Ojedinělé dokumenty naší populární kultury
K naší svébytné populární kultuře padesátých a šedesátých let patří nejen městská písňová produkce, z níž čnějí písně V+W, Semaforu či orchestrů Karla Krautgartnera nebo Gustava Broma, ale také nahrávky Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a jeho sólistů. Nakladatelství Galén vedle své jedinečné folkové edice oživuje znovu i tuto hudební vrstvu.
Nakladatelství Galén vydalo koncem roku 2015 neobyčejný titul: Reedici prvního alba Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN) z roku 1957, jež neslo název Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem. Ve skutečnosti šlo o komponovaný „janáčkovský“ speciál pravidelného rozhlasového pořadu Na pěknú notečku. Janáčkovy oblíbené lidové písně, upravené pro rozhlasový orchestr, byly prokládány slovem, které vycházelo ze skladatelových fejetonů a vzpomínek a celý tvar byl orámován dvěma z Lašských tanců (Pilky, Čeladenský). Pořad sestavil jeden z blízkých spolupracovníků BROLNu, redaktor a upravovatel celé řady písní Jaromír Nečas.
Tento pořad trval zhruba půl hodiny, pro rozsah dnešního CD by to bylo málo, a tak k němu editor reedice Jaroslav Riedel připojil zhruba dvě desítky nahrávek BROLNu z let 1956–1958. Tím vytvořil ojedinělý komplet, který představuje vzorek toho nejlepšího z produkce rozhlasového orchestru, co bylo tehdy k mání. BROLN fungoval v rozhlase od února roku 1952 (ve stejnou dobu nastoupil do rozhlasu na pozici redaktora i Jaromír Nečas) jako stálé těleso a jeho úkolem bylo především profesionálně produkovat kvalitní nahrávky lidových písní pro uplatnění ve vysílání. Jeho role vyplývala ze skutečnosti, že neexistoval dostatek původních hudebních nosičů – ať už pásů, či gramofonových desek.
Brněnský rozhlas jako bašta kultury vzešlé z moravské tradice
Lidová hudba, která v brněnském rozhlase tvořila důležitou složku programu už od dob předválečných, se zprvu vysílala živě – pro tento účel byla využívána hlavně muzika Slováckého krúžku a ve druhé půli čtyřicátých let například soubor cimbalisty a sběratele lidových písní Antoše Frolky. Práce s amatérskými soubory však s sebou nesla rizika (nevyrovnanost výkonu a dramaturgická omezení), a protože se zároveň poptávka po této produkci zvyšovala (a na jihovýchodní Moravě to po roce 1948 nebylo jen z ideologických důvodů, nýbrž i z vlastní niterné potřeby), bylo třeba zajistit ji na profesionální bázi. K tomuto účelu byl zřízen v brněnském studiu Československého rozhlasu BROLN. Jeho zakladatelem a dramaturgem se stal Jaroslav Jurášek (1925–2005).
Juráškův vizionářský přístup zahrnoval několik východisek:
1. Zdrojem hudebního materiálu mu byla tradiční regionální kultura, k níž měl on, rodilý Valach, velmi blízko.
2. Do hudebního zpracování folklorního materiálu se snažil co nejdříve zapojit mladé vzdělané skladatele, dirigenty a aranžéry (mezi něž patřil i Jaromír Nečas), kteří současně měli silný vztah k tradiční kultuře. Zde se šlo doslova ve šlépějích Janáčkových a jeho estetiky.
3. Aby dosáhl co největšího dopadu produkce BROLNu, angažoval Jurášek zpěváky, jejichž popularita byla značná už od doby nacistického protektorátu (Božena Šebetovská a Jožka Severin byli skutečnými moravskými ikonami a lidové písně v jejich podání působily jako duchovní posila v tehdejším tísnivém ovzduší), a pak mladé, výjimečně talentované interprety pocházející z výrazných folklorních regionů (Jarmilu Šulákovou z Valašska a Luboše a Dušana Holých z Horňácka), kteří se stali tvářemi BROLNu v následujících dekádách. A samozřejmě k nim patřila ještě paleta dalších.
Nahrávky BROLNu z padesátých let lze rozdělit do zhruba tří hlavních kategorií:
1. Tradiční moravské a slovenské lidové písně a melodie v rozličných úpravách s občasným zpestřením (lidové písně jiných národů v českých překladech), z nichž je také v převážné míře sestaven nový hudební nosič. Najdeme na něm ale i exoticky znějící srbské písně nebo raritní snímek legendárního slovenského primáše Samka Dudíka – ten tu kvůli svému stáří pouze zpívá a prim obstarává mladičký Bohdan Warchal, pozdější umělecký vedoucí světoznámého Slovenského komorního orchestru.
2. Přesahy do klasiky, které využívaly erudice muzikantů i skladatelů a byly přirozeným pojítkem mezi světy lidové a vážné hudby.
3. Dobové (nové) písně. Ty tvořily absolutně nejmenší část produkce a vznikaly pouze v omezeném časovém období.
Ojedinělost objevného počinu
Ze značného rozsahu této produkce se v rozhlasových archivech zachoval zlomek, převážně ve formě ukázek toho či onoho hudebního stylu, autora nebo osobnosti výrazného interpreta. Magnetofonových pásů byl tehdy totiž nedostatek a musely se průběžně promazávat. Toto ovšem neplatilo pro nahrávky, které byly pořízeny pro potřeby vydavatelství Supraphon (lidové písně ve vysokých nákladech vycházely na malých deskách). V archivu nakladatelství jich tak zůstalo značné množství uchováno – a zapomenuto.
Je nespornou zásluhou editora Jaroslava Riedela, že tyto poklady vytáhl na denní světlo a věnoval velké úsilí revizi jejich popisů, v nichž bylo značné množství chyb. Podařilo se mu to doslova za pět minut dvanáct, protože z aktérů tehdejší produkce už byl naživu jen Jaromír Nečas (zemřel loni 25. července 2015, viz nekrolog Odešel pan redaktor v KN 30/2015) a zpěvák a etnograf profesor Dušan Holý (1933). Oba dva ochotně a významně přispěli aspoň k částečnému zacelení chybějících nebo zmatečných informací a oživení průhledu do tehdejší doby.
Průvodní slovo Jaroslava Riedela na CD je čtivým a obsažným dokumentem, který se mozaikovitou formou dotýká mnoha podstatných faktů i detailů vztahujících se k nahrávkám na něm obsaženým. Možná i to, že autor není etnograf a bytostný folklorní „insider“, mu umožnilo udržet si při psaní publicistický nadhled. Každý odstavec je tak odrazovým můstkem k hlubšímu prozkoumání dílčího tématu. A současně se dobře čte jako jednolitý příběh.
BROLN, Šuláková a narovnání minulosti
Titul Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem tematicky navazuje na profil zpěvačky Jarmily Šulákové (1929) Kyčera, Kyčera vydaný Galénem v roce 2014. Ten byl reedicí stejnojmenného alba z roku 1971, které opět editor Riedel doplnil o nahrávky pořízené od počátků působení zpěvačky v BROLNu, tedy od roku 1953. Jedinečný a charismatický hlas valašské písňové „královny“ dokazuje, že si své renomé zasloužila.
Na tyto dva tituly by vydavatel s editorem rádi navázali dalšími alby s nahrávkami BROLNu z prvního desetiletí jeho činnosti, což je nesmírně záslužný cíl: Bylo by třeba, aby se takovému počínání dostalo i další institucionální a mediální podpory, protože jde o rehabilitaci neprávem zapomenuté vrstvy naší svébytné populární kultury, která se bůhvíproč mechanicky zařazuje pod někdy pejorativně vnímanou nálepku folklor, i když ze skutečného folkloru pouze vychází.
Systematická dlouholetá produkce BROLNU, která spočívá na odhadem pěti tisících čísel notových materiálů a na které se podílely přinejmenším desítky autorů a stovky interpretů, je moravskou obdobou „vyšší“ populární kultury, jakou třeba ve Spojených státech amerických představuje mix sinatrovsko-jazzově-countryové produkce, který také spočíval na domácích hudebních tradicích a vyžadoval vysokou úroveň skladatelského a interpretačního zpracování.
Výhoda, které se tomuto typu domácí produkce dostalo jakožto instrumentu, jenž měl vyvážit spontánní pronikání západní „buržoazní“ popkultury do našich zemí, se později obrátila v nevýhodu a v mnohdy deformované vnímání. Je zapotřebí se k této hudbě znovu bez předsudků vrátit, neboť pevně patří k naší domácí kultuře a zvláště na Moravě zanechala hlubokou stopu v poválečném folklorním hnutí. Dobový sentiment je v ní obdobný jako u výše zmíněné americké produkce a stejně jako ona obsahuje nadčasové perly.
Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů: Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem. Galén, 2015.
Jarmila Šuláková: Kyčera, Kyčera. Galén, 2014.