Počteníčko: Yossarian, Švejk a Josef K.
Ve finále pokračování své slavné knihy Hlava XXII, svém posledním románu Zavíráme!, svádí Joseph Heller u snové řeky Léthé dohromady nejen své mrtvé příbuzné a řadu slavných veličin svého umírajícího světa, které hlavní hrdina Yossarian znal jen z doslechu, ale i dvě literární postavy, které k němu měly blízko…
To proslulé muzeum voskových figurín se nazývalo OSTROV MRTVÝCH. Na první lavici v pramici s plochým dnem, která se vyhoupla z příšeří tunelu a vzápětí se do něj opět klouzavě vnořila, uviděl Yossarian Abrahama Lincolna, s tuhým rourovitým kloboukem na hlavě, jak bez hnutí dřepí vedle anonymního Anděla smrti – vypadalo to, že se drží za ruce. Na téže lavičce seděl ještě Yossarianův těžce raněný střelec Howard Snowden. Hned za nimi se vezli bok po boku starosta Fiorello H. La Guardia a prezident Franklin Delano Roosevelt. Starosta měl na hlavě klobouk s neobyčejně širokou střechou, po stranách kovbojsky zdviženou, a FDR pomačkanou hučku; v ruce si pohrával s cigaretovou špičkou. Oba se koženě usmívali, jako na fotografii z první stránky nějakých dávno zaniklých novin. A na sedátku za La Guardiou a Rooseveltem uviděl Yossarian svoje rodiče, matku i otce, a taky svého strýčka Sama a tetičku Idu, strýčka Maxe a tetičku Hannu, a pak i svého bratra Leea, a v tu chvíli mu bylo jasné, že i on brzy umře. Náhle si uvědomil, že všichni lidé, které už tak dlouho zná, jako by přes noc zestárli – ne že by jenom začali stárnout, dospívali do středního věku: byli prostě staří! Velké hvězdy filmu a divadla jeho doby už hvězdami nebyly a slavní spisovatelé a básníci, kteří jemu byli tak blízcí, představovali pro novou generaci pouze prázdná jména. Stejně jako třeba rozhlasová stanice RCA nebo časopis Time, dokonce i IBM a General Motors ustupovaly ze slávy, a Western Union už vůbec neexistovala. Bohové se zase jednou přežili a nadcházel čas dalšího velkého otřesu.
Yossarian Tunel lásky spěšně minul, i s jeho voskovými figurínami na Ostrově mrtvých, které byly jako živé. Když přešel jakousi bílou lávku s rokokovými balustrádami, octl se zpátky v italské Neapoli v pětačtyřicátém roce, v zástupu hned za starým vojákem Švejkem, kterého nedokázalo nic vyvést z klidu, a mladým vojákem, který se jmenoval Krautheimer, ale říkal si raději jen Josef K. Čekali na stanici zmizelé staré horské dráhy L. A. Thompsona na Coney Islandu, až pro ně připluje parník, který je doveze domů.
„Proč trčíte tady?“
„Jak ses měl ty?“
„Jak vidíš, jsem tady taky. Jak ses mezitím měl?“
„Já jsem Švejk.“
„Já vím. Ten dobrý voják.“
„Dobrý – to je velký slovo.“
„Myslel jsem, že teď už z vás budu nejstarší,“ poznamenal Yossarian.
„Já jsem Yossarian.“
„Já vím. Ty jsi tenkrát utek do Švédska, viď?“
„Moc daleko jsem se nedostal. Měl jsem problémy, když jsem se chtěl dostat aspoň do Říma.“
„Takže se ti tehdá nepodařilo zdrhnout? V tom žlutým nafukovacím člunu?
„Takové věci se stávají jenom ve filmu. Jak se jmenuješ ty?“
„Josef Ká. Už jsem ti to přece říkal. Proč se ptáš?“
„Já už si teď jména špatně pamatuju. Proč se ptáš?“
„Protože někdo o mně roznáší samý lži.“
„Proto jsme možná ještě tady,“ řekl Švejk.
„Proč se nevrátíš do Československa?“
„Proč bych se tam měl vracet,“ odpověděl Švejk, „když můžu odjet do Ameriky? Proč nejedeš do Československa ty?“
„Co budeš v Americe dělat?“
„Zařídím si tam psinec. Něco, abych se moc nepředřel. V Americe žijou lidi věčně, viď?“
„To jsi na omylu.“
„Bude se mi v Americe líbit?“
„Když budeš vydělávat prachy a budeš si myslet, že se ti vede dobře.“
„A co lidi – chovají se k člověku hezky?“
„Když vydělává prachy, a oni si myslí, že se mu vede dobře.“
„Kde je ta zatracená loď, zum Teufel?“ rozzlobil se Josef K., „přece tady nemůžem čekat věčně.“
„Ale můžem, klidně,“ ujistil ho Švejk.
Z knihy Joseph Heller: Zavíráme! Praha, BB/art 2010. Z angličtiny přeložil Miroslav Jindra.
Přestože i v českém překladu vydal několik dalších knih, zůstává americký spisovatel Joseph Heller (1923–1999) pro Čechy především autorem „amerického Švejka“, satirického románu z fronty 2. světové války Hlava XXII (1961). Byl si toho vědom i autor sám, když Švejka (který si díky překladu Grety Reimerové, prakticky souběžnému s originálem, žil ve světě vlastním životem; téměř stejně populárním jako Haškův román se stala navazující divadelní hra Bertolta Brechta Švejk ve druhé světové válce z roku 1943) ve svém posledním románu Zavíráme! (1994) svedl dohromady s hlavním hrdinou Hlavy XXII, americkým vojákem Yossarianem a depresivním kafkovským Josefem K., jinak Krautheimerem (jehož příjmení v americké angličtině znamená cosi jako „skopčákovský“). Ve snové metafoře konce světa, jaký jeho autobiografický hrdina Yossarian znal, byl potomek ruských chasidů Heller až překvapivě vizionářský. V roce 1994, kdy román napsal, předpověděl krach firmy General Motors z roku 2009 a možná i známou zpravodajskou zápletku z roku 2013, když jednomu z Yossarianových vojáků udělil příjmení Snowden. Z dnešního pohledu je zajímavé i to, že Yossarian byl původem z rodu syrských uprchlíků. Nicméně do Švédska, kam chtěl uprchnout před americkou armádní blbostí, stejně jako Švejk a Josef K. chtěli před blbostí středoevropskou uprchnout do Ameriky, se nikdy nedostal. Všichni nakonec zůstali stát před jistou vodní plochou, nacházející se kdesi mezi Neapolí a Coney Islandem…