Ivan Blatný
Brno na přelomu léta a podzimu: ideální čas pro báseň Ivana Blatného ze sbírky Melancholické procházky.
SEDĚL JSEM VE STARÉ KAVÁRNĚ NA KOLIŠTI,
dosnil jsem dlouhý verš a zvolna jsem se zved.
Přišel čas loučení, projít se naposled.
Vítr se právě hnal po opuštěném hřišti.
Přišel čas loučení a před Měnínskou branou
se dívám naposled na krámky z pavučin.
Přelétá nad nimi neviditelný stín,
přišel čas refrénů, sbohem a na shledanou.
Jak jejich hudba jde, jak proudí sama, voní.
Na chochol bažanta zasvitlo slunce. Třpyt!
Zelený, kovový, chce brouky vyleštit.
Na poště na Orlí jsou stáje plné koní.
Slyš, jak se hladina pradávné studny vzdula!
Měsíc ji ozářil, Jan Jiří nad ní stál.
Tu socha ožívá, pták letí dál a dál
a tiše přechází po dvoře utonulá.
A v jiné ulici je malé město ze sna,
náměstí jako dlaň a věci, které tlí.
Hle, šňůra střevíčků! Než ptáci odlétli,
než ptáci odlétli, běžela s nimi vesna.
Pramen ji vyzouval a smáčel ji hlohy,
teď spí s ní karafy a kufr, opuštěn,
teď se tu houpají střevíčky mrtvých žen.
Vzpomenete si? Nárt – ach, štíhlá větev nohy!
Vy nohy, nohy žen, daleké, z Oněgina!
Jde, města odmyká, park s parkem večer spíná,
nádraží, schodiště a ploty tesknice.
V té chvíli víš, co je: být „raněn sudbou ženy“.
Je podzim. Na stole je košík ojíněný
a mezi rynglemi je plno měsíce.