme, že apokalyptická šelma „dostala moc nad každým kmenem, jazykem a kulturou“, tedy v seznamu není uveden laos, společenství spojené idejemi. Konečně v sedmnácté kapitole čteme, že veliká nevěstka sedí na „vyznáních a davech, kulturách a jazycích“, tedy opět je zde vynechána fylé, ale k ostatním lidským společenstvím se připojuje ochlos, tedy „dav“, neuspořádané množství lidí, ve své neuspořádanosti prvotně bezcílné, avšak také snáze ovladatelné. Podle charakteristických pojmů můžeme tyto tři hrozby nazvat „hrozbou krále“, „hrozbou šelmy“ a „hrozbou nevěstky“.

„Hrozba krále“ spočívá ve spoutání individuality skrze laos. Člověk podléhající této hrozbě se místo samostatného hledání upíná k idejím vtěleným do řádu, v němž – pokud se k němu připojí – nalezne uspokojení svých vyšších potřeb. Protože se však k těmto idejím nedopracoval sám, nýbrž přijal je zvenčí, nemohou mu být skutečnou oporou v rozmanitém světě idejí, nýbrž jen tam, kde vedle nich není k dispozici žádná alternativa. Člověk pak usiluje o vytvoření pevného svazku těch, kdo tyto ideje sdílejí, a naopak o rozptýlení, či dokonce zničení nositelů idejí odlišných. Pokud tento přístup převládne v celé společnosti, vzniká autoritativní režim, který sice není k nikomu apriorně nepřátelský, ale vyžaduje ode všech, aby sdíleli tytéž duchovní cíle, tytéž hodnoty, tentýž étos, tutéž vyšší identitu. Kdo se nepřipojí, musí být odstraněn. Zástupci tohoto pevného svazku v tom zpravidla nevidí nic zlého ani nespravedlivého, protože každému přece dávají možnost, aby se podřídil a stal součástí svazku.

Popsané sklony najdeme v lidské kultuře od nepaměti. Všechny starověké společnosti byly uspořádány podle tohoto principu, vtěleného do svaté a nedotknutelné tradice, a znaly obraz panovníka jako vyslance nebes, k němuž společně vzhlíží všechen lid. Hrozbou pro lidskou individualitu se tento starý řád stal až ve chvíli, kdy se tato lidská individualita postupně začala probouzet. Příprava lidstva na tuto změnu začala, když Bůh seslal Izraeli svůj Zákon, vyžadující od každého člena svatého lidu osobní úsilí a odpovědnost. Izraelité těžce zápasili s tímto Božím úkolem – starozákonní příběhy nám vyprávějí o jejich opakovaných pádech, snad nejpříznačněji v První knize Samuelově, kdy Izraelité požadují nastolení krále jako zevního ztělesnění onoho řádu, který se jim nedaří zachovávat vnitřně – avšak jejich zápas připravil cestu všem ostatním. V polovině prvního tisíciletí před Kristem se tak současně ve všech kulturách, o nichž se nám dochovala svědectví, objevuje volání po individuální etice a odpovědnosti, a starý řád, který zprvu tvořil ochranný val kolem nedospělé lidské osobnosti, se pro člověka stává hrozbou – symptomem této proměny je řecké slovo „tyrannos“, označující původně moudrého, spravedlivého, bohy povolaného i doprovázeného vládce, které právě v této době získává svůj dnešní význam „tyran“.

Opravdového rozkvětu se ovšem „hrozba krále“ dočkala až ve dvacátém století, kdy se její anachroničnost projevila naplno. Snad právě proto působila tak přesvědčivě na ty, kdo v osobní bezradnosti hledali metafyzickou oporu, a postupně zachvátila duše několika desítek národů. Podle onoho pevného svazku, v italštině nazývaného „fascio“, získala označení „fašismus“, které bylo během následujících desetiletí významově zamlženo a rozmělněno, aniž by však hrozba sama ustoupila do pozadí. Objevuje se všude tam, kde se člověk identifikuje s předem danou vyšší ideou. Často jí podléhají konzervativní intelektuálové nebo na tradici založené církve, snadno proniká do společenství, v nichž vládne posvátná autorita, ať už v podobě uctívaného vůdce, svaté knihy, nebo věčných duchovních zákonů univerza.

„Hrozba šelmy“ útočí na individualitu skrze fylé, tělesnou skupinovou identitu. Pro člověka, který jí podléhá, jsou duchovní cíle jen představy, které vznikly z lidské libovůle, zatímco nabízená fyzická charakteristika se zdá být jedinou hmatatelnou, a proto také jedinou skutečnou oporou. Tato opora však, má-li poskytovat jistotu a záruku, nesmí být znehodnocena příměsmi – vždyť každý přece ví, že znečištěný materiál ztrácí svou pevnost. „Hrozba šelmy“ proto také rychle svádí k vydělování a následně k úplné likvidaci lidí, kteří do společenství nepatří, ale od „hrozby krále“ se v tomto ohledu zásadně liší tím, že dotyční nemají na vybranou, protože svého těla se na rozdíl od svých idejí nemohou zříci, a tak za sebou zpravidla nechává stopu mnohem krvavější.

Záporný postoj k tělesně odlišným jedincům nebo kmenům sám o sobě není v lidské kultuře nový – odjakživa se setkáváme s pocitem, že ti, kdo se fyzicky liší, mezi „normální lidi“ nepatří. Avšak až rozvoj moderního materialismu v devatenáctém a dvacátém století, spojený se zdůrazňováním vlivu tělesné stránky člověka na jeho individuální i sociální osobnost, umožnil vznik ideologie silné natolik, aby se dokázala prosadit jako jediná platná v rámci státního celku. Její nejokatější projev jí dal i pojmenování – spojujíc pojem národa s pokrevním příbuzenstvím, nazvala se sama „národním socialismem“, a z německé podoby tohoto názvu „Nationalsozialismus“ se posléze zrodila zkratka „nacismus“.

Na tomto místě si musíme uvědomit, že politický vývoj od sklonku druhé světové války do současnosti s sebou přinesl určité pojmové zmatení. Při americko-britsko-sovětských jednáních nejprve v Teheránu roku 1943 a následně v Jaltě a v Postupimi roku 1945 usiloval Stalin vedle uznání sovětské sféry vlivu po druhé světové válce též o oficiální zapomenutí skutečnosti, že právě Sovětský svaz po boku nacistického Německa tuto válku zahájil. Výměnou za sovětskou spolupráci Spojené státy a Spojené království svolily k pokusu o historickou manipulaci, jejíž součástí bylo shrnutí nacistického Německa s jeho druhým nejdůležitějším spojencem, fašistickou Itálií, do společného kouta jednolitého a temného zla. Jakkoli se mocnostem historickou skutečnost utajit nepodařilo, běžný pohled veřejnosti byl touto dohodou ovlivněn velmi výrazně, takže se dnes setkáváme například se zcela nesmyslným označováním nacismu za „německý fašismus“, byť v nacistickém Německu bylo skutečných fašistů pomálu a s většinou z nich Hitler tvrdě zatočil. Nacistu přitom můžeme rozpoznat poměrně snadno právě podle jeho základního postoje ke vztahu mezi fyzickou skutečností a idejemi uspořádávajícími lidskou společnost – zatímco pro fašistu je idea pramenem společenského uspořádání, jemuž se fyzická skutečnost musí podřídit, nacista považuje ideje jen za pojmenování fyzických skutečností, které určují lidské společnosti jak její vnější vymezení, tak její vnitřní uspořádání.

Rozlišování, zda hrozba přichází z posedlosti idejí, nebo z posedlosti fyzickou skutečností, je zásadní, pokud se chceme těmto hrozbám postavit. Zatímco fašista sází na přesvědčování a s otevřenou náručí uvítá Žida, který je ochoten přijmout jím nabízený řád, nacista nikdy neuvěří, že Žid by mohl dospět ke stejnému usilování jako Árijec, a případné názorové odchylky uvnitř vlastní rasy vysvětluje poruchou dědičnosti, kterou nevyléčí přesvědčování, ale která musí být prostě vymýcena. Obdobně bývá fašista ochoten přemýšlet o výchově a začlenění lidí postižených, byť stejně jako příznivci jiných ideologií, které ničí lidskou individualitu, cítí odpor k lidem odlišným od normy a vyzdvihuje mládí, zdraví a sílu. Oproti tomu nacista ve své materialistické víře nebere postiženého člověka jen jako „nehodnotného“ – všimněme si nedůstojné etymologie slova „invalidní“ – nýbrž jako někoho, kdo svou přítomností společnost přímo poškozuje, a měl by být proto od „zdravé“ společnosti přinejmenším dostatečně izolován, když už z nějakých důvodů není možno se ho zbavit zcela. (V tomto příkladu hovoříme o nacistech, s nimiž se setkáváme v české společnosti a pro něž jsou Židé „cizí rasou“. Je-li nacistou naopak Žid – je smutnou skutečností, že mezi některými soudobými izraelskými extremisty nalézáme nacistickou ideologii v krystalické podobě – na místo zavrženíhodné neárijské krve se stejnou samozřejmostí nastupuje zavrženíhodná krev „pohanů“.)

„Hrozba nevěstky“ napadá lidskou individualitu na střední úrovni jejího vztahu ke společenství, v oblasti kultury a jazyka. Protože ovšem, jak jsme si uvědomili, právě v kultuře a v jazyce není možné působení individuality a sociální skupiny efektivně oddělit, je „hrozba nevěstky“ spjata se snahou nahradit dosavadní jazyk a kulturu novou zevní strukturou, ve které individualita nemá místo. Proti jazyku a kultuře se neobrací otevřeně, ba zdánlivě o ně i pečuje, ovšem dusí v nich přitom všechno, co uspořádává lidskou společnost v prostor individuálního rozvoje, a připravuje si tak základní materiál pro své působení – vnitřního řádu zbavený dav, který je schopen kýženou novou strukturu přijmout. Na rozdíl od „hrozby krále“ a „hrozby šelmy“ se povětšinou vyhýbá odvolávkám na „národ“ a svou snahu deklaruje jako nadnárodní, ba všelidskou, avšak nebrání se národoveckým citům ani v jejich nejvypjatější podobě, dokud se daří je přesměrovávat na novou strukturu. Jejím přítelem je „internacionalista“, který pojetí skupinové identity rozšiřuje na celý svět, jejím nepřítelem naopak „kosmopolita“, jenž si k celému světu dokáže vytvořit individuální vztah.

Zdroje nové struktury samozřejmě není možno hledat na úrovni, na níž se vztah člověka ke společenství projevuje jako ethnos a glóssa, protože právě ty mají být nahrazeny. Apokalyptická nevěstka proto čerpá zároveň ze skutečnosti fyzické i ideální. Střeží se ovšem přímých odkazů na fylé nebo laos, aby neuspořádaný dav nepodlehl vábení konkurentů. Na tělesné úrovni nalézá jako určující sílu hmotné uspořádání lidské pospolitosti, ovšem usměrňuje je hned idejemi spravedlnosti a rovnosti. Na úrovni ducha nachází myšlenku vývoje od nižších forem k vyšším, neprodleně jí však nasazuje ohlávku materiální nutnosti. Zatracuje idealismus, protože ten posléze probouzí individualitu, ale odmítá též důsledný materialismus, protože ten zpochybňuje vyšší cíle, a hlásí se k „dialektickému materialismu“, v němž jsou myšlenkové struktury materializovány do představ ekonomické základny a individuální vývojový zápas nahrazen skupinovým bojem společenských tříd. Právě tato skupinovost dala „hrozbě nevěstky“ její nejběžnější jméno „komunismus“. Je to sice pojmenování nejednoznačně vymezené a někdy chápané i zcela odlišně, avšak ve srovnání s jinými občas používanými názvy je přece jen nejméně nepřesné, zejména uvědomíme-li si, že není odvozeno od obecně „společného“, nýbrž od „společného vlastnictví výrobních prostředků“.

Stejně jako fašisté a nacisté, nemohou se ani komunisté, chtějí-li se ve společnosti prosadit, omezit jen na proklamace svých cílů, nýbrž musí aktivně potlačovat všechny jiné společenské síly, protože už pouhá existence takovýchto sil zpochybňuje jejich snažení. Stejně jako u fašismu a nacismu také pozorujeme, že kdekoliv se komunismus chopil moci, začal ji bez průtahů využívat k odstraňování lidí, kteří byli jakkoli spjati s těmito „starými strukturami“. Na rozdíl od prvně jmenovaných ideologií se však navíc musel vypořádávat s velkým množstvím nově vznikajících nepřátel – totiž těch, jež zprvu získal pro pozitivně chápané ideály spravedlnosti nebo rovnosti, ale kteří se pro tyto ideály nadchli individuálně. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč je stopa „nevěstky“ v dějinách ve výsledku ještě krvavější než stopa „šelmy“.

I když komunismus nebývá směšován s fašismem či nacismem zdaleka tak často jako nacismus s fašismem, je vhodné si uvědomit charakteristickou odlišnost jeho základního postoje. Je-li pro fašistu idea pramenem společenského uspořádání, jemuž se následně podřizuje fyzická skutečnost, je-li pro nacistu naopak fyzická skutečnost základem, který určuje společenské uspořádání a vymezuje ideje, pak pro komunistu je prvotním východiskem společenské uspořádání, odvozované ze zákonitostí fyzických i ideových, ale povolávající tyto zákonitosti do služby novému, vyššímu celku.

Hrozby

Jak jsme si už řekli, rozlišování je zde důležité, chceme-li se popsaným hrozbám bránit. Ty na nás útočí v různých podobách, často v nepřehledné změti názorů a postojů. Stává se, že týž člověk se v několika po sobě následujících větách postupně přihlásí ke všem třem zhoubným ideologiím, nebo že týž politický subjekt má na programu zároveň agendu fašistickou, nacistickou i komunistickou. Jen zřídka jsme schopni bojovat na všech frontách zároveň, a tak se musíme ptát, které východisko je pro útočníka nejpodstatnější, které je nejvíce spjato s jeho vlastní bytostí. Kde je prvopočátek, z něhož se vydal na cestu k ostatním kótám? Kde je základ, na němž se snaží stavět všechno ostatní? Je to idea, hmota, nebo společenské uspořádání? Určují člověka spíše myšlenky, jimiž se zabývá, geny, které zdědil po rodičích, nebo sociální vztahy, do nichž je zasazen? Pomineme-li menšinové případy duševních poruch a bezmyšlenkovitého oportunismu, můžeme nakonec vždy najít jedno základní východisko a rozpoznat, zda s námi hovoří apokalyptický král, šelma, nebo nevěstka.

Stejně jako jsme v úvahách o tom, jak na člověka působí různá velikost jeho národa, věnovali podrobnější pohled českému národu, k němuž se hlásí, nebo alespoň v jehož středu žije velká většina našich čtenářů, pohlédneme v závěru úvah o třech apokalyptických hrozbách na to, jak se projevují právě v české společnosti. Jak jsme si právě uvědomili, vyjádření jednotlivých kulturních nebo politických činitelů mohou obsahovat prvky všech popsaných úchylek, ovšem ve většině případů najdeme v hloubi jednoznačný pramen, k němuž se další připojily až druhotně.

Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že nejsilnější je v české společnosti sklon ke komunismu. Mnoho lidí s nostalgií vzpomíná na minulý režim, komunistická strana má své pevné místo v parlamentu i prostor ve sdělovacích prostředcích, vrcholní politici i vlivné osobnosti kultury chválí komunistické výdobytky a popírají komunistické zločiny. Podle českých zákonů by sice měl být propagátor fašismu, nacismu i komunismu postihován stejně, avšak v praxi vidíme, že je dlouhodobě tolerována politická strana, která se nazývá „komunistická“, zatímco stranu podle názvu „fašistickou“ či „nacistickou“ by se pravděpodobně nepodařilo ani založit, nebo že symbol rudé hvězdy či srpu a kladiva se na veřejnosti objevuje zcela beztrestně, zatímco byť efemerní výskyt hákového kříže vyvolává skandály a vede k přísným postihům.

Začneme-li se však ptát na onen substanciální pramen nejvlivnějších názorů a postojů, s nimiž se v současné české společnosti setkáváme, postupně nám před očima vytane obraz dosti odlišný. Z průzkumů veřejného mínění se kupříkladu dovídáme, že většina Čechů se obává současné vlny uprchlíků a staví se proti jejich přijímání do České republiky. Protože počet uprchlíků na českém území je zanedbatelný a jen málokdo ze zdejších obyvatel měl možnost se s nimi setkat, nelze důvod odmítání hledat v negativních osobních zkušenostech, nýbrž v názorech a postojích již dříve vytvořených. Vyptáváme-li se dále, abychom nalezli kořen těchto názorů a postojů, býváme ujišťováni, že se rozhodně nejedná o rasismus, nýbrž obavy z islámu jakožto příliš odlišné kultury, nebo dokonce „zhoubné ideologie“ – tedy dostáváme zdůvodnění nejblíže pozicím fašistickým. Když ovšem následně Česká republika přijme poměrně malou skupinu křesťanských uprchlíků, u nichž se islámu rozhodně obávat nemusíme, zjistíme, že i z nich má většina Čechů obavy stále stejné, a při rozhovoru mířícím k jádru přesvědčení se nakonec dobereme strachu z odlišnosti rodové, pokrevní, genetické.

Obdobně můžeme pohlédnout na dlouhodobý diskurs o sebepojetí české společnosti. Kdo vlastně jsme? Čím je určen český národ? A co všechno je česká kultura? Při zběžném pohledu se zdá, že ve shodě s přístupem nastoleným v době českého národního obrození posuzujeme „českost“ podle jazyka, tedy do české kultury například zpravidla neřadíme pražské spisovatele píšící německy, ale zahrnujeme do ní spisovatele píšící česky v zahraničí. Nasloucháme-li však podrobněji názorům vtěleným do vyjadřování politiků i běžných občanů, všimneme si, že rozhodující roli pro naše sebechápání hrají „naši předkové“, které případně – jakkoli je to, jak jsme si již výše uvědomili, do značné míry chybné – dále identifikujeme se Slovany či dávnými Indoevropany, a Maďary nebo Židy do těchto úvah umisťujeme jako lidi úplně jiné a cizí. I občas používané hodnocení, že někdo „vlastně nebyl žádný Čech“, zpravidla neznamená, že by dotyčný uměl špatně česky, nýbrž že někdo z jeho rodičů byl cizinec.

Konečně si můžeme zpřítomnit vnitropolitickou debatu o inkluzi ve školství, tedy o snaze vychovávat společně všechny děti bez ohledu na případná postižení vyžadující uzpůsobování vzdělávacích podmínek. Podle sociologických průzkumů i vyjádření zvolených politiků můžeme soudit, že v současné české společnosti převažuje odpor k inkluzi, avšak jeho důvodem povětšinou není starost o naplnění potřeb postižených dětí, nýbrž obava z jejich přítomnosti ve výuce dětí ostatních. Stejnou obavou ovšem můžeme vysvětlit postoje a kroky školských úředníků, kteří mají za úkol inkluzi připravovat a podporovat, ale nepojímají ji jako rozšíření prostředí příznivého pro vzdělávání postižených dětí do celého školství, nýbrž především jako soubor opatření k ochraně „normálního“ školského prostředí před postiženými, kteří do něho mají být vpuštěni. Ať už se v probíhajících debatách řadíme na kteroukoliv stranu, povětšinou vlastně předpokládáme, že znevýhodněné děti jsou svou – ve fyzické skutečnosti ukotvenou – „nenormálností“ předurčeny k tomu, aby se nikdy nestaly součástí „zdravé“ společnosti.

Těžko určit, zda je na vině hluboké materialistické přesvědčení, k němuž se začali přiklánět už naši obrozenci a které výrazně posílilo za vlády komunistů, nebo styl práce politiků a hromadných sdělovacích prostředků v posledních letech, nebo důvody úplně jiné – jednoznačně můžeme říci, že jako příslušníci současné české kultury jsme ze tří popsaných zhoubných ideologií nejvíce ohroženi nacismem. Je to hrozba působící napříč politickým spektrem – paradoxně i mezi členy komunistické strany se v posledních letech ve vztahu k aktuálním politickým otázkám setkáváme s názory nacistickými častěji než s komunistickými. A je to hrozba mající plnou politickou podporu, jak vidíme například z vyjádření činitele, jemuž důvěřuje více než polovina Čechů, k problematice potomků afrických přistěhovalců ve Francii:

„Každý má žít ve své původní zemi. (…) Jejich původními zeměmi nadále zůstávají Alžír, Libye nebo, chcete-li, Mali z prostého důvodu, že je tam jakási genetická závislost. Čech zůstává Čechem i tehdy, když žije ve Francii. Zatímco v případě Čechů není problém odlišné kultury, Čech se ve Francii dokáže skvěle adaptovat, viz Milan Kundera, tak lidé z těchto zemí zmíněnou adaptační schopnost nemají. To není kritika, to je konstatování.“ 

(Miloš Zeman v rozhovoru pro Deník.cz z 8. ledna 2015)

Na základě tohoto „konstatování“ můžeme konstatovat, že boj proti apokalyptické šelmě nebude v naší zemi lehký. Nejen že většina z nás jí už podléhá, nýbrž sama hlava státu nám v tom jde příkladem.

Pokračování příště

Článek poprvé vyšel v časopise Okruh a střed 1/2016 a vychází v KN v rámci výměny mezi oběma periodiky. 

První, druhou a třetí část tohoto textu si můžete přečíst zde, zde a zde.