Merta: Heslo dne? Budoucnost jednotlivému v mnohém
Rozhovor s Vladimírem Mertou. O poezii, hudbě, lidové písni i politice.
Poslouchám zrovna tebou zhudebněnou poezii (Struny ve větru) a čtu tvůj úvodní text k CD, kde píšeš o prvotním horečném opojení poezií. Kdy k tobě přišlo?
Poezii čtu horečně, nepravidelně a bez ladu a skladu od čtrnácti let. Měl jsem zafačovanou ruku, jak jsem proletěl skleněnými dveřmi při pokusu o jogínskou stojku, a nemohl pomáhat babičce Drastichové podávat snopy u burdaku (jak říkali Radvaňoci a Lipiňaci staré mlátičce). Měla kurevsky vyběhaný řemen a swingovala v rytmu daktylotrocheje – základní to stopy české moderní poezie. Bur-dakkk, burrrr-dak, burr dakk… Bral jsem to v místní lidové knihovně na metry, začal jsem u A, přeskočil N, došel k Z a vrátil se pokorně někam k D (-emlovi, -ykovi, -antemu).
A dělal jsi už tehdy muziku? Co vlastně přišlo takto silně dřív – hudba, nebo slovo?
Jezdil jsem načerno na bratránkově mopedu s provrtaným výfukem po haldách. Každý kluk je aspoň chvíli punker, oslněný vlastním rámusem, který mu řve v krvi. Hudba… to jsou už zkrocení koně, kteří tě přesto vyhodí a ještě se ohlídnou, jak jsi dopad. Mám naraženou kostrč, dodneška si v knihovnách jen poposedávám.
Pro mnohé jsi příkladem tvořivého člověka par excellence, někdy až vulkanicky chrlícího – nejen písničky, ale i nejrůznější nápady. Co se ti asociuje se slovy tvorba a tvořivost?
Fuj! Znormalizovaný měsíčník. Lidová tvořivost…? Zní to děsně, ale folk tam spadne jako kulička do forbesu, ať hráč chce, či nechce. Spíš kutím, dlabu, škrtám, vybíhám do stran. Zdálky se to může jevit jako tvorba. Mí blízcí ovšem vidí jen bordel, nesoustavnost, rozhazování drobných a odkládání důležitějších věcí.
Naší společnou zálibou je lidová píseň. Svého času (je to už snad patnáct let zpátky) jsi mi poslal koncept „nové etnografie“, který byl – pokud si dobře pamatuju – reakcí na akademické pojetí oboru, na jeho jistou odtrženost od života. Na takové to folkloristické pojetí „správné“ tradiční kultury, i když ve skutečnosti život (a dobově autentická lidová tvořivost) jsou už někde jinde. Podařilo se ti s tím někde uplatnit, třeba formou seminářů?
Ve filmu vůbec, na kurzech zpěvu balad jsme ale s Janou Lewitovou a dalšími nadanými adepty omílali lidové nápěvy v různých náladách, výkladech, žánrových posunech. Tvarovali jsme si texty, vyměňovali žensko-mužské role, učili se navzájem odstraňovat balast školení, nánosy jistot, které jsme si přinesli z předchozích životů. Balada je duši nejblíž – bez ní se ani svobodně nenadechneš.
Sleduješ pořád tuto oblast? Na tradiční folklorní akce občas jezdíš, to vím, naposledy jsme se potkali na Slováckém roku v Kyjově, ale já mám na mysli ještě něco jiného. Jaký je tvůj názor na etnografii či možná obecněji kulturní antropologii v našem prostředí dnes?
Hudba je tělesný projev, ve Foucaultově pojetí intimní znak existence, ujařmená divokost, bachtinovsky souběžný závod směšna a vznešena. Sleduju nesystematicky, ale se zápalem a horlivě, co se kde šustne. Taková chasidská zrychlovačka, chasidská jidiš modlitba či sefardská píseň – to jsou všechno zpívané náběhy na diplomku. Skončilo období potupného shánění nedostatkového zboží, žijeme v nadbytku world music. Kulturní antropologie prostupuje všemi obory, od lingvistiky přes geopolitiku po sémantiku. Ubývá kultury, přibývá lidopisu. Ale jazyk francouzské filosofie je tak hudební, vznosný, až se chce jít znovu do prvního járu, studovat s červenýma ušima, ne diplomem.
Kde je rezonující lidovost dnešní doby, když vlastně ze všeho se stává autorský byznys? První rada pro dnešního amerického písničkáře zní, běž se zaregistrovat u autorské organizace a kup si knížku, jak se orientovat v hudebním byznysu. Této literatury jsem našel svého času v USA habaděj.
V univerzitním knihkupectví nenajdeš nemastně neslané politicky korektní kecy domácích veličin, ale přehršli praktických návodů na vše a o ničem podstatném. Rozhoduje slogan: nejvíc na odbyt jdou výběry typu „Opera pro idioty“ nebo „Jak porozumět francouzskému autu“. Američané uvažují o duchu dějin jen ve filmech Woodyho Allena, a to je zase spíš špatný klarinetista nežli současně cítící filmař. Lidovost nám ukradli popaři. Zůstává root music, hudba kořenů, což je nutno brát doslova. Nahrávky blbců, kteří nevědí, kde a kdy žijí, a co se sebou mají udělat, aby se uživili.
I když jsi nešel do politiky, tak ji pozorně sleduješ: Po roce 1989 ses netajil svou sympatií k levicovému smýšlení. Pak jsi zkritizoval sociální demokracii a podporoval jsi zelené, kteří podle tebe převzali některá zásadní levicová témata, aspoň tedy v Evropě. Jak vnímáš sociální demokraty a naše zelené dnes?
První jsou na vrcholu, ale v prdeli, slovy velkého českého básníka. Druzí sice snad jednou budou první, ale zatím jsou u dna. Na co bratr Slovan sáhne, to musí přeonačit, vylepšit, znárodnit, přikrást, navonět, učesat, vykostit, zdietnit nebo naopak přepepřit. Dnešní mocenský svět je chorobně zacyklený. Programy splývají, mění se jen garnitury všehoschopných, kteří vedou národy na pokraj zkázy, aby mohli s pocitem nevyhnutelnosti zmizet v předplacených rájích. Očekávám zástupy těch, kdo prozřeli, kdo neprchají před něčím, ale k něčemu. Vyhlížím s obavou odvážné ne-věřící, kteří se už za žádnou cenu nepřikloní k žádné strnulé věrouce. Jistě jim hrozí smrt z podhoubí krvežíznivé bezbožnosti, šířené senilními kazimrdy. Budoucí strana biomoci, hodná vlastního smyslu (tedy stranění pozitivním silám), vzklíčí ze země, z prvotního zrníčka, skryté energie biosíly, jistící přežití všech forem života.
Která strana dle tebe dnes dělá politiku autentickou, tedy pro občany, a ne pro sebe?
Nevím o žádné. Slýchám o Starostech, Nezávislých, Pirátech…, ale záleží ještě na názvu, registraci, členských příspěvcích? Heslo dne zní: Budoucnost patří jednotlivému v mnohém.
Ze svého vztahu k lidové písni a konkrétně k dílu Fanoše Mikuleckého se Vladimír Merta podrobněji vyznal v textu nazvaném Opera ve vinici (Fanošovi s láskou). Text jsme publikovali v Kulturních novinách 19/2012.