KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jako ranní epištoly posílá svým přátelům známý brněnský básník, publicista a nakladatel rozličné osobně laděné úvahy na časová i nadčasová témata. S jeho svolením je zprostředkováváme i našim čtenářům, neboť obsah i forma těchto úvah překračuje původně zamýšlené určení.

Počíná se Poledník (Pro domo sua), sobota 10. září 2016, 02:55:

„jakmile vím, jak na to, vstávám od stolu,“ řekl mi kdysi pan Šafařík, Josef Šafařík, dnes už pro mne naprosto neuvěřitelný člověk, s kterým jsem se mohl nečekaně setkat někdy před mnoha a mnoha lety, v dobách, kdy jsme do jakéhosi základního vůbec životního ústrojí vstupovali, v čase, kdy člověku je kolem třiadvacátého roku, když už přestáváme být čisti naivitou toho nejprosluněnějšího a přirozeně odvážného mládí a dětství, a kdy se na nás začínají otvírat chapadla života dospělého, se všemi jeho záludnostmi, mrazivými nedůvěryhodnostmi a smutnými repeticemi obstarávání si „chleba vezdejšího“, ta věta se týkala „způsobu“, jak vůbec něco dělat, metody vlastně, bylo zvláštní, že na tohoto „esejistu“, který sám sebe za filosofa nikdy nechtěl označovat, nedělal žádný dojem Edmund Husserl, kterého jsem tehdy musel – z důvodů školských – studovat (moc toho tehdy k dispozici nebylo, hlavně jen knížka s názvem Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, která právě tehdy vyšla), a co nejvíc ho zaujalo, pokud si aspoň vzpomínám, byla pro něj v tu chvíli podstatná jen jedna Husserlova věta, a to právě věta o „metodě“, o zvnějšnění každého způsobu „dělati něco“, místo čímsi stále a průběžně a jedině možně „něčím býti“, ta věta zněla: „každá metoda zvnějšňuje“, myslím, že už tehdy jsem ji chápal jednoznačně, jako nemožnost život zvnějšku nachystat, a prožít jej pak předem předpřipraveným způsobem, tedy způsobem vlastně marným, každá pouhá metoda nás prostě toho života zbavuje, Josef Florian vždycky říkal, „děsím se hotových lidí“, právě těch, kteří na život si nalezli metodu, jak jej žít, a zbavili se tak schopnosti a potřeby každý den, každou minutu jej znovu a znovu vytvářet, tedy v pravém slova smyslu vlastně žít, tedy v opravdu pulzujícím živoucím tepu tento život každou jeho vteřinou v pokoře přijímat, být v jeho limitech a možnostech a plnohodnotně ho v každém momentu prodýchávat a s vlastně stále bujarým nadšením se všemi jeho aspekty těšit, je to vlastně otázka náboženská a existenciální, ač takto jsme o tom nikdy s panem Šafaříkem nemluvili, ten především zápasil s „mocí“, „co vlastně je Vaším hlavním životním snažením?“ ptal jsem se ho, řekl, že celý jeho život byl a je „vypořádávajícím se s mocí“ a že „každá moc korumpuje“ a že ta „absolutní moc korumpuje absolutně“, to byla vlastně otázka náboženská, protože co je na světě absolutního? kdy docházíme k takovýmto otázkám a snahám o odpověď, než právě při otázkách zásadních a obracejících se k původu a důvodu tohoto všeho našeho pozemského snažení v sledování všech aspektů jeho stále v nutnosti si připomínajícího smyslu a důvodů v něm vlastně vůbec pokračovat, mne „moc“ vždycky zajímala právě i v tomto smyslu „náboženském“, právě ve vztahu k tomuto Nejmocnějšímu a vlastně absolutní mocí disponujícímu, proto jsem se ptal, „a co moc jako jeden z darů Božích?“, byl jsem ovšem zchlazen páně Šafaříkovou okamžitou a ráznou odpovědí, „tady nejsem kompetentní!“, bylo mi už tehdy jasné, že každý člověk má na světě jiné poslání, jiné věci vidí, po jiných touží a jiné ho vůbec „baví“, ale přesto jen mne zaskočila tato „nekompetence“ v něčem, co bylo vlastně mým hlavním životním snažením, jakož mým hlavním snažením zůstává dodnes, v té věci tedy zřejmě jsme se nedomluvili, ač jinak naše hovory byly něčím zcela výjimečně povzbudivým a zásadním, až dodnes se mi čas od času vynořují některé jeho věty, které úplně zásadně ovlivnily můj život, jako třeba zrovna jedna z takových, ke kterým se stále vracím, a čím jsem starší, tím si ji vlastně připomínám častěji a častěji, vidím to jako dnes, stáli jsme při tom při jednom z odchodů od něho z bytu na brněnské Grohově ulici číslo šest, ve čtvrtém poschodí činžovního domu, v tom starosvětském bytě, který pro mne a pro mé přátele tou dobou tolik znamenal, loučili jsme se a já jsem se ještě musel vrátit k jeho větě, na kterou jsem narazil při opisování jeho posledního textu „Cestou k poslednímu“ (o tom jindy), v které jsem spatřoval jakousi základní pochybenost, jaksi nesprávnou premisu, z níž pak je sice vyvozováno úžasně, nicméně ta premisa právě se mi zdála vadná, a osmělil jsem se to jaksi mírně a diplomaticky formulovat, pak Šafařík se jenom srdečně zasmál, plácl mě po rameni a řekl, „ale to je přece samozřejmé!“ (že si myslím něco jiného než on), „to by jinak jeden z nás byl na světě zbytečný!“ – věta ohromující, která mi tehdy připadala vlastně nějak triviálně normální a nepůvodní, a stále více a více, jak životem jsem procházel, tato myšlenka se mi znova a znova do života vracela a vrací, protože mě připravuje k jakémukoli rozhovoru, k jakékoli diskusi, nechává mne milosrdně v jakémsi zásadně otevřeném vztahu „k bližnímu svému“, o němž vím, že jeho život je tady ze zásadně jiných důvodů než život můj, že má jiné bezprostřední cíle a jinou zodpovědnost, že ho vlastně nemohu a nemám o ničem „přesvědčovat“, protože o pravých důvodech jednoduše nic nevím a vědět nemohu, neboť stále platí a bude platit tato základní živá otevřenost našich vzájemně se proplétajících životů, že každý zkrátka stojíme a musíme stát „někde jinde“, ať tomu může být v jakkoli přátelském porozumění, ale přece „jinak“, protože bylo-li by v tom jakési nutkání po (nepatřičně vysněné) totožnosti, pak tehdy by jeden z nás musel být na světě opravdu navíc a „zbytečný“, a takový život není, je bohatý, nedefinovatelný, neuchopitelný, neuvěřitelně košatý a zajímavý a v stále nových dobrodružstvích krystalizující a každým dnem nás s novými zkušenostmi seznamující, pokud nepřestáváme být připraveni, a právě takoví lidé, jakým byl dnes už v současné společnosti pro mne naprosto nepředstavitelný (o tom jindy) právě pan Josef Šafařík (narozen roku 1907 v Prostějově, zemřel necelé tři roky po události, která mu přinesla jednu z mála skutečných satisfakcí, v dubnu A. D. 1992, v Brně, v některé z nemocnic, kam byl odvezen už v bezvědomí, ze svého legendárního bytu na Grohově ulici číslo šest, kde z jednoho okna viděl na „filosofickou fakultu“ a z opačného na ohromnou „státní tiskárnu“, v kterýchžto věhlasných objektech snad vůbec nikdy v životě nebyl) – s touto ranní úvahou – a přáním všeho dobrého pro všechny – j. e. f.

Převzato se svolením autora.