Prolomit začarovaný kruh českého školství (2. část)
Následující text je částí úvodu k připravované knize Pedagogika v době proměny slohu myšlení a jednání: Filozofická analýza. Začíná být zjevné, že se nacházíme v kritické fázi vývoje, kdy vzniká v atmosféře tápání a eroze dřívějších stereotypů silná potřeba po změně celkového paradigmatu v oblasti školství a vzdělávání.
Nepromyšlená liberalizace bez faktické zodpovědnosti, masifikace vysokého školství a logika „výkaznictví“ dokonale zbrzdila transformaci pedagogických fakult. V takovém ovzduší pak každé mediální volání po reformě vyvolává pocit (bohužel často oprávněný!), že systém ve své „optimalizaci nákladů“ veškeré faktické náklady na změnu přesouvá na ty, kteří se nemohou bránit – na vyučující. Pedagogické fakulty na to zareagovaly pochopitelným způsobem – zabarikádovaly se ve svých pozicích a předstírají změny směrem k oné fatamorgánní „excelenci“. Psychologicky se jedná o nejúčinnější sebeobranu – v podstatě velmi podobnou té, jakou fakulty nasadily během dob komunistické normalizace. Tento postup jim také umožňuje přežít schizofrenii, jež vzniká jako důsledek rozporu mezi společností poskytnutými zdroji a podmínkami provozu na jedné straně a na straně druhé nereálnými očekáváními, která na ně ta samá společnost klade. Proto se na fakultách vytvořila aliance mezi příznivci reformy a konzervativci. Oba tábory – ke svému vlastnímu překvapení, rozčarování a zděšení – náhle bojují na stejné straně barikády.
Podobné mechanismy můžeme vidět i na základních a středních školách. Ani po sedmadvaceti letech učitel stále nepatří k průměrně placené střední třídě a jeho reálná mzda (měřeno ve vztahu ke spotřebnímu koši a proměnám soudobé společnosti) se od dob socialismu nejenže nezlepšila, ale naopak zhoršila. Ředitelé nemohou chtít zázraky od svých podřízených, protože jim toho mnoho nabídnout nedokážou. Nemohou náležitě odměňovat vynikající učitele a systémově podporovat ty průměrné v jejich profesním růstu. Mají málo možností, jak se zbavovat špatných učitelů a na jejich místo přijímat ty dobré. Jediným významným systémovým prostředkem je důraz na dosažení potřebné kvalifikace. Tento z hlediska celého systému v podstatě správný tlak však naráží na současnou podobu pedagogických fakult (k tomu, proč stále nedošlo k jejich náležité reformě, viz předcházející část textu) a na naprosto neracionální očekávání, které bylo převzato z jiných oborů, většinou technického charakteru: očekávání, že se učitel stane dobrým učitelem okamžitě po vystudování vysoké školy. Na vysoké školy se tak vracejí demotivovaní učitelé, aby si doplnili vzdělání, a jakékoli selhání vysoké školy berou jako potvrzení jejich pochopitelného, byť zcela mylného přesvědčení, že „učitelem se člověk rodí“.
Přestože jsme často slýchali (vždy s velkým mediálním trylkováním) o pozitivních změnách, jednalo se vždy o změny, které podpořily průměrnost. Jestliže se například navýšily stále směšně nízké tarify, téměř komplementárně se v reálných číslech ponížily další položky, mezi nimi především ty, které ředitelé mohli využít k podpoře skvělých a dobrých učitelů – např. finance na pohyblivou složku platů. I ono nedávno slíbené navýšení tarifů o šest (z původních deseti a poté osmi) procent bude zase jen danajským darem, neboť těmi, kdo na to nakonec doplatí, budou dobří ředitelé a učitelé. Ve společnosti se opět vzedme vlna dotazů: Jak to, že se naše školy nemění? Vždyť ti učitelé dostali zase přidáno! Nikdo ale nepomýšlí na podstatně důležitější systémové překážky, které se požadované změně staví do cesty.
Ani ředitelům se nedostává dostatečné podpory. Velmi často jsou zajatci neprofesionální regionální školské politiky na jedné straně a na straně druhé nesystémových a chaotických kroků MŠMT, kdy jeden krok popírá ty předcházející. Nakonec se pro mnohé z nich ukázalo být výhodnější stát se úředníčky, kteří si zajišťují svoji kariéru tím, že zřizovatelům předkládají dokonale zvládnutou byrokracii a chlubí se spoustou nesmyslných aktivit. Vždyť barevné webové stránky plné událostí, soutěží a sportovních klání vypadají v dnešních mediálních časech „profesionálně“ a lze je proto zpětně politicky využít. Jenže zvýšená byrokracie dopadá především na záda učitelů a nesmyslné „barevné“ aktivity zatěžují školy povinnostmi, které nejsou pro jejich společenskou funkci primární. Za takových okolností se v prostředí škol reprodukuje nastavení, v němž přežívají lidé, kterých by se v jiných profesích rychle zbavili. A tak se sociální a ekonomické zneuznání propojuje s průměrností a lajdáctvím a tento pohyb tvaruje prostředí většiny škol do takové podoby, že se v něm utopí velká část angažovaných a vzdělaných učitelů. Tuto neradostnou situaci vyjadřuje příliš žoviální bonmot: „Kdo nic neumí, učí…“, který následně ještě více podkopává sociální status této profese.
Všechna právě zmíněná systémová selhání vedou k dalšímu nebezpečnému jevu: Více schopných lidí jak školy, tak pedagogické fakulty opouští, než do nich přichází. Ti schopní, kteří nastoupili, kteří zůstávají a kteří svoji snahu o transformaci školy či fakulty ještě nevzdali, to dělají na úkor svého zdraví, svého volného času a svých rodin. Pokud se na státní školské politice nic nezmění, právě tito lidé nakonec vyhoří nebo odejdou a proces konzervování nezdravého a neúčinného tím bude ještě efektivněji podpořen.
Učitelům se nedostává podpory ani od jejich nejbližších spojenců – od rodičů. Ti do školy svých dětí projektují své staré rány vzniklé ještě v době plného dopadu komunistické mentality na pedagogiku a školský systém. Ta přežívala hluboko do devadesátých let, a vlastně nikdy nevymizela, neboť její hlavní charakteristikou bylo a je, že státní systém podporuje průměrnost a podprůměrnost. Tito rodiče měli zpočátku s učiteli mnoho společného – především velice nejasné představy o tom, co by modernizace školství měla znamenat a jakým způsobem by měla postupovat. Žádný systém však nelze proměnit okamžitě, bez dlouhodobého plánu a bez významných investic. Ovšem v době promodralého nadšení devadesátých let, kdy se všechno zdálo být tak snadné a po ruce, se hlasitá většina rodičů přidala k levné kritice školy a učitelů. Chtěli, aby jejich děti – na rozdíl od nich samotných – byly centrem vyučovacího procesu, aby se do školy těšily a aby při tom všem byly dobře připravené na budoucí zaměstnání. Chtěli to a chtěli to hned, vždyť to nejcennější, co mají, jsou přeci jejich děti, a ty jsou ve školách právě nyní! Zapomněli však ve své pochopitelné netrpělivosti na skutečnost – a žádný z apologetů liberálních hodnot jim to nepřipomněl – že pokud chtějí od učitelů významná zlepšení, pak jim společnost, jíž jsou sami rodiče součástí, musí poskytnout takové podmínky, aby změny bylo možné vůbec uskutečnit. Jakmile se na stranu rodičů přidala i média, v nichž pracovali rodiče stejně starostliví a stejně netrpěliví, zákop mezi veřejností na jedné straně a školou na straně druhé se začal radikálně prohlubovat.
Za sedmadvacet let – přes mnohé snahy jednotlivců, státních úředníků, akademických pracovišť, přes snahy mnohých škol, rodičovských uskupení i nevládních organizací – jsme na komunistickém přístupu k učitelům a k jejich vzdělavatelům systémově změnili jen velice velice málo. Komunistická mentální výbava se dnes velmi zdatně snoubí s ideologií pseudotrhu zájmových skupin, jež je z nedostatku výzkumné poctivosti módně nazývána ideologií „neoliberalismu“. Obě platformy – komunistická a údajně „neoliberální“ – jsou odlišnými platformami jen zdánlivě. Ve skutečnosti jsou dvěma podobami téhož – touhy po ovládnutí zdrojů moci. Školství je stále místem, kde se moc koncentruje! A jelikož mají obě platformy společný cíl, ruku v ruce reprodukují takovou strukturu vzdělávání, která je vhodná pouze pro nesvobodnou společnost.
Za sedmadvacet let zde neexistoval a neexistuje skutečný dlouhodobý strategický plán vývoje českého školství. Všechny „strategie“, které jsou za něj vydávány, jsou pouze politickými šidítky, kterými se nikdo fakticky řídit nemusí, neboť budou za několik let novou politickou garniturou opět nahrazeny jinými – často protichůdnými – „strategiemi“. Nejedná se tedy o plán, na kterém by se pod tlakem odborné i široké veřejnosti shodli politici napříč celým spektrem stran. Tento plán neexistuje, protože by si společnost musela nejprve říct, že jí o vzdělání svých obyvatel jde především. Ne že bychom takových řečí neslyšeli a nečetli dost – každá předvolební doba je těhotná podobnými klišé. Ale skutečnost se prokazuje činy a čin je v tomto případě vázán na výrazné navýšení rozpočtu školství, bez kterého reálné a úspěšné reformy nepůjdou provést. K tomu neměly a nemají dostatečnou odvahu ani levicové, ani pravicové vlády. Rozmezí procent HDP, jež jsme v různých obdobích byli ochotni věnovat na školství a vzdělávání, svědčí o udržování statu quo, nikoli o velkém národním rozhodnutí postavit vzdělání do centra našich společných cílů. Vždy jsme do školství investovali téměř o dvě procenta na HDP méně, než investovaly společnosti, které se k reformám rozhodly a relativně úspěšně je provedly.
Dokončení příště
1. část textu naleznete zde.