Každý svého překladu strůjcem
Přinášíme reakci autora recenze knížky Pětilibrová bankovka na text překladatele Milana Orálka z KN 8/2016, který byl polemikou s původní recenzí. Tímto textem považujeme výměnu názorů ohledně dotyčné knížky na těchto stránkách za uzavřenou a případné další reakce vítáme na Facebooku.
Reaguji, nerad, na text Milana Orálka v minulém čísle Kulturních novin. Myslím, že takovéto „malé polemičky“ – viz povídka Jaroslava Haška s tímto titulem – nikam nevedou.Především mne zaskočilo, že jsem text Milana Orálka četl až na stránkách Kulturních novin. Jde o reakci na recenzi, která vyšla před rokem. Spěchalo publikování opravdu tak naléhavě, abych se o tom, jako autor, který spolupracuje s Kulturními novinami pravidelně několik let, nemohl dozvědět včas, abych si mohl v klidu rozmyslet svoji případnou odpověď?
V zásadě nesouhlasím s tím, aby autor literárního díla písemně, veřejně zpochybňoval kritiky, které na jeho dílo vyjdou. Je pochopitelné, že autor, v tomto případě překladatel, se domnívá, že vytvořil to nejlepší, co bylo v jeho silách. A stejně pochopitelně se mu nelíbí, když výsledek jeho práce někdo kritizuje. Ale nebývalo jaksi zvykem, aby autor dostával v tisku prostor na to, aby kritikům vysvětlil, jak se mýlí, zatímco on má pravdu. Demokracie se v tomto směru ovšem stále rozšiřuje a obhajoby vlastního díla jsou publikovány stále četněji. A kritika žijících současných českých autorů je čím dál méně vítána.
Na reakci Milana Orálka nebudu odpovídat řádku po řádce. Nepřijde mi to smysluplné. Co jsem napsal, napsal jsem a stojím si za tím.
Vyberu jen namátkou.
„(…) ve své recenzi (mne Petr Motýl) viní z toho, že můj nevýrazný styl zatlačil do pozadí výrazný styl spisovatelův. Je překvapivé, že jen o pár řádků dál charakterizuje jazyk překladu jako ,vyumělkovaný‘. Můžeme tato adjektiva považovat za synonymní? Soudím, že nikoli. V takovém případě je však jednoho z nich použito chybně: buďto není jazyk mé povídky ,nevýrazný‘, nebo není česká verze Bosmanovy prózy ,vyumělkovaná‘. Tertium non datur.“
Slovník uvádí jako synonyma slova vyumělkovaný: falešný, afektovaný, úpadkový, strojený. Tak hrozné to s jazykem překladu Milana Orálka jistěže není. Ale to, co je vyumělkované, je nevýrazné. Není to umění, je to zdrobnělina umění, čili umělkování. Výrazné je jen to, co je ryzí. Což Bosmanovy postavy farmářů dozajista jsou. Jazyk překladu je ale poněkud (nikoliv absolutně) strojí či zfalešňuje – tedy znevýrazňuje.
Uvádění příkladů, kterých se Milan Orálek dožaduje, je v případě jakékoliv delší prózy vždy ošidné, text působí jako celek a citáty z něj je možné vytrhnout jakkoliv a „dokázat“ tím prakticky cokoliv. Umění – naštěstí – není exaktní věda a racionalizaci a „důkazům“ se i pod obrovským tlakem vyvíjeným na univerzitách a ve vědeckých ústavech zatím ještě pořád úspěšně vzpírá. Ale dobře, jeden příklad nevěrohodné promluvy jedné z postav, která – věřím – v originále zněla přesvědčivěji. A dva příklady přílišného ponechávání afrikánských výrazů v textu. Ale dokázat tím něco? A komu? Průměrnému čtenáři stačí průměr. A náročnější čtenář má dost rozumu na to, aby „malé polemičky“, jako je tato, nečetl.
„(…) Člověk, který by si ke mně přišel rozměnit pětilibrovku, která by byla nakreslená rukou, byť sebeprecizněji, by mi připadal setsakramentsky podezřelý (…).“ (str. 68)
Neumím si představit farmáře ze zapadlé vsi na jihoafrickém venkově, který používá výrazu „byť sebeprecizněji“ a zároveň výrazu „setsakramentsky podezřelý“ – a to v jedné větě. Problematické je i spojení „nakreslená rukou“, v češtině se spíš používá „nakreslený tužkou, tuší, pastelkou“ nebo jen „nakreslený“, ale to už jistě není tak jasné, to jen trochu drhne. Zatímco „byť sebeprecizněji“ by postava venkovského farmáře, která svá moudra čerpá z rádia a novin a charakterizovaná v celku knížky jako zcela jistě bez vyššího vzdělání, těžko mohla říct.
Otázka jistě je, zda zachovat archaizující jazyk, který by vyjadřoval odtrženost farmářů na odlehlém venkově od velkého světa, jenž je v knížce představován vzdáleným velkoměstem Johannesburgem. Anebo zda jazyk farmářů aktualizovat. Ale je třeba se rozhodnout pro jedno, nebo pro druhé.
Tatáž postava na straně 69: „Falešnou pětilibrovku (…) nepoznáte ani podle toho, že na obrázku lodi stojí námořníci v hloučku kolem kapitána, který předvádí fígle s kartami. Chci říct, že když si tady Chris může tropit žerty, tak já taky. Jde samo sebou o to, že to je ve skutečnosti velmi dobrá napodobenina. Že se jedná o padělek, poznáte jedině podle toho, že je vytištěná líp (…).“
Jsou tu archaické výrazy jako „v hloučku“ a „tropit žerty“, je tu velmi knižní „že se jedná o padělek, poznáte“, lidově-farmářské by bylo spíš „že je to padělek, poznáte“, stejně tak „velmi dobrá napodobenina“ je výraz, který by použil intelektuál, farmář by spíš řekl „moc dobrá napodobenina“ či aktualizovaně „fakt dobrá napodobenina“. Je tu nespisovné „líp“. Je tu nesourodný výraz „předvádí fígle s kartami“, farmář, když už použil slova fígle, nejspíš by řekl „fígle s kartama“. A zdá se, že tu chybí i zájmeno: „který jim předvádí fígle s kartama“.
Jako celek působí takové promluvy farmářů nevěrohodně, jak jsem uvedl v recenzi. Jistě je třeba vycházet z originálu, nefantazírovat, ale na druhou stranu duch textu je důležitější než lpění na jednotlivostech. Samozřejmě závěr je možné vyvodit až z mnoha a mnoha takových promluv a z celkové charakteristiky dané postavy, která je pronáší, tedy z četby celé knihy. Dokazovat něco na citátech vytržených z kontextu je nesmysl – ale překladatel se toho dožadoval.
Příklady používání afrikánštiny:
To jsme si spíš od Gysberta van Tondera nechali povyprávět, jestli je pravda, že se ouderling v Pilansbergu vážně zapomněl tak, jak to ženě Jurieho Steyna vylíčil u dveří do kuchyně jeden Mtosa z kraalu.“ (str. 16–17)
„(…) A byl to třeba nový veldkornet. A tentokrát nikdo neviděl prach v poortu, protože veldkornet nepřijel po cestě. A vy jste si zažertovali: Tak proto vám říkají veld-kornet, protože necestujete po silnici, ale přes veld.“ (str. 20–21)
Zdůrazňuji, že jde o kratičké povídky – kapitoly, které směřují k pointě. A aby nastal kýžený čtenářský zážitek, je nutné číst je jedním dechem. Ostatně původně byly otiskovány v novinách, tedy v čemsi velmi jednorázovém, kde povídka byla navíc v těžké konkurenci s články novinářů. Nahlížení do slovníčku vzadu v knížce Pětilibrová bankovka takové přečtení povídky „na jedno nadechnutí“ spolehlivě překazí.
Přeložit autora, jako je Herman Charles Bosman, je jistě velmi obtížné. Podařilo-li se to jen částečně, proč se tvářit, že pokus (a záslužné uvedení autora do Česka) je totéž jako dosažení cíle. Příkladem, kdy se to povedlo v žánru zemitých historek, v nichž vystupují postavy pevně spjaté s půdou drsného kraje, postavy chytrácké, ale s dobrým srdcem a obdařené darem „pábitelství“, budiž pohádky Henriho Pourrata přeložené Jiřím Reynkem a historky od australských táborových ohňů: Kamenáč Bill Dala Stivense přeložený Stanislavem Marešem. V obou případech jde o zdánlivě nepřeložitelný jazyk, jakým je i Bosmanova afrikánská angličtina. U Henriho Pourrata je to nářečí z horského kraje Auvergne, u Dala Stivense angličtina z hlubokého australského venkova, kde lidé po většinu času mluví spíš se zajíci a psy než s lidmi.
Ano, neříkám, že je snadné takové texty přeložit. Ale jde to. A srovnávat se v oblasti umění – pokud chce autor něčeho dosáhnout – je dobré spíš s výšinami než s nížinami.
Tento text reaguje na polemiku překladatele knihy Hermana Charlese Bosmana Pětilibrová bankovka Milana Orálka z KN 8/2016: „Možná, snad, tuším, těžko říct...“
Polemika vznikla na základě recenze Pětilibrové bankovky Petra Motýla v KN 6/2015: Historky afrikánských farmářů