Mrtví už vůbec nevědí, proč zemřeli
Nesouhlas
Ne, ne, nevyvěšuj vlajku, to nejsme my, kdo oslavují:
Zavři dveře, zavři okno. Nemohu ani vidět
toho červeného koně s uťatou nohou, jak se pase
na žlutém poli. Kdykoli na náměstí udeří do bubnů,
vyskočí, zdvihne hlavu, naježí hřívu - nemůže se rozběhnout.
Ve sklepě mám vedle děravých vojenských bot
petrolejovou lampu.
Čím dál je tu méně lidí. Slepice nesnášejí vejce.
A já pozorně sleduji tvůj náprstek, když šiješ.
Poslední soud
Zabití přicházejí v noci, je jich dlouhá řada,
dívají se kolem; zkoušejí klíče, otvírají dveře;
vcházejí do domu, tápou ve tmě; nenacházejí nic.
Ty jsi pod postelí. Postel, která byla určena,
Abys na ní ležel, zvedáš teď na zádech. Za záclonou
stojí ukřižovaný stín okna.
Mrtví už vůbec nevědí, proč zemřeli.
Z výboru Bílá v sousedství modré: Deset současných řeckých básníků (Československý spisovatel, Praha 1986). Básně přeložil Jan Pilař.
Jannis Ritsos (1909 - 1990)
Po úmrtí zbytku rodiny na tuberkulózu zůstal v dětství sám s duševně nemocným otcem. Ve 22 letech se stal členem Komunistické strany Řecka, během vlády okupačního a fašistického režimu vstoupil do odboje a byl v Řecku 40. a 60. letech řadu let vězněm ostrovních koncentračních táborů pravicového režimu. O svém pobytu v Československu napsal básně Ostrava (1962) a Bratislava je láska (1963) a později i sbírku básní Proměny nože (1963). Francouzský spisovatel Louis Aragon ho nazval "největším básníkem našeho věku".