KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s Ondřejem Maclem (1989), vystudovaným sociálním pracovníkem, literárním teoretikem a publicistou (mj. A2, Kulturní noviny, Deník Referendum a Tvar) – a dnes už i životním praktikem, který poznal svět, pracuje jako asistent postižených a zároveň opět studuje, tentokrát Katedru autorské tvorby a pedagogiky DAMU pod vedením legendárního profesora Ivana Vyskočila.

TK: Známe se už deset let. Seznámili jsme se, když jsi kdysi, ještě jako gymnazista, zaslal do naší soutěže O Cenu Hradeckého Škrabáka svou báseň Mše pro beránka, již jsme na udílení cen oné soutěže nazkoušeli a v nevalné úrovni veřejně odrecitovali. Máme dost podobný náhled na svět, který se projevuje v našem společném povolání sociálních pracovníků, i hravý přístup k českému jazyku, který má možnost se uplatnit v našem druhém povolání v jeho žurnalistické, poetické i divadelní podobě. Proto si myslím, že si můžeme dovolit malý experiment: Co jedna otázka, to jeden citát z tvého díla, na který můžeš odpovědět tak asociativně, jak jen budeš chtít.

 „MŠE PRO BERÁNKA

Cinkne zvon.
Zvedáme z lavic naše zadky.
V rouchu bílém jak žampion
přichází s ministranty on,
děkan Hladký.
Sbor chvatně střídá dur a moll,
já, v krvi stále alkohol
z večerů minulých…
Darmo však chtít žít zas od nuly.
Byl bych ta samá bytost
malá,
ta stejná sebelítost
by mými ústy řvala:
‚Pane, smiluj se!‘ (…)“ (1)

TK: Jsi z význačné královéhradecké katolické rodiny. Co ti to dalo a co ti to vzalo? A jak jsi na tom nyní se svou vírou?

OM: K té zkušenosti křesťanské výchovy jsem prošel v zásadě třemi různými postoji, které si spojuji s apoštoly Petrem, Jidášem a Janem. Zaprvé šlo o stav oddané poslušnosti, spojený s autoritou rodičů-vychovatelů. Utkvívá mi dětská fascinace mešními rituály, kdy muži v ženských šatech krouží kolem kalichu, voní kadidlo, hřmí varhany, lidé vstávají, klekají a účastní se promluv. Jaká divadelnost všeho! A když to posunu do obsahové roviny, určitě se do mě zaryl ten křesťanský úhel věčnosti, dalekosáhle obracející naruby tradiční představy o morálce. V Ježíšových očích získávají cenu zranění, chudí, hříšní...

Jestliže jsem se v pubertě začal od křesťanství odvracet, pak právě hodnota lásky k bližnímu ve mně žila ze všeho nejdéle, a to hlavně díky práci rodičů. Ježíš sám vstoupil do naší rodiny v podobě těžce nemocného brášky, který dva roky absurdně trpěl, až umřel. Pro mámu šlo o iniciační okamžik, který ji dovedl do čela charity, aby vybudovala množství institucí jako azylové domy, pečovatelské služby, centrum pro oběti domácího násilí a jiné. Můj táta zas vyhořel v divadelním provozu a nový smysl našel právě v práci streetworkera. Jezdili jsme jako děti do vyloučených lokalit a křesťanských utopií typu Kuffových Žakovců. Štědrý večer jsem trávili s lidmi bez domova, s nimiž jsme hrávali i živý betlém a tak dále.

Na druhou stranu jsem poznal i tu „elitnější“ stránku křesťanství: máma vedla charitu pod ochrannou rukou Dominika Duky a postupně se přesouvala do politiky, až jsem ji jednoho dne spatřil na billboardech po boku Pavla Bělobrádka. „Kněz undergroundu“ Ladislav Heryán mě odměnou za maturitu provedl Římem, včetně Vatikánu. Poslušně jsem četl Magora, Reynka, Halíka či Orko Váchu, ze zahraničních autorů Dostojevského, C. S. Lewise, Grüna, Péguyho, Chestertona, rovněž ty největší mystiky, teology, buřiče... Přečetl jsem bibli od A do Z, jezdil na katolické tábory, angažoval se ve vysokoškolském hnutí... A stejně mě to nakonec nepřesvědčilo.

Celý pokus o víru se mi zhroutil symbolicky v době, kdy jsem pobýval zavřený v klášteře pod dohledem Františka Lízny. Vadila mi asi především křesťanská nevysvětlitelnost utrpení, dominantní princip oběti a nakonec i to charitní pojetí lásky. Člověk by měl podle něj milovat bezpodmínečně každého, tak jako Bůh, ale zároveň Bohem není. Prošel jsem tvrdou – jidášovskou – vzpourou vůči křesťanství, v čemž mě podržel hlavně Friedrich Nietzsche, potažmo antická kultura a postmoderní filozofie.

Novou náruč jsem našel v bohu lásky Erótovi, jehož potenciál pro naši dobu dosud promýšlím. (2) A díky němu se mohu znovu vracet i ke křesťanství, byť z mimokřesťanských pozic (v tom mi žehná Kristův miláček Jan, jediný z apoštolů, který nezemřel mučednickou smrtí). Důvodem mého nynějšího zájmu o křesťanství je především to, že chtě nechtě tvořilo součást mého dětství, formující to etapy lidského osudu. Ale že bych byl vědomě věřící? Věřím, že jsem byl v životě hodně milován… 

„(…) Ovládám čáry,
jak zblbnout nevěřící;
probouzím zázrak, kámo, zázrak
ve tvých nohavicích!
Touha je krám,
mystickej supermarket,
slíbím ti všechno, co chceš,
ale zaplať mi hned. (…)“ (3)

TK: Tenhle parodický text na melodii písně Touha Daniela Landy jsi uveřejnil v Kulturních novinách. Přitom jsi ale prožil částečně stejný příběh jako on – už v devatenácti jsi se stal slavným, jako nejmladší v historii této soutěže jsi zvítězil v poeticko-performanční Slam poetry a od té doby je o tobě pořád slyšet. Jaké je to být vycházející hvězdou?

OM: Pokud hvězda znamená něco drobného a dalekého, co nejistě odráží cizí světlo, pak ano, jsem hvězda! A žijeme-li v době uhranuté soumrakem, jinak řečeno prožíváme-li vášnivé spory o to, jaký ten konec světa vlastně bude – jestli ho způsobí uprchlíci, neokonzervativní revoluce anebo klimatické změny – osobně nemám ze tmy strach. Zato hrůzu mi nahání každé světlo, které nehřeje. V našich končinách si nepřejeme něco až po pádu hvězdy, jako si většinou přejeme přímo ten její pád; proto už odmala slýchávám pravidelná proroctví, že se pro svůj nevyzpytatelný přístup k životu buď uchlastám, zblázním, zasebevraždím, nebo prostě poznám „tvrdou realitu“ a ono mě to přejde.

Když jsem však začal při svých studiích přes noci a víkendy i naplno pracovat, žádné vystřízlivění se nedostavilo. Mí klienti z řad autistů, epileptiků či schizofreniků jsou dokonce inspirativnější než prostředí uměleckých škol a kolik se od nich dá naučit; stačí se vymanit z té ošidné rutiny asistent-klient. Poprvé v životě si přijdu, jako bych měl děti, třebaže se jedná o „děti“, jimž se skutečné děti při našich vycházkách posmívají, děti, na které sem tam zanevřeli vlastní rodiče, vždyť kdo si přeje mít postižené dítě? Děti, které zestárnou, aniž kdy dospějí.  

Pokud ale hvězda znamená někdo pochybné povahy, kdo se směsí náhody, talentu a intrik vyškrábal na mediální výsluní, aby nás zásobil denní dávkou balastu, pak jsem, pěkně prosím, černá díra. Autor nezfilmovaného scénáře, nezhudebněného libreta či nevydaných knížek. A kdybych měl navázat na tendenci umělců dvacátého století, kteří vytvářeli umělecké dílo přímo ze svého života, jak to dnes pozoruhodně mapuje kunsthistorik Michel Bourriaud, pak ať je to neúspěšný život. Život, co před vlastním úspěchem upřednostnil nikdy nezavršitelnou vzájemnost. 

„(…) Bez platných dokladů, ocitla se rodina za mřížemi detenčního tábora Bělá-Jezová. Po svléknutí donaha jim zřízenci zabavili telefon i peníze od křesťanky. Z tiskové policejní svodky dále vyplývá, že Josef užil v nedávné době marihuanu a že pochází z té samé oblasti, kde operuje Herodovo bratrstvo, jemuž coby truhlář dodával nábytek. Máme tak co do činění s potenciálním narkobaronem, extremistou, nedej bože i strůjcem izraelsko-palestinského konfliktu! Josefa si vyžádal detenční tábor Guantánamo, načež o něm už nikdy nikdo neslyšel. Nad Bělou-Jezovou se podle meteorologů zjevila neznámá hvězda. Někteří tvrdili, že šlo o půlměsíc. Pastýři si však ničeho nevšimli, mající plnou hlavu svých závazků k Agrofertu. A tři králové? Z Havla je zombie, Klaus má oči jen pro zrcadlo a Zeman mi našeptává bonmoty. (…)“ (4)

TK: Tahle uprchlická satira se jmenuje Vánoční příběh po česku a slyšel jsem ji poprvé v premiéře na tvém loňském vánočním večírku. A není to jen čistá fikce, spíš tvoje autobiografie. Jaké to bylo, narodit se na Štědrý den (navíc 1989!) v rodině, která byla z poloviny „uprchlická“?

OM: Těžko se člověk brání pokušení mesianismu či jenom hledání nějakého znamení v takovém datu. Na jedné straně zrození Ježíše, a tedy věčný komplex Briana z Monty Pythonů, že v den vašich narozenin slaví celý svět někoho jiného. Zároveň události sametové revoluce, kdy vás rodiče fotí hned po narození u stromečku s cedulkou „volím Havla“ a fotku posílají přímo na adresu Hradu. Spojíme-li obojí dohromady, asi bych neměl být jen vděčný havlista, jako spíš je nutné stát na straně ponížených a utlačovaných této doby (dnes se tomu říká „levičák“) a uvidíme, jaký si za to vysloužím kříž, anebo naopak pochopení.

A ještě jednu věc to datum skrývá: těsně přede mnou zemřel Samuel Beckett. Vezmeme-li do hry skandální eseje Harolda Blooma Kánon západní literatury s jejich historickou linearitou a myšlenkou „úzkosti z vlivu“, stojí před námi velká otázka, jak psát po Beckettovi a zda vůbec psát (zda nepotřebujeme spíše ústup od knihy, vstříc lokálnějším, ať už orálnějším, či vizuálnějším, podobám jazyka). Bloom se nakonec obává nástupu nové teokracie po „věku chaosu“, kterou si spíše než s návratem k náboženství spojuje s mysliteli politické emancipace, a v které já naopak vnímám i jistou naději. Aby se kdy kostelník mohl stát prorokem, musejí padat chrámy. 

„Duka by jásal, že má plné kostely.
Babiš by mohl podporovat víc squatů.
Náckové by se tetelili, že se jadrněji nadává na Němce.
Antifáci by rozšířili loga o šibenice & ‚fight the police‘.
Fízlové by družně proflinkali den před tureckou ambasádou.
Gayové by se hájili tradiční antickou rodinou.
Muslimů by se nikdo nebál, protože by je měl v rodině.
Zelení by konečně našli velké téma: jak vyčistit moře.
Hladové děti z Afriky by dumaly na přeplněných vorech: jak proklouznout zeleným. (…)“ (5) 

TK: … to vše by se podle tebe stalo, kdyby se z Česka stalo Řecko. Prožil jsi tam jaro v době, kdy právě začínala jedna z uprchlických vln. Jak na tebe, jako na člověka, který je mimo jiné vystudovaný sociální pracovník, taková živelná vlna zapůsobila? A jak na tebe v tomto smyslu zapůsobila další cílová země této vlny, Francie?

OM: V předchozí otázce jsi upozornil, že pocházím z napůl uprchlické rodiny, což není úplně přesné. Jsme rodina typicky středoevropská: krvavý to koktejl Čechů, Slováků, Cikánů a Němců. Ale abych řekl pravdu, coby kvítko posametové globalizace, a tehdy i příznivec goethovské vize „všelidského ducha“, jsem původně dštil síru na všechno hezké české jako na něco provinčního, kdežto vztah ke své zemi, městu, rodině jsem začal hloub pěstovat až díky prvnímu delšímu pobytu v zahraničí.

Ačkoli jsem odjel do Paříže na studia, nečekaně jsem si připadal jako podivný východoevropský parazit, s kterým se skoro žádný Pařížan nebavil, leda chtěl-li mě okrást. Tehdy jedinou trochu vřelosti najdete buď mezi jinými přistěhovalci, nebo v solidárních komunitách. Zvláště před Vánocemi jsem si oblíbil zhusta arabsko-africké čtvrti pod Montmartrem, z kterých jde na první pohled skoro strach, ale když se celé centrum ověnčí předvánočním kýčem, vydírajícím vás k nákupům a vnitřní pohodě, pak jedině v té jejich cizosti, ovoněné pečenými kaštany, lze zakoušet poslední přítomnost Slunce. Jinými slovy, kde se naše představa o skřípající humanitě začne měnit v jalovou a autoritářskou homogenitu, naděje na změnu nám zůstává jen ze strany toho nelidského, vytěsněného, jiného. Ve zkušenosti menšin.

Měsíc v Řecku mi dopřál vůbec nejkrásnější „vyhnanství“, byť v době na dosah státnímu bankrotu. O to víc tu ale bujelo množství proudů, většinou extrémně levicových, které se reálně pokoušely o vytváření autonomních komunit. Místní univerzity byly dlouhá léta místem, kam nesmí vstoupit policie, takže fungovaly jako zázemí pro různé revoluční buňky, ale i pro lidi bez domova či pro obchodníky s drogami. A bývá běžné i několikrát týdně okupovat části univerzity pro vlastní kulturní akce, anebo zahájit protestní okupaci dlouhodobě. Když jsem vlezl na školní promítání filmu A Jihad for Love z dílny muslimského gaye Parveze Sharmy, dívka jej uváděla nahá, po boku transsexuála. Tolik jen několik výjevů, které si v našem univerzitním prostředí nejspíš neumíme představit. (A to jsem tam jel původně kvůli Olympu!)

Spíše než k tématu uprchlíků jsem se však vrtnul k zájmu o téma, které se vzhledem k „uprchlické krizi“ otřásá, kompromituje, ba chvilku jsem věřil, že se i může ozdravit, totiž o téma Evropské unie. Loňský rok jsem proto strávil jako dobrovolník v Evropském domě v Bordeaux, pod Alainem Juppém, abych prezentoval veřejnosti naši národní kulturu a podílel se na různých monstr-akcích typu fotbalové Euro. Předesílám, že jsem se pokusil napsat o současné Evropě román, stojící na kontrastu mezi ohňostrojem promarněných možností a jej pohlcujícím soumrakem, v němž se chvějí poraněná srdce.  

Přijde mi důležité opustit pojmy jako „vlna“, živel“, „hrozba“, evokující až boží trest, a přijímat každého člověka v první řadě jako příběh s konkrétní tváří. Když jsem se v Paříži sám cítil být součástí expanzivní, nikým nezvané masy, měl jsem leda zaděláno na frustraci. Naštěstí jsem měl domov, kam se můžu vrátit.

Irituje mě lidský sklon ke zkratkovitosti, prospěchářský cynismus, zarytá nedůvěra ohánějící se bezpečím, návrat ke kolektivním vinám a podobně. Daleko víc si cením těch, kteří nemají jasná řešení, kteří se ptají, pochybují, cítí.

Máme-li se přesto vrátit do doby uzavřenějších národních států, nutně nás čeká boj o nový smysl národa, který bych za sebe rád postavil na představě „českého moře“. Na hledání chybějící univerzality, v opozici ke všem separatističtějším pojetím národa. A máme-li zároveň čelit vzestupu globálního konzervativismu? Tu nejlepší zbraň nám proti němu poskytuje ve vší své podvratnosti samotná tradice.    

„Základní kámen pro Národní divadlo měl být dodán jen a pouze z hory Říp. K němu nakonec přibyly kameny z Hostýna, Boubína, Helfštýna, Podivína, Žižkova, Trocnova, Čerchova, Buchlova, Blaníku, Lipníku, Vyšehradu, Svatoboru, Radhoště, Práchně, Doudleb, Chrasti, Záhlinic, Kaménky, Branky a Zlatého koně, ba dorazila i mramorová deska od krajanů z Chicaga ...a stejnak to všechno lehlo popelem ještě před dokončením.“

TK: Jaké je to studovat na DAMU pod vedením legendárního psychologa a divadelníka Ivana Vyskočila, jehož nejstarším žákem je Jiří Suchý, se kterým v roce 1958 svou společnou hrou Kdyby tisíc klarinetů zakládali Divadlo Na zábradlí? Máš při jeho hodinách dostatečně numinózní pocit? A jak se ti při nich rozbíhá jazyková asociace a rozjíždí větné a slovní struktury – jde to i líp než z vrozeného talentu? A kdo tě tam ještě učí, kdo s tebou studuje a do jakých kreací tě Fantóm KATaP vykatapultoval?

OM: V první řadě bych rád připomněl, že Vyskočilova katedra s důrazem na autorské herectví není uměleckou školou v tradičním slova smyslu. Neosvojujete si zde řemeslné dovednosti, abyste se mohli stát hercem. A nezkoušíte hotová představení. Od takových škol mě otec vždy odrazoval s tím, abych šel raději do školy života. Vyskočilův přístup mě inspiruje svou spřízněností s modelem iniciačních, řekněme až antických škol, kdy jde naopak o to, si na nic nehrát. A základ tohoto „hledání sebe sama“ tvoří takzvané dialogické jednání s vnitřním partnerem, které sám teprve objevuji. A moc se těším na hledání průniků Vyskočilových metod s mým zkoumáním erotiky.

Sám Vyskočil působí ve svých osmdesáti sedmi letech jako chodící památka, která navzdory chatrnému zdraví stále dochází jednou týdně mezi úplné začátečníky. Vedle něho nás učí například Grotowského žákyně Jana Pilátová, nejen přední znalec písničkářství Přemysl Rut nebo hlasová terapeutka Ivana Vostárková. I moji spolužáci jsou co člověk, to svérázná osobnost ve vývinu, ať už jde o husitskou farářku, filosofku, klauna, tanečníka nebo tvůrkyni happeningů. Navíc se potkáváme se studenty anglického programu, kteří jsou z celého světa, od Íránu přes Balkán až po Kanadu. Nicméně při hodinách jdou všechny tyhle souvislosti stranou a každý je nanejvýš tak tělem v pohybu.   

„Jak vidno, prezident nakonec nezůstal v no-go zóně v Lánech, nýbrž podpořil kandidaturu budoucí prezidentky Libuše. Teprve ona může být ta naše levandulová. ‚Těch vašich bububudíčků se nikdo nebojí, jděte radši rozmontovat orloj,‘ vzkázali jsme z pódia na Václaváku, a taky: ‚Dost bylo míru s touto zprivatizovanou krajinou!‘ V promluvách mi sekundovala žena s maskou prdele, aneb Jak jsem poznal svou budoucí učitelku. A hned zkraje na Kampě jsme namíchli Dukovu asistentku, která nesnesla parodii na českého lva (doufejme, že aspoň Ježíš má smysl pro humor!). Naši poldové, totiž rytíři z tunelu Blanka, ho určitě měli – zato jejich ramenatější kolegové si zchladili žáhu na antifašistech. (…) Takhle nás vyfotil svatý Václav. Pro ty dole je svatý Václav Havel, pro jiné Klaus. Pro mě je svatý až ten kůň, jakmile svalí pána, opustí podstavec, a než ho chytnou a uspí, zařehtá hymnus odvahy pro všechny koně světa…“ 

TK: … takhle jsi na Facebooku popisoval fotky ze satirického průvodu masek Sametové posvícení, v jehož čele jsi ztvárnil prezidentskou kandidátku, kněžnu Libuši, a který si vzal na paškál naši nynější demokracii. Jak bys v kostce popsal průběh tohoto velmi úspěšného happeningu, který jste s přáteli v Praze zorganizovali 17. listopadu? Proč byly ústředními postavami právě ženské archetypy Libuše a Prdel? Jak na váš průvod reagovali politici? A co jste svým happeningem vy, převážně děti sametové revoluce, jim, jejím majitelům, chtěli vzkázat?

OM: K události Sametového posvícení jsem se dostal náhodou a ještě větší náhodou je ono sepětí Libuše s Prdelí, které vzniklo spontánně až během průvodu, připomínajíc archetypální dvojici vládce a šaška. Událost samotná má už pětiletou historii a je dílem týmu nadšenců kolem Olgy V. Cieslarové, která se inspirovala "Fasnachtem" ve švýcarské Basileji. Právě Olžina osobnost mě přesvědčila, že jim jde o satirický karneval v hlubokém slova smyslu, jak mi je známý jednak z Františka Rabelaise, potažmo z jeho Bachtinova výkladu, a jednak z odkazu největšího evropského šaška Daria Fo, jemuž jsem zrovna psal nekrolog.

Přišlo mi dokonalé oslavit Sametovou revoluci v masce mytické kněžny, která nám kdysi vyvěštila slavnou budoucnost a teď se vrací vzteklá z podsvětí, poněvadž všechno je naopak, než si kdy představovala. Copak snad nezvítězila 17. listopadu pravda a láska? Pravda je, že Havel umřel v pochybách, a jeho láska z něj zuby nehty dělá kult takřka totalitních rozměrů. Generace našich rodičů se tak dlouho dojímala svobodou a nadávala na komunismus, až jí skoro ujel vlak napodruhé, a dnes si se sklopenou hlavou přivyká na sametovou normalizaci.

Nevěřím, že mladí lidé mnoho změní. Kdepak, ti se až příliš snadno ukolébají globální zábavou a vytvoří si vhodné podmínky leda pro svůj pohodlný autismus, nebo jsou naopak nadmíru hysteričtí a krátkozrací, vnímajíce svět v konturách Monteků vs. Kapuletů, kapitalismu vs. socialismu a tak podobně. O to víc ale vítám hrstku vzácných pokusů, které nabízejí rozpory a otázky místo mrtvé jednoznačnosti.

Bál jsem se, aby Sametové posvícení nebylo rámováno jen jako antizemanovská agitka, což se zčásti bohužel dělo – jak vinou novinářů fotících ze všech masek hlavně Zemana, tak vinou prohlášení samotného Hradu, který si buduje svou popularitu obrazem „veřejného nepřítele“ (a já sám mám krapet másla na hlavě; jako mytická vládkyně jsem se holt musela konfrontovat se současným vládcem, ať už by to byl kdokoliv). Na druhou stranu jsme pohoršili i některé sametové nostalgiky, pro něž je taková „maškarní taškařice“ v den svátku nemístná.

Většinou jsme však budili živý zájem, radost a smích lidí z ulice – zčásti sice spíš jako atrakce pro turisty než jako nástroj kolektivního vyznání vin, které by léčilo tu naši ochořelou demokracii. Co když je její nemoc smrtelná? Smějící se smrt není nic jiného než jedna z masek karnevalu. A i kdybychom už neměli co ztratit, ještě se můžeme smát. Jak pravil protektor Heydrich (citováno dle údajného Peroutkova článku Hitler je gentleman), jsme národ smějících se bestií. Jsme jediný národ, který má na příští olympiádě už jednu medaili jistou – pro pana Bradyho za zásluhy...