Z encyklopedie zapomínaných: Miloš Dvořák
Počátkem září jsme si připomněli stopatnácté výročí narození a koncem července to bylo padesáté páté výročí úmrtí nenápadné, ale přesto nadčasově významné osobnosti literární kritiky a esejistiky – Miloše Dvořáka.
Literární kritik, esejista a básník Miloš Dvořák se narodil 9. září 1901 v Jasenici v okrese Třebíč, kde jeho otec 32 let vyučoval na jednotřídní škole. Gymnasium vystudoval v letech 1912–1920 v Třebíči, kde spolu s Vítězslavem Nezvalem, Bedřichem Fučíkem a jinými tvořili kruh, orientující svůj zájem na literaturu a umění. Rozhodujícím momentem pro další Dvořákův život bylo setkání s Jakubem Demlem (v sextě), který v té době bydlel u své sestry v Jinošově (4 km od Jasenice) a později (v oktávě) s Otokarem Březinou. Jejich díla i osobnosti se vtiskly nejhlouběji do jeho života a už provždy tvořily osu jeho díla.
V Praze na Filosofické fakultě University Karlovy, kde se zapsal na studium češtiny a franštiny, měl na něho největší vliv F. X. Šalda, kterého obdivoval již jako gymnasista. V těch letech žil Dvořák převážně v kruhu svých uměnímilovných přátel, jehož jádro bylo přeneseno z Třebíče do Prahy a k němuž později přibyli Jan Zahradníček (rovněž absolvent třebíčského gymnasia), Jan Čep, Vilém Závada, R. Černý, A. Vyskočil a jiní. V druhé polovině dvacátých let pak v tomto společenství začali vydávat časopis Tvar, jehož byl Miloš Dvořák spoluredaktorem. Později Dvořák vydatněji spolupracoval také s Listy pro umění a kritiku a zejména s brněnským Akordem, jenž v počátcích spoluredigoval.
V druhé půli šedesátých let, po nucené přestávce od roku 1948, opět začíná publikovat – i když velmi sporadicky – a nedlouho po dalším, tentokrát definitivním umlčení, v Náměšti nad Oslavou, v domě po svých rodičích, umírá. 26. července 1971.
Pro běžného současného čtenáře je jméno Miloše Dvořáka snad již úplně neznámé. Nebyl mezi výraznými odpůrci režimu, vězněním nemilosrdně stíhanými, nebyl ani jeho konciliantním trabantem či dokonce příživníkem jako tolik dnešních sebevědomých hrdinů. Odkázán tedy do zbylého spektra všeobecného umlčení. Skutečností však zůstává, že byl předním žákem Šaldovým, jeho svěžím a neakademickým přehodnotitelem, hlasatelem myšlenek všelidského srozumění, hlubokým znalcem poezie a jejím doživotním ctitelem, z mnoha stran ozřejmujícím její spjatost s životem všednodenním i úběžníkem časů budoucích. Od obecných jalovostí povrchních a vnějších rozborů byl chráněn darem vzácného básnického vidění a pevně zakotveným mravním zákonem, kterým je činnost člověka na zemi měřena a souzena.
Klíčová životní setkání: Březina a Deml
Setkáním celoživotním bylo pro Miloše Dvořáka dílo a osobnost Otokara Březiny, jehož zasvěceným exegetou od nejútlejšího mládí byl – a výbušná osobnost tasovského Jakuba Demla, s jehož dílem národ seznamoval jako jeho v pravém slova smyslu objevitel. Zcela základní význam Březinův postihuje Bedřich Fučík ve své vzpomínkové stati k nedožitým Dvořákovým pětasedmdesátinám: „Březinův intelekt umělecký i myslitelský je mu (M. D.) nejdokonalejším vtělením české duše v řádu lidské existence s její slávou i tragickými stíny, je mu vtělením a rozvinutím české myšlenky uprostřed světa, jak počala ve sv. Vojtěchu na počátku našich dějin, přes Komenského a jiné veliké duchy českého usilování o život lepší, dokonalejší, lidštější, – t. j. bližší Zázračnu, s nímž byl stvořen člověk.“ Dvořákova inspirace Březinou, jeho celoživotní interpretování a přiměřování na soudobou poezii bylo počínáním velmi vědomého názoru na poslání umění v životě člověka, na smysl poezie v původním významu řeckého poiésis – tvorby vůbec.
Svou úvodní poznámku k souboru svých pěti literárních studií končí Miloš Dvořák takto:
„Jsem typem kritika-čtenáře bez teorií, kritika, který chce být pomocníkem básníka. Jsem čtenářem, který si chce uvědomit svůj zážitek z díla a promítnout jej co nejvíc do životních souvislostí a důsledků. Nejvyšší satisfakcí pro mě bylo, když mi Jan Zahradníček řekl, že beze mne by nebylo La Saletty, nebo když mi Ant. Bartušek napsal, že beze mne by nebylo také Červených jahod.“ Kritika je u Miloše Dvořáka, chápána jako plnohodnotná tvorba s veškerou tvůrčí satisfakcí.
Nesporným vrcholem onoho souboru statí je „Mír Otokara Březiny“, poslední z autorových rozsáhlejších studií. Jsou v ní mnohé postřehy březinovského odkazu dalším pokolením a také kondenzovaný výtěžek jeho věrného ctitele a v tradici navazujícího tvůrce – Miloše Dvořáka:
„Hromadnost utrpení, kterou se vyznačovala nedávná desetiletí, hluboko podryla v dnešním člověku víru v hodnotu utrpení, v hodnotu heroismu. Tato víra je tím nejvzácnějším, co člověk má, a koncepce života, v níž utrpení nemá smyslu, je nejnebezpečnějším a nejzhoubnějším jeho nepřítelem. Zaměřuje jeho úsilí jen na hmotné výhody, narušuje charakter národa a podlamuje jeho odolnost. Náš národ je bohužel největším vývozcem této pahodnoty pod světoznámou značkou Švejk a velmi se obávám, že tento vývoz skončí vysokým pasivem celého našeho národního života.“
Z původní verze z roku 1991 zkrátil a sestavil pro své facebookové vydání jef. Publikováno se svolením autora.