Počteníčko: Vrána s pozlacenýma nohama
Ukázka z legendární knihy Ladislava Mňačka Jak chutná moc, která popisuje zrození politika.
Tenkrát to byl celý muž. Stačil na všechno, stačil i na tehdejší úkoly. A tenkrát to chtělo jednat, rozhodovat, riskovat, zvládnout okamžitou situaci, nebát se. Byl v kraji populární, měli ho rádi, vyprávěly se o něm legendy.
Kdy v něm nastal ten zlom, zlom jeho osobnosti? Přišel náhle, najednou, nebo nepozorovaně, postupně? Pro Margitu je tahle otázka prostá, odpovídá na ni lehko. Ta odbarvená. Ta ho zavlekla do zkázy. Byly doby, kdy si to myslil Frank taky, dokonce to bylo vůbec to první, co si pomyslil, když ji poprvé uviděl v kanceláři. Ale nebylo to někde docela jinde? Není ta žena spíš následkem, výsledkem než příčinou? Nebylo kolem něho příliš mnoho pochlebovačů, kteří ho dennodenně přesvědčovali o jeho genialitě, o jeho výjimečnosti, o tom, že jeho život, jeho čas, jeho osoba jsou cennější než jiné, že si proto může dovolit víc, že si může dovolit všechno? Že výjimečný člověk může výjimečně žít? Frank se pamatuje na jednoho člena kabinetu. Potkal se s ním krátce nato, co ho jmenovali do čelné funkce.
„To mi neměli dělat...,“ bránil se ten muž téměř plačtivým hlasem Frankově gratulaci. „Já na ty úkoly nestačím, shořím, vykopnou mě...“
Frank pak s úžasem sledoval proměnu, která se s novým mužem stala. Pár měsíců seděl v křesle, a už byl suverén, rozhodující škrtem pera o miliónových hodnotách. Díval se podezřívavě na své kolegy, na své okolí, jako by se ptal: Jak to, že mě objevili tak pozdě? Že neuznávali můj talent? Kdo z vás to brzdil a zpomaloval mou cestu do funkce, která mi už dávno podle mých schopností patřila? Samozřejmě neobstál. Samozřejmě ho vykopli. Chodí po městě ukřivděně, svůj pád vysvětluje jakýmsi spiknutím proti sobě, tajemně naznačuje: Já bych mohl vyprávět...
Je tu jedna fotografie z rodného města. Velký státník řeční k zástupům. Na náměstí, kde kdysi pronášel své ohnivé projevy. Jen obecenstvo je jiné. Kolem dokola jsou zejména ti, proti kterým kdysi soptil. Frank otočil několik listů zpátky. Stará parta. Kamarádi. Šli s ním a šli za ním. Byl vždycky uznávaným, respektovaným vůdcem. Nikdo mu neupíral právo na jeho postavení, vyvinulo se přirozeně, samo.
Dnes dopoledne se s ním přišla rozloučit delegace z rodného města, kolem padesáti lidí. Frank mezi nimi marně hledal někoho ze svých. Nepřišli, nepřišel ani jeden.
Nepřišli ani tenkrát na jeho slavnostní projev na náměstí. Frank se dívá na záběr z tribuny, z velké tribuny, na které bylo na dvě stě lidí. Ani jedna stará, milá tvář. Frank prohlíží záběr z obecenstva. Ani tam není nikdo z nich. Nepřišli, ti hrdí chlapci, ti rváči z doby tvrdých bojů, do kterých je vedl. Ale čekali na něj. Měl, musel přijít! Frank věděl, kde je najde. V hospodě, kde se kdysi scházívali, v jejich hospodě. Byli tam všichni, všichni, co přežili. Když Frank vstoupil, hospoda ztichla. Čekali někoho jiného, ne Franka. Čekali taky Franka, ale hlavně někoho jiného. Když se objevil Frank, věděli, že čekají marně.
Starý kamarád křikl na Franka z kouta hospody:
„Ty už seš taky vrána s pozlacenýma nohama...“
Reagovali na to výbuchem smíchu. Frank se beze slova otočil a šel ven, na vzduch. Do očí se mu draly slzy. Slzy vzteku. Slzy ponížení. Vrána s pozlacenýma nohama... Frank dobře věděl, co tím chtěli říct. Kdysi, ještě jako kluci, chytili vránu. Místní podivín, který vybíral vraní hnízda a jedl vraní polévku, je potkal u řeky, když tudy vítězoslavně táhli se svým úlovkem.
„Je živá, chlapci?“
Ukázali mu ji. Je živá.
„Tak jí natřete nohy a ocas bronzem a pusťte ji mezi vrány... Ale napřed ji musíte opít...“
Tak vránu opili a bronzem na vánoční ořechy jí natřeli ocas a nohy. Ocas stříbrným, nohy zlatým. S ohromným řevem ji nesli zpátky k řece, kde hnízdily vrány. Vyplašili hejno černých ptáků a vypustili tu pomalovanou. Vrány ji uklovaly. Frank už na tu pomalovanou vránu zapomněl, nebyla to pro něj hezká vzpomínka, a na nehezké vzpomínky se brzy zapomíná. Ale všichni nezapomněli.
Dohnali ho. Neblbni, domlouvali mu, to nepatřilo tobě. To mu jen tak vylítlo..., ale Frank už se do hospody nevrátil. Nemohl. Nemohl, protože věděl, že mají pravdu. Nepatřil už k nim, příliš dlouho se pohyboval v jiných sférách, nerozuměl by jim a oni by nerozuměli jemu. Oni se vrátili z bojišť, vzali bandasky s neslazenou kávou a šli roztočit kola v opuštěné fabrice. S hrdostí sledovali vzestup jednoho z nich, nejlepšího z nich. Je náš, ten nás neprodá, ten na nás nezapomene, má na to hlavu, aby se za nás a o nás bil dál. Věříme mu, stojíme za ním... Později nad ledasčím kroutili hlavou. Co to dělá? Jak to žije? Čekali, že přijde a že mu řeknou svoje. Nepřišel. Nepřišel, protože v hotelové jídelně byl banket a on nemohl chybět v čele stolu. Ti, co sedí od něho napravo i nalevo, ho chytili. Opili ho, pozlatili mu nohy, postříbřili chvost. Nepřišel, a víc ať už se neukazuje. Jestli se ukáže, uklovou ho...
Ladislav Mňačko: Jak chutná moc. Ze slovenštiny přeložili Gustav Hajčík a Zdeněk Koňák. Československý spisovatel, Praha 1990.