Mistrovství Evropy ve fotbale jako civilizovanější obdoba útoku v Nice
Pohled pod povrch fenoménu „sportovního svátku“.
Jsem rád, že naši ve finálovém zápase na mistrovství Evropy ve fotbale prohráli. Naši rozuměj Francouzi. Více než třetina mých dosavadních let strávených v zemi galského kohouta mě opravňuje k záměně národního fanouškovského dresu. Mé identity se díky rychlému konci českého týmu na Euru příliš netřely. Navíc francouzský národní fotbalový tým má další výhodu; přistěhovalec s ním souzní velmi rychle. Tento tým není jen o fotbale, ale je nahlížen jako možný model soužití více etnik, a to přímo před objektivy kamer. A o to jde v dnešním sportu především. Politika provázaná s penězi je až na prvním místě, a bylo tomu tak vždy. Alespoň počínaje dvacátým stoletím.
Sport jako politický nástroj
Když Hitler uspořádal v roce 1936 své olympijské hry, aby rozptýlil pochyby o míře rasové nesnášenlivosti Němců vůči Židům, jednalo se pouze o dočasné zastavení perzekuce – a studená válka, která následovala po jeho porážce, nabízela sportovní kolbiště přímo jako místa válečná; ponejvíce u šachového stolu, ale především na hokejovém ledě. Od roku 1968 byl například každý zápas československé a sovětské reprezentace příležitostí k odplatě za politické příkoří. Po rozpadu Sovětského svazu sice manichejistický model boje mezi dobrem a zlem přestává fungovat, ale oblíbenost prestižních sportovních klání a platy sportovních hvězd nepřestávají růst. Ze sportu se stává ještě větší byznys a marketing, a hlavně určité opium, které lidem dává aspoň na chvíli zapomenout na materiální starosti nebo životní prázdnotu.
Jak využít tento politický kapitál sportovních utkání? Jak definovat nového nepřítele v dnes v podstatě sjednocené Evropě? Připomeňme si, že François Hollande byl velmi věrný fanoušek modrých a nechyběl ani na jednom zápasu. Tato skutečnost je zarážející mimojiné proto, že François Hollande (prezident, o němž se zjistilo, že si ze státního rozpočtu platí kadeřníka s měsíčním platem zhruba ve výši platu ministra francouzské vlády) se nerad ukazuje na veřejnosti, kde je zastoupen prostý lid, protože riskuje okamžité vypískání. Zemí zmítá krize okolo nového zákoníku práce, kde Hollande zaujímá zvláštní pozici: sice říká, že slyší nespokojenost davu, ale zároveň nechává svoji levicovou (!) vládu při hlasování používat článek 49.3 francouzské ústavy, umožňující vládě ustanovit zákon bez toho, aby se o něm hlasovalo v parlamentu. (Tento článek byl do ústavy zahrnut jen pro výjimečné situace bezprostředního ohrožení.) Je využívání tohoto zákona, který principiálně odporuje duchu demokracie, posledním pokusem Françoise Hollanda zapsat se do novodobé francouzské historie? Přesněji řečeno jedním z posledních; stéblem trávy, kterého se Hollande jako tonoucí chytá, je fotbal…
Francie hledá identitu
Před finálovým zápasem ME se prezident Hollande vyjádřil v Journal du Dimanche (Nedělním žurnálu, patřícím do vlivné mediální skupiny Lagardère, jejímž hlavním akcionářem je od roku 2011 katarský státní fond Qatar Investment Authority), že smysl finálového zápasu bude spočívat v potřebě Francouzů setkávat se. Prezident ve svém článku shledával symbolickým, že jeden z útoků 13. listopadu se odehrál na Stade de France, na místě dnešního finále. Kýžený smysl, který prezidentovi během prohraného finále tak úplně nevyšel, ovšem jako by znovuobjevil v okamžiku atentátu v Nice – lidé se sešli. Džihádisté, kteří se k útoku ex post přihlásili, sice svoje družstvo na mistrovství nenominovali, ale docílili toho, co Hollande žádal: vzácného vědomí sounáležitosti díky tragické události. Fakt, že Státní fond na odškodnění obětí terorismu je letos již vyčerpán, je možná scelí ještě víc.
V době, kdy slovo identita, a navíc národní, je ve Francii skoro sprosté slovo a kdy se sounáležitost nenávratně ztrácí, je velmi těžké najít prostředek všeobecné svornosti. Kupříkladu ragby, které fotbalu může konkurovat, je populární především u původního francouzského obyvatelstva, zato u obyvatelstva pocházejícího z bývalých francouzských kolonií je sportovní jedničkou fotbal – a původní obyvatelstvo ho má také rádo. Proto je fotbal jako scelovací moment celofrancouzské identity ideální a dnešní smysl francouzské fotbalové reprezentace tedy tkví v tom, že je to jediná entita, která je ještě schopna u většiny vyvolat pocit národního vědomí. Je však tristní, že jediná snaha vládnoucí elity o budování identity se zaměřuje pouze na fotbal. Kultura či historie už nemůže sloužit jako pojítko lidí, ba právě naopak. Pierre Moscovici, současný francouzský eurokomisař pro ekonomii, prohlásil, že pro něj Evropa nemá žádné křesťanské kořeny. Symptomem krize evropské identity je už to, že bankovkám eurozóny se raději nachází jen neutrální stavby, namísto osobností, na jejichž výběru by se evropské obyvatelstvo nejspíš neshodlo.
Nové cíle, staré metody
Národní identita byla ve hře už na domácím mistrovství světa v roce 1998. Francouzský výběr již tehdy z hlediska původu a využití různých etnik připomínal spíš špičkový mezinárodní klub než klub národní. Vítězství nebylo jen sportovní, ale hlavně politické: ukázalo, že kulturní integrace je možná a že při dostatečném úsilí může francouzská společnost fungovat stejně dobře jako fotbalový tým. Navíc tento model bude platný pro celou Evropu, kterou právě čekalo blízké rozšíření na východ. (Legendární účastník turnaje Emanuel Petit odhalil, že trenér Aimé Jacquet byl pro vítězství francouzského mužstva na mistrovství světa v roce 1998 motivován podobně jako trenéři národních mužstev v době studené války. Je třeba říci, že skutečně přísně vojensky efektivně rozdělil úlohy, a tak díky přirozené kvalitě každého etnika byl tým těžko k poražení. Kvůli pochybnostem o metodách vítězství, včetně tiché podpory ze strany rozhodčích, se nicméně Emanuel Petit zásluhou médií v očích národa z národního hrdiny proměnil na padoucha.) Ano, mistrovství v roce 1998 bylo úspěšné a prezident Hollande na tomto poli právem pozoruje úspěch a pokrok, jenž spočívá v tom, že o mužstvu se již nemluví jako o Black Blanc Beur (černí-bílí-kávoví) jako v roce 1998. Francie je nyní přirozeně namíchaná, a to je skutečnost. Není již zapotřebí dávat lekci a upozorňovat na multikulturalismus národního týmu, protože francouzskému fotbalovému mužstvu celá země skutečně fandí. Ale je francouzské národní mužstvo skutečným obrazem francouzské společnosti?
Manažer by neměl brát miliony, hvězda však může
Co se týče svého složení, připomíná francouzský fotbalový tým jistě více pařížské předměstí Saint Denis než Versailles, což je samozřejmě také předmětem vládní propagandy. Jednoduchá volná asociace mezi francouzským týmem a chudými čtvrtěmi je nabíledni. Bohužel je to pouze povrchní analýza. Všichni fotbaloví reprezentanti žijí v pozlacené bublině nějakého mezinárodního města a chudobu zahlédnou, jen když se prohánějí ve svém čtyřkolovém miláčkovi a omylem sjedou o něco dříve z dálnice. I přes své astronomické příjmy jsou ale pro národ nedotknutelní. Francouzský levicový deník Libération před časem publikoval výzvu, aby ředitelům největších domácích společností byl omezen roční plat na sto minimálních mezd. Výzva se dočkala bouřlivých reakcí, a co do výtek byla vrcholně zajímavá vznesená otázka, proč se signatáři petice omezují pouze na ředitele společností a nezahrnou taktéž vrcholné sportovce a hvězdy šoubyznysu. Odpověď od signatářů výzvy byla neuvěřitelná: „U vrcholového sportovce je jistota, že něco umí“.
Jako ve třicátých letech
Simone Weilová v jednom místě svých spisů říká, že v Berlíně na začátku třicátých let před nástupem nacismu byla celkem častá shoda mezi diskutujícími na ulici, i když každý pocházel z opačného politického spektra. Co je spojovalo, bylo právě to, že byli v radikální poloze. Stejnou skutečnost bylo možno pozorovat v dnešní Francii. Mistrovství ve fotbale bojkotovaly dvě organizace: Národní fronta, protože podle ní tým dává falešný obraz národní identity, a komunistická strana, protože ve chvíli, kdy se provádí reforma zákoníku práce a lidé jsou v ulicích a ve stávkách, není přípustné odvádět pozornost od zásadních otázek fotbalem. V tom smyslu dodejme, že letošní mistrovství Evropy bude mít primát jako sportovní akce, na kterou se co nejrychleji zapomene. Komentáře o prohře národního týmu zastínily události, které přinesly „úspěšnější namíření emocí jedním směrem“; atentát v Nice a neúspěšný převrat v Turecku…