Zarathustra odnáší provazochodce
Úryvek z nejslavnější literárně-filosofické knihy 19. století pojednává o tom, co následovalo poté, co se ukázalo, že lidský provazochodec není nadčlověk.
„Jsem pro lidi ještě střed mezi bláznem a mrtvolou. Temná je noc, temné jsou Zarathustrovy cesty. Pojď, můj studený a nehybný soudruhu! Zanesu tě tam, kde tě pochovám svýma rukama.“
Když Zarathustra takto promluvil k srdci svému, naložil si mrtvolu na záda a dal se na pochod. A neušel ani sto kroků, tu připlížil se k němu člověk a šeptal mu do ucha – a hle! ten, který mluvil, byl onen šašek z věže. „Odejdi z tohoto města, ó Zarathustro, pravil; příliš mnoho lidí tě tu nenávidí. Nenávidí tě dobří a spravedliví a jmenují tě svým nepřítelem a opovrhovatelem; nenávidí tě věřící pravé víry a jmenují tě nebezpečím pro dav. Tvé štěstí bylo, že se ti smáli: a věru, mluvils jako šašek. Tvé štěstí bylo, že ses přidružil k tomu zdechlému psu; když jsi se tak ponížil, sám jsi se zachránil pro dnešek. Ale odejdi z tohoto města – sice tě zítra přeskočím, živý mrtvého.“ A když to dořekl, zmizel ten člověk; Zarathustra však šel dále temnými ulicemi. U městské brány ho potkali hrobaři: posvítili mu pochodní do tváře, poznali Zarathustru a nadmíru se mu smáli. „Zarathustra odnáší zdechlého psa: sláva, teď se Zarathustra stal hrobařem! Neboť naše ruce jsou příliš čistotné pro tuto pečeni. Chce snad Zarathustra ukrásti ďáblu jeho sousto? Ať jde k duhu! A dobrého zažití! Jenom není-li ďábel lepší zloděj než Zarathustra! – oba je ukradne, oba je pozře!“ A smáli se spolu a šuškali. Zarathustra slovem neodpověděl a šel svou cestou. Když ušel dvě hodiny, kráčeje mimo lesy a močály, tu až příliš se naposlouchal hladového vytí vlků, a i na něj přikvačil hlad. I zastavil se před osamělým domem, v němž hořelo světlo. „Hlad mne přepadá, pravil Zarathustra, jako loupežník. V lesích a močálech mne přepadá můj hlad, a v hluboké noci. Podivné vrtochy má můj hlad. Často mi přichází až po jídle a dnes nepřišel po celý den: kde jen prodléval?“ A za těch slov zabušil Zarathustra na vrata domu. Objevil se starý muž; měl v rukou světlo a ptal se: „Kdo přichází ke mně a k mému zlému spánku?“
„Živý a mrtvý, odpověděl Zarathustra. Dej mi jíst a pít, zapomněl jsem na to ve dne. Kdo nasytí hladového, svou vlastní duši občerství: tak mluví moudrost.“
Stařec odešel, vrátil se však ihned a nabídl Zarathustrovi chleba i vína.
„Zlý to kraj pro hladovící, pravil; proto zde přebývám. Zvěř a člověk přicházejí ke mně, k poustevníkovi. Ale řekni též svému druhovi, aby jedl a pil, jest umdlenější než ty.“ Zarathustra odvětil: „Je mrtev můj druh; stěží ho k tomu přemluvím.“
„Po tom mi nic není, pravil stařec rozmrzele; kdo zaklepe na můj dům, nechť vezme, co mu nabízím. Jezte a žijte blaze!“ –
Na to šel Zarathustra zase dvě hodiny a důvěřoval cestě i záři hvězd: neboť uvykl býti nočním chodcem a rád se všemu spícímu díval do tváře. Ale když se rozbřesklo jitro, shledal Zarathustra, že je v hlubokém lese, a již se mu neukazovala cesta. I položil mrtvého do dutého stromu k svým hlavám – neboť ho chtěl uchrániti od vlků – a sám ulehl na zemi a mech. A záhy usnul, tělo maje mdlé, než duši nepohnutu.
Z filosofické básně v próze Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra. Z němčiny přeložil Otokar Fischer. Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1914.