Aktuální typ (plošného) tunelu: České zemědělské dotace
Posledních asi pětatřicet let ministři zemědělství členských států EU řeší s kolísavou intenzitou otázku, jak politicky zdůvodnit nesmyslné subvence v oblasti zemědělství. (V interních dokumentech toto dilema přiznávají.) Ve skutečnosti není vůbec jasné, co by se stalo, kdyby Evropská unie (společný trh prakticky bez bariér) vyhlásila postupné omezování zemědělských dotací - a je možné, že by se nestalo nic významného. Je pravda, že některé státy jako Norsko a Japonsko dotují zemědělce ještě víc než EU nebo USA, ale například Nový Zéland je nedotuje prakticky vůbec a Austrálie jen málo. Ani jeden z těchto dvou států přitom kvůli tomu nečelí žádným vážným problémům v sociální ani environmentální oblasti. Například Nový Zéland je na tom velmi dobře: pokud jde o ekonomickou stránku, patří vzhledem k velikosti populace a rozloze území mezi největší světové exportéry zemědělských produktů.
Dotace, obcházející vlastníky a podmíněné jen nájemní smlouvou
Aby EU vyhověla požadavkům Světové obchodní organizace, musela na počátku 21. století skoro úplně změnit důvody dotací a musela je "odpojit" od toho, jak vysoká je produkce. Základní dotace v západní Evropě je proto "na farmu" (v historicky odvozené výši) a většina dotací ve východní Evropě je pro změnu na užívání zemědělské půdy. Je to výsledek vyjednávání při rozšíření EU v roce 2004 o osm východoevropských postkomunistických států, Kypr a Maltu. Další velký díl dotací je vyplácen v zájmu (velice slabé) ochrany životního prostředí, a to jednak na polích, jednak ve stájích (komfort zvířat). Zemědělství při tom všem ale zůstává největším škůdcem biologické rozmanitosti v Evropě. Z hlediska ochrany přírody a krajiny jsou to doslova zvrácené dotace, nabádající fakticky k chování, které je v rozporu s proklamovanými cíli. To se týká i tak zvané "zelené nafty"; návratu většiny spotřební daně z velkoryse normované spotřeby nafty, popřípadě benzínu v zemědělství; toto opatření se nově týká i živočišné výroby. Základní dotace "na půdu" jsou vyplácené pod velmi mírnými podmínkami, které v praxi znamenají, že na takto dotované půdě může uživatel dělat takřka cokoliv, stejně jako téměř nic - tedy krom divokého a plošného náletu dřevin. V České republice je zhruba milion vlastníků zemědělské půdy, většinou malých polistopadových restituentů. Kvalifikovaně odhaduji, že kolem 70% půdy užívá asi 1000 - 1200 největších uživatelů a další desítky tisíc tuto "šlechtu" podporují, protože na ně zbudou alespoň drobty z její hostiny. V České republice se vyvinula mocná agrární lobby, která tvrdě bojuje za vlastní zájmy. Zatímco v ČR je obvyklé nebo průměrné nájemné někde mezi 20 a 40 % základních subvencí, v Rakousku je to mezi 120 a 130 %. Přitom letos je průměrná plošná dotace asi 5.500 Kč/ha, ale na polovině území, v tak zvané LFA (Less Favoured Areas = méně příznivé oblasti) je to už kolem 8000 Kč/ha a ve velkoplošných chráněných územích ještě víc. (Připomínáme, že tržby jsou v České republice ještě asi dvojnásobné oproti dotacím.) Uživatelé půdy si přitom vyjednali "výjimku", že dotace se vyplácejí uživatelům, a vlastníci pozemků, pokud je sami neužívají, o tom nejsou ani informováni. Kdyby se podařilo vlastníky mobilizovat, mohli bychom se přiblížit k rakouské úrovni nájmů, což by byl významný krok k většímu plošnému zabezpečení nezanedbatelné části české populace.
Dotace na N-tou
Systém zemědělských subvencí v České republice je velmi složitý, takže málokdo ho může kvalifikovaně kritizovat. I autor se tímto omlouvá za mnohá, žel nutná zjednodušení nebo neúmyslné nepřesnosti. Čeští zemědělci si vymohli, že když podnik vlastní fyzická osoba, subvence se nezveřejňují. Dotace se v současné době pohybují ve výši okolo 550 tisíc Kč ročně na jednoho pracovníka v zemědělství. To je asi dvojnásobek toho, co stát platí učitelům na základních školách. Rozdíl je ovšem v tom, že v naprosté většině škol se neplatí školné, kdežto naprostá většina zemědělců své produkty nerozdává zadarmo. Nad zmíněné subvence pak zemědělci ještě dostávají nejrůznější kompenzace za nepříznivé přírodní podmínky. Nestoudnost na třetí pak představují subvence za nepříznivé ekonomické podmínky, což nejčastěji znamená, že nedokážou vyvážet svou produkci v takové míře jako dřív. Tyto subvence se často týkají změn v obchodu se vzdálenými zeměmi jako jsou Čína, Indie a kvůli sankcím nově i Rusko. Existují však i zemědělci, kteří kromě těchto příjmů využívají i komunitou podporované zemědělství, tedy lokální podpory, ačkoli už jsou podporováni širokou komunitou daňových poplatníků; od těch lokálních tedy vlastně žádají příspěvek podruhé.
Systém dotací v takovém objemu (v současné době dohromady asi 55-60 miliard Kč ročně) vyžaduje příslušný přerozdělovací aparát několika tisíc úředníků nejen na Ministerstvu zemědělství a ve Státním zemědělském intervenčním fondu, ale i v různých agenturách a výzkumných a kontrolních institucích. Ačkoli část tohoto aparátu (jehož úlohou je - zopakujme si - rozdávání veřejné blaho nijak nestimulující podnikatelské dotace; nejde tedy o nic, co by přímo podporovalo české zemědělství jako fenomén) upozorňuje zemědělce na všechny možné dostupné dotace, počítá jejich výši a za žadatele vyplňuje část potřebných povinných dokumentů, v médiích se z jejich strany ozývají leda opakované stesky na přehnanou byrokracii.
Systém agrárních dotací má i významné sociální dopady. Toto masívní přerozdělování vytváří novou vrstvu boháčů, o nichž se nedá říct, že by zbohatli jen vlastní pílí; v některých příjemcích přitom pěstuje nárůst přehnaného sebevědomí: Musím být opravdu důležitý, když mi společnost dává tolik peněz - a to i v obdobích, kdy průmysl, služby a další segmenty procházejí recesí… Pro úplnost musíme říct, že všechny subvence jistě neskončí jen v kapsách zemědělců. Subdodavatelé, protože působí v tržním prostředí, přizpůsobují ceny osiv, hnojiv a techniky kupní síle zemědělců, a tak se nezanedbatelná část subvencí dostává do kapes jim. Dotace na zpracování prvotních produktů a vůbec na vytváření vertikálních dodavatelsko-odběratelských vztahů ovšem směřují k tomu, aby se mimo uzavřenou skupinu vyvolených dostávalo do cizích kapes minimum.
Spravedlivé dotace?
Volný trh vcelku zákonitě vede ke specializaci. Zemědělci v ČR nedokáží konkurovat například ve vepřovém masu, ale v pšenici, mléku a olejninách velmi dobře. Těchto komodit se vyváží nejvíc, protože to zemědělcům (nad rámec dotací…) nejvíc vynáší. Požadovat soběstačnost, ač je to populární, je jen iluze bez reálného podkladu.. V dnešní ekonomické provázanosti totiž neexistují hodnověrné argumenty, ve kterých komoditách by měla existovat soběstačnost a proč ji aplikovat právě v hranicích České republiky. Dokud jsme totiž v Evropské unii, prakticky nelze regulovat dovozy ani vývozy.
Existuje tedy reálné řešení? Určitě by bylo možné postupně utlumit Společnou zemědělskou politiku, tedy kdyby se na tom členské státy shodly, a platit jen za definované a prokazatelné ekosystémové služby, o které společnost stojí. Úsporné a rozumné by bylo, kdyby s většinou zemědělské půdy operoval stát anebo územně samosprávní celky. Podobně, jako je tomu v urbanizační oblasti, by v procesu krajinného plánování bylo lze určit, co se má v jednotlivých lokalitách stát, dít nebo zachovat (tak to dnes funguje například ve Francii). Užívání pozemků by bylo draženo a pozemky by byly svěřeny tomu, kdo by nabídl nejvyšší nájem, popřípadě požadoval nejmenší dotaci. Komu vadí představa společenského spravování většiny zemědělské půdy, snad by podpořil aspoň toto: Na své půdě ať si dělá každý, co chce, pokud to není protizákonné (například ochrana před erozí by měla být uložena zákonem, na tom se snad shodneme) a výplata jakýchkoliv subvencí nechť je podmíněna právě plněním "společenské objednávky". Ta by také byla nástrojem ochrany strategických dovedností, technologií, či strategických zásob. Názorný, i když dnes ne úplně reálný příklad: stát má zájem na tom, aby v každém okrese, kde se pěstuje cukrovka na alespoň 500 ha, byl cukrovar s roční kapacitou nejméně 15-35 tisíc tun řepy (tj. polovina výnosu nebo celý). Na to stát vypíše výběrové řízení, a kdo tento podnik dokáže uskutečnit, respektive provozovat s nejmenší dotací, dostane půdu do pronájmu a dotaci.
Poděkování
Závěrem musíme říci, že by všichni, kdo fandí českému zemědělství a zároveň jsou věřící, měli děkovat Bohu za Andreje Babiše - protože od té doby, co je Babiš v politice a jeho neuvěřitelné podnikatelské aktivity jsou pod veřejným drobnohledem, se aspoň tu a tam někdo "zvenku" o systém Společné zemědělské politiky a agrosubvencí zajímá…
Spolupráce na textu Tomáš Koloc.