Komentář Domov

Svaté desatero neoliberála, jemuž chtějí vzít štědrovečerní hypermarket

Foto Tomáš Koloc

Úvaha nad tím, co nám současné reflexe zákona o omezení otevírací doby velkých prodejen o státních svátcích říkají o stavu naší společnosti.

V parlamentu je znovu na stole zákon o omezení otevírací doby velkých prodejen (typicky řetězců) o státních svátcích. Ač to není zásadní problém dnešní doby, výsledek jednání o tomto zákonu bude důležitým indikátorem vyspělosti naší společnosti. Já jsem názoru, že existence takovéhoto zákonného nařízení je naprosto správná. Je k tomu ale potřeba argumentace a vypořádání se s častými námitkami:

1. Maloobchod přijde za každý den, kdy budou mít řetězce zavřeno, o 700 milionů korun.

a) Toto tvrzení je úplný nesmysl, protože vychází z předpokladu, že si maloobchod vypočte průměrnou denní tržbu a řekne si, že když ten den neotevře, o tyto peníze přijde. – Je fakt, že jsme konzumní společností už dost zblblí, přesto ale víme, že pokud se v některý den do supermarketu nedostaneme, nakoupíme si do zásoby. A tak tomu bude i tehdy, bude-li obchod na určitý den zavřený.

b) Je půvabné, že i kdyby ke ztrátě příjmů velkých prodejen došlo, je to argument pozitivní, a nikoli negativní. Nežijeme, abychom nakupovali; nakupování je nutnost, ale ne radost (byť se nás prodejci snaží usilovně přesvědčit o opaku). Pokud bude na Hypernově roleta, lidem zbude alespoň víc peněz na to, aby si koupili například vstupenku do muzea, na koncert, věnovali je na charitu nebo dali na splátku své hypotéky.

c) Pokud někdo tak miluje nakupování, máme pro něj řešení. Může si to vynahradit v jiné dny, kdy přijde do Tesca vždycky hned po práci a zůstane v něm až do zavírací doby.

d) Snaha poslanců, aby se největší korporace (z nichž většina posílá své výdělky do zemí, kde je o svátcích zavřeno) měly jako v bavlnce, mě skutečně k slzám nedojímá.

2. Lidé o svátcích pracují rádi.

To je pochopitelný argument od pravicových politiků, kteří o svátcích ještě nikdy nepracovali, takže to jistě znají z vlastní zkušenosti. Problém není v rádi-neradi, ale že nemají na výběr: pokud supermarket přijímá prodavačku, je v úvazku zahrnuta povinnost směn i o svátcích. Není z toho úniku a není volby; je to povinné břemeno spojené s touto prací.

3. Pokud poslanec ANO Ivan Pilný argumentuje, že „neví, jak ti lidé budou toho volného času využívat, jestli půjdou třeba na odborářskou schůzi“, je to smutný případ zatmění rozumu u člověka, který býval před vstupem do vrcholné politiky soudný.

Jedná se pouze o nejvýznamnější svátky, nikoli o neděle; tedy o Vánoce, Nový rok, Velikonoce plus dva další dny. Svátky mají v rytmu lidského života, a zejména toho rodinného, velký význam: jsou to chvíle, kdy rodina nejen má být pospolu, ale též v drtivé většině chce být pospolu.

4. Však policisté, hasiči, lékaři také musí mít o svátcích služby.

V tom to právě je – oni musí, ale prodavačky nemusí. Ano, policisté nemůžou říci: „Bereme si volno, zloději a vrazi, tak si prosím vemte taky volno, pozítří na to zase společně vlítnem, vy budete utíkat a my vás budeme honit“ a lékař na jipce nemůže pacientovi říct, aby si dal den oraz, že on si dá taky.

Ale obchody být zavřené mohou – nikomu se nic nestane, nikdo o nic nepřijde.

5. Na malé prodejny to platit nebude, na velké ano. Proč? Dává to smysl?

Dává. Otevřeny budou moci být jen malé krámky, které jsou typicky provozovány rodinou, v rodinných domcích. Rodinné prodejničky jednak typicky „světí“ nejen svátky, ale i víkendy (aniž jim to někdo nařizuje!) a představují přirozený rytmus života, práce a odpočinku. Takto to vypadá, když nad vámi není korporát, který píše pravidla. Pokud se majitel a prodavač v jedné osobě svobodně rozhodne, že otevře krám i na Nový rok, aby si u něj lidé z okolí mohli doplnit zásobu pití a jídla, je to právě přesně příklad dodržení té individuální svobody rozhodnutí, o které liberálové tolik sní.

6. Kdo nechce pracovat (o svátcích), může si najít jinou práci.

Jinými slovy: zaměstnavatel může vše – může třeba přikázat zaměstnancům chodit v řetězech, nebo s červenou páskou na rukávu, pokud má žena zrovna svůj týden. Může je otevřeně šikanovat a ponižovat, je to jeho svoboda a svobodou zaměstnance je jít jinam. Takhle to bylo myšleno? Ona tolik proklamovaná „svoboda volby“ („však tam nemusíš dělat, když se ti to nelíbí“) je totiž velice iluzorní. Je-li to široko daleko jediná práce, kterou může žena s nevelkou kvalifikací vykonávat, žádná svoboda volby to není. (Pozn. red.: Tady autor není do důsledku obeznámen s aktuální situací. V řadě českých velkoobchodů dnes za třetí nejnižší minimální mzdu v EU pracují nejen ženy, ale i muži – kvalifikovaní učitelé či sociální pracovníci.)

7. Je to „nesystémový zásah do tržního prostředí“.

To je takový oblíbený argument proti čemukoli, není ale pravdivý. Vtip je v tom, že to je právě zásah hluboce systémový, upravující nepřirozený (viz výše) „systém“, který vznikl jen z povelu a tlaku korporátů, nikoli přirozeným tržním prostředím (které díky korporacím v důsledku neexistuje).

8. Obzvláště důmyslným argumentátorem je pán jménem Simeon Karamazov, poslanec za ODS a děkan pardubické Fakulty elektrotechniky a informatiky(!).

Říká, že to je útok na naši svobodu“. (Zatímco příkaz prodavačkám a prodavačům pracovat ve dnech pracovního volna útokem asi není…)

Říká, že zákon nařizuje lidem, co mají dělat o svátcích“. (Nikoli, zákon pouze říká, že něco o svátcích skutečně dělat nemusejí – ale mohou, pokud chtějí.)

Říká, že stát by měl postihovat jednání, které je škodlivé“. (A myslí tím, že když nakupujeme ve svátek, škodlivé to není. Opět ale poněkud pozapomíná na ty prodavačky, prodavače a jejich rodiny; pro něž to právě škodlivé je.)

Pan Karamazov představuje ideální případ neoliberála, tedy člověka, který ze všeho nejvíc ctí svobodu – tedy svobodu svou, jež se neohlíží na zájmy ostatních. Pokud je jeho svoboda vrchovatě naplněna, je naprosto v pořádku, že mu ostatní povinně a nesvobodně slouží. Zřídkakdy se to ukáže takto pěkně nasvícené: ten, kdo u nás „hlásá svobodu“, často bývá vrcholový egoista. Jako milovník světové literatury se podivuji, že rodiče dali panu děkanovi křestní jméno světce Simeona – podle mého by se daleko víc hodilo jiné jméno – Fjodor.

9. Poslanci ANO, který nebyl jmenován, nejvíce leží v žaludku, že na zákoně vydělají vietnamští prodejci, kteří budou mít „skvělý byznys“.

Chápu, že závist je velká čarodějka, ale pan poslanec může kdykoli opustit bídně placené poslanecké místo a otevřít si ten nepřekonatelně skvělý byznys vietnamské večerky. Kdyby se na lidi za pultem usmíval, snad by mu i odpustili, že není Vietnamec a netykali by mu.

10. Shrnutí

Proč je tento zákon tak důležitým indikátorem? Protože na něm lze velmi pěkně ilustrovat vztah mezi státem a podnikáním. Podnikání (čili trh) je zásadní a nezastupitelné; vytváří hodnoty. Má ale současně velkou tendenci ke zneužívání svého postavení – své moci a svých peněz, protože podnikateli často nejde o obecný prospěch, ale jen o prospěch vlastní, a tyto dva „prospěchy“ bývají velmi často v kolizi. Proto je zde stát, který zasahuje a dbá na to, aby ta slabší strana (tedy spotřebitel, zaměstnanec, malý obchodní partner proti korporátu, malá prodejnička vůči gigantickému řetězci) byla aspoň rozumně chráněna.

Podstatné ale je, že stát není neutrálním prostředníkem mezi korporátem a spotřebitelem, nestranným rozhodčím jako na hokejovém zápase. Toto je mylný postoj, se kterým se často setkáváme. Neutrální sudí mezi korporátem a spotřebitelem je jako neutrální soudce mezi vlkem a stádem ovcí, který dbá na to, aby si každý přiměřeně přišel na své. V této situaci lze chránit jen jednoho – a stát si musí vybrat občany, neboť ty on zastupuje. Mnozí neoliberálové s naivním rozhořčením namítají, že hájení zájmů spotřebitele či malých firem jde proti zájmům korporací…  Samozřejmě že jde, ale na tom není nic špatného. Je to jen vymezení hřiště a pravidel hry: Naučte se hrát, nebo odejděte.

Rozdíl mezi Českem a dejme tomu sousedním Rakouskem (kde je navíc ze zákona zavřeno nejen o několika největších svátcích, ale i o nedělích a v sobotu se končí dříve) spočívá totiž právě v rozdílu uchopení „tržního prostředí“ a role státu. Neoliberálové rádi říkají, že v Rakousku je „socialismus“. Pokud socialismus spočívá v tom, že je v této zemi třikrát vyšší mzda než u nás, zaměstnanci pracují menší počet hodin než u nás, Vídeň vítězí v anketách o nejlepší město k životu na světě, lidé nemají pocit, že stát je buzerující nepřítel, právní stát a ochrana soukromého vlastnictví tam (na rozdíl od ČR) plně fungují a podmínky k podnikání jsou výrazně lepší než u nás… není tedy tenhle socialismus nějak podezřele prospěšný?