Brno v janáčkovské perspektivě
Počátek roku 2016 zastihl město Brno v nadějné pozici, jíž jako velké gesto předcházelo rozhodnutí magistrátu započít s výstavbou Janáčkova kulturního centra. V kontextu s dalšími strategickými rozhodnutími magistrátu se budoucnost Brna jeví v dobrém světle, což zrcadlí i jeden částečně osobně pojatý esej.
Když jsem pobýval v roce 1994 v americkém městě Bloomington ve státě Indiana, vypravil jsem se na koncert do auditoria místní univerzity. Abych trochu přiblížil situaci: Indiana University se řadí v USA k velkým univerzitám – jak počtem studentů (kolem 40 tisíc, což je zhruba polovina počtu obyvatel města), tak i prestiží. Její hudební škola se pravidelně umísťuje mezi nejlepšími v USA. Tomu odpovídá i koncertní sál, auditorium se dvěma tisíci sedadel v přízemí, na balkonech je zhruba další tisícovka. Město Brno může zatím jen závidět.
V programu účinkoval Tokyo String Quartet, s nímž v jedné skladbě hostoval na violu slavný houslista Pinchas Zukerman. Hráli Brahmse (kvintet) a Janáčka (kvartet). Brahms – příjemný, Janáček – strhující! Zaplněné hlediště odměnilo hudebníky ovacemi ve stoje. Po představení za mnou chodili mí američtí přátelé a říkali: Ten Janáček je fantastický, on je tam od vás, že? – Ale pak taky říkali: On vychází z vaší lidové hudby, že? A jaká je, dá se někde slyšet? – Byl jsem na rozpacích. Jasně, mohl jsem říct, přijeďte k nám, ale myslím, že by to ode mne na americkém Středozápadě bylo hodně sebestředné. V obchodech s hudebními nosiči jsem v Americe na moravskou lidovou hudbu nenarazil. Toto zjištění bylo pro mne jedním z velkých impulsů pro založení hudebního vydavatelství Gnosis Brno, v němž jsem v letech 1995–2005 vydal řadu titulů mapujících moravskou tradiční hudbu – v minulosti i současnosti.
Idealistické vydavatelství jako zrcadlo reálné politiky
Při vydavatelské činnosti jsem se potkával se svým rodným městem Brnem. Na jedné straně především s mnoha bezpříkladnými nadšenci i skvělými odborníky, bez nichž bych nemohl své tituly produkovat. Na druhé straně jsem na vlastní kůži zažíval realitu brněnské politiky. Po konzultacích s architektem, který tehdy dělal úpravy interiérů magistrátních budov, jsem přišel koncem 90. let s návrhem využít jisté prázdné a zanedbané prostory v přízemí Staré radnice jako informační a prodejní centrum tradiční kultury na Moravě. Provoz jsem chtěl spolufinancovat prodejem svých a dalších CD s moravskou muzikou při rozumném nebo sníženém nájmu od města (myslel jsem si naivně, že nabízím veřejně prospěšnou službu).
Pozvali mne na kulturní komisi, odkud jsem ale odcházel s velmi smíšenými pocity. Když jsem se snažil vysvětlit svůj záměr, tak mi předseda komise řekl: „Co nám to tady povídáte? Když se vydávají cédéčka, tak jde hlavně o peníze, ne? Proč by město mělo podporovat soukromý byznys?“ – Jsem dodnes vděčný členu komise Janu Šabatovi, který svým klidným, ale rozhodným způsobem řekl zhruba toto: „Pane předsedo, já už tohle vydavatelství nějakou dobu sleduju, a tady nejde jen o peníze.“ – No, nic z té věci nakonec nebylo. Za krátkou dobu se v těch prostorách objevil butik. A až za delší dobu v jiném prostoru Turistické a informační centrum.
Když jsem v roce 1998 žádal o podporu – celých padesát tisíc korun! – pro technologicky i obsahově unikátní projekt, vydání nejstarších záznamů lidového zpěvu, které pořídil na fonografické válečky počátkem 20. století Leoš Janáček se svými spolupracovníky, dostal jsem – přes podporu sboru akademiků – po průtazích deset tisíc. Jenže v té době už šla doprovodná knížka do tiskárny, takže honem zpět, doplnit logo, abych nakonec nemusel ty peníze vracet. Však to znáte, jak to chodí. Úřad je přísný. Já jsem stál nejen o ty peníze, ale hodně i o to logo, protože jsem se cítil jako hrdý Brňan a chtěl jsem své město propagovat. Bylo mi ale současně líto, že Janáčkovo město má takový přístup k projektu, který umísťoval průkopnickou folkloristickou činnost slavného skladatele a náš region do evropského kontextu vedle dalšího pionýra, Bély Bartóka. Vydání titulu nakonec finančně doslova zachránilo ministerstvo kultury (odbor regionální kultury) a Severočeská plynárenská (sic!), protože její finanční ředitel byl původem z Valašska a miloval folklor. Dostal jsem za ty „Janáčkovy válečky“ v tuzemsku několik cen, celostránkovou recenzi v britském prestižním časopise Gramophone Magazine a objednávky z celého světa, například z knihovny významné univerzity v Princetonu nebo z vídeňské opery. To neříkám, abych se chválil, snažím se jen naznačit povahu věci, která byla mimořádná i beze mne.
Dějiny se opakují, ale musí to tak být?
V historii nejde o nic nového: František Sušil vydával v Brně v 19. století svou úžasnou sbírku Moravské národní písně po jednotlivých sešitech, stále překonávaje skepsi svého nakladatele a nejrůznější ekonomická protivenství. A bilance po dvě stě letech? Janáček, Martinů a další skladatelé, celé moravské folklorní hnutí, folkoví zpěváci (například Jaroslav Hutka) a kdovíkdo ještě, ti všichni z něj těžili a těží stále. Naposledy si na něm udělala kariéru i populární kapela Čechomor. A proč ne? Takto vypadá bytostná kultura (nikoli obchodní produkt), která má tisíc životů, rodí se znovu a znovu s novou tváří. Zakládá se na ekonomice vyššího typu, která má více úrovní směny než tu pouhou peněžní „má dáti – dal“.
Nechci, aby můj dosavadní text vyzněl, že si stěžuju. Já jsem nakonec svého cíle nějak dosáhl a při pohledu zpět cítím i jisté uspokojení, že poměrům navzdory. Svou osobní reflexí se snažím především s odstupem zrcadlit realitu Brna a ducha, s nímž bylo spravováno, přinejmenším v určité oblasti. Chci upozornit na tu zvláštní paradoxii mezi obrovskou potencí – materiální i duchovní – „Janáčkova“ města a krátkozrakostí na straně politicko-správní. Přitom však to, co dělá Brno viditelné a přitažlivé, a to i mezinárodně, je z velké části kulturní dědictví minulosti a živá kultura současnosti.
Já jsem vydavatelskou činnost v roce 2005 ukončil. Vyčerpal jsem svůj počáteční idealismus i fyzické síly. Z oblasti kultury jsem však nevypadl, přijal mne brněnský rozhlas a vedle toho jsem se začal věnovat více publicistice. Později, tuším v roce 2008, jsem dělal pro Literární noviny rozhovor s tehdejším náměstkem pro kulturu Danielem Rychnovským a užasl jsem. Přede mnou seděl člověk zapálený pro projekt Janáčkova kulturního centra, o kterém se léta mluvilo, ale realizace pořád na něčem vázla. A najednou mluvím s politikem, který říká, že udělá vše pro zahájení stavby, a také se snažil. Nu, víme, jak to dopadlo. S ohledem na tak velký projekt Rychnovský ve funkci příliš dlouho nepobyl a zájmy magistrátní většiny se ubíraly jinými cestami. Nemluvím tu o pronášených slovech, ale o skutečných činech. Rychnovský na mne zapůsobil i tím, že zasáhl, když se kvůli rekonstrukci Janáčkova divadla mluvilo o ročním přerušení jeho provozu. Přerušit kontinuitu divadelního provozu je prvním krokem k likvidaci divadla a jeho renomé. Univerzálním technokratům je takové uvažování ovšem cizí. Po Rychnovského odchodu se zdálo, že kultura bude – koncepčně vzato – fungovat v ustálených jednoduchých a přízemních stereotypech (málo peněz pro velké množství akcí, hodně peněz pro ty, kteří si to umí zařídit) a největší energie bude potřeba na uhájení samotné existence dosud ještě nějak fungujících tradičních špičkových kulturních institucí (Národní divadlo, filharmonie).
Janáčkovo kulturní centrum jako symbol nové politiky
Naštěstí se ve veřejnosti vzedmulo něco zdravého, a to i v oblasti kultury. Iniciativu Brno kulturní jsem vnímal jako sympatickou předzvěst širší vlny, která by mohla poněkud zvýšit horizonty, s nimiž je naše město spravováno. Razantně poukázala na nedostatek koncepční kulturní politiky a současně nabídla odborné zázemí. Z jiné strany zas vznikl mediálně-kulturní projekt Brno město hudby, který nemá v České republice obdoby a hlavně – zrcadlí kulturní bohatost a jedinečnost Janáčkova města natolik, že se mohl stát jedním z pilířů kandidatury Brna na titul Kreativní město UNESCO v oblasti hudby.
Když se po volbách v roce 2014 změnilo obsazení na magistrátě, z dosud přehlížených iniciativ se stali účastníci kulturní politiky a primátorem se stal politicky dosud neznámý Petr Vokřál, začal jsem od přátel z nejrůznějších stran dostávat signály svědčící o otevřenosti nového vedení. S velkou intenzitou také znovu otevřelo otázku Janáčkova kulturního centra a najednou – věci se daly do pohybu! Představitelé města začali spolu s ředitelkou filharmonie jezdit po Evropě a sbírat poznatky a zkušenosti, jak to funguje jinde. Jak je to možné? ptal jsem se sám sebe. Buď jsou to naivní snílci, nebo tu zkrátka něco podstatného chybělo.
V jednom rozhovoru promluvil primátor Petr Vokřál zhruba v tomto smyslu: Peníze jsou, ale chybějí pořádné projekty. A taky chybí vůle ty projekty v dlouhodobém horizontu odpracovat a nemyslet jen na momentální politiku a osobní či skupinové zájmy. Jinými slovy: Chyběl odpovídající étos v přístupu k politické práci. Les taky nesázíme, abychom za čtyři roky, kdy skončí volební období, káceli. Podobným krokem jako schválení výstavby Janáčkova kulturního centra je v jiné oblasti rozhodnutí města stát se většinovým vlastníkem společnosti Veletrhy Brno. To je významné strategické rozhodnutí s vícenásobným dopadem na město, pro jehož image a mezinárodní ukotvení jsou veletržní aktivity zásadní složkou už z doby první republiky.
Nebylo by to ovšem Brno, kdyby politické pletichy opozice na podzim roku 2015 neohrozily dosavadní politický kurs. Naštěstí vládnoucí koalice udržela svou pozici a před koncem roku 2015 Rada města Brna schválila aktualizaci investičního záměru na stavbu nového koncertního sálu, tedy Janáčkova centra. Počítá se s částkou 1,276 miliardy korun, přičemž se předpokládá spolufinancování státem a Jihomoravským krajem. Tato zpráva má neobyčejnou důležitost – jednak pro odvahu, s níž se město rozhodlo pro tak obrovskou investici do oblasti kultury, a také pro výhled, že se v této stavbě spojí i zdroje subjektů, které tak vyjádřily i své vědomí širších souvislostí. To je potěšitelné.
Brno má obrovské štěstí, že má k dispozici tak silnou a stále rezonující symbolickou osobnost, jakou je právě Janáček. On je mírou i zrcadlem naší politiky a našich aktivit vůbec. Lze jej pochopitelně jen lacině využívat k povrchní sebepropagaci, ale lze mu také dostát vlastními činy a myšlením. Jako člověk od muziky uvádím Janáčka, ale Brno má takové symboly světového formátu i v dalších oblastech. A ve všech máme stejný úkol: Dostát jim a také svým vlastním možnostem. Po čtvrtstoletí od přechodu k demokracii věřím, že snad svítá na lepší časy. Že se proměňuje i politická realita Brna a zvyšují horizonty druhého nejvýznamnějšího města v republice, a nejen jeho.