Z tepla kavárny se nám chlad ulice dobře soudí, ale…
Tak trochu jiný recept na léčbu české xenofobie.
Často přemýšlím nad tím, jak je možné, že je česká společnost tak rozdělená, že nad mnoha tématy v zásadě nelze ani otevřít diskusi, protože si prostě vzájemně elementárně nerozumíme. Dnešním příkladem číslo jedna je samozřejmě uprchlická krize.
Nemyslím si, že je správné dívat se na některé odpůrce či lidi rezervované v otázce islámu a migrace jen jako na xenofoby, rasisty, a tím s nimi skončit. To by bylo velmi jednoduché a velmi plytké – a tím i nebezpečné. Samozřejmě, že xenofobní tendence jsou v české společnosti patrné. Ale právě proto, že z nich mám upřímný strach, je svrchovaný čas na otázku: Proč?
Někdy mi přijde trochu zvláštní, kolik sociální empatie jsme (zvláště v liberální části našeho politického spektra) schopni vyvinout vůči uprchlíkům či českým muslimům, a jak málo jsme jí schopni použít vůči některým jiným skupinám. Ano, vyjádření některých znevýhodněných skupin České republiky nás urážejí, jsou pro nás nepřijatelná, ale mají své kořeny. Lidé jsou vždy formováni svým kontextem, sociální situací, kulturou (nejen národní či evropskou, ale i kulturou rodiny, školy, veřejného prostoru a médií...).
Není správné se spokojit pouze s morálním odsudkem. Ten je někdy důležitý, ale nesmí být jediným rámcem našeho intersociálního vnímání, a to ani v případě lidí, kteří vyjadřují chladně odmítavé, xenofobní, či přímo rasistické tendence. Takové vnímání totiž nepramení jinde a neslouží ničemu jinému než našemu vlastnímu pocitu nadřazenosti. Rozhodně nepomáhá k pochopení a řešení naší dnešní situace, v níž mimochodem existuje řada dějinných paralel ke třicátým letům dvacátého století.
Je pochopitelné (a také výzkumy doložené), že lidé, kteří se cítí neprivilegovaní, lidé z nižší střední třídy a dál mají obavy se s kýmkoli „dělit“ o to málo, co mají. Že se cítí frustrovaní a nevyslyšení. Není možné po nich moralisticky chtít solidární cítění, když oni sami necítí, že by s nimi byl tento systém solidární. Uprchlickou krizi je třeba v tomto směru uchopit jako příležitost.
Buďme solidární s uprchlíky, ale buďme solidární i s Romy, s důchodci, s matkami samoživitelkami, s mizerně placenými učiteli a sociálními pracovníky, s lidmi bez domova, s nezaměstnanými i se zaměstnanými chudými (příslušníky takzvaného prekariátu, tedy novodobé třídy, která ač pracuje, má problém dosáhnout i jen na nejnutnější lidské životní potřeby: stravu, bydlení, zdravotní péči, vzdělání). A berme tam, kde je, nikoli tam, kde není – nikoli od slabé střední a nižší třídy. Nastavme konečně znovu progresivní zdanění a zdanění korporací.
Jen tehdy, budeme-li schopni vytvořit společnost na skutečných solidárních základech, můžeme doufat, že lidé budou solidární i napříč kulturami, etniky a třídami. Jinými slovy: Bez příkladu vertikální společenské solidarity shora dolů se jen těžko lze dočkat solidarity po celé šíři horizontální základny společnosti, či solidarity od ní směrem nahoru.