Ticho křídel
Poměrně pozdní debut básníka ze Záolží, východní části českého Těšínska s významnou polskou menšinou, nastavuje svou zralostí nepříliš lichotivé zrcadlo úrovni další tamní polsky psané básnické produkce. Autor recenze se zamýšlí i v širším kontextu polské poezie z dalších regionů nacházejících se mimo hranice Polska.
Básnická sbírka Cisza skrzydeł (Ticho křídel) Marka Słowiaczka (nar. 1976), jenž žije v Bocanovicích, byla vydána Kongresem Poláků v ČR při finanční pomoci Generálního konzulátu v Ostravě bez data vročení v tiráži, ale z korespondence s autorem vyplynulo, že vyšla v prosinci 2014. Půvabnými ilustracemi ji doprovodila Blanka Suszka-Szczuka. Editorem knihy a autorem úvodu k publikaci byl polský básník žijící ve Vídni Dariusz Pacak. Sbírka obsahuje kromě básní také jednu prózu, která byla později samostatně otištěna v polském časopise Akant v únoru 2005.
Marek Słowiaczek je jen o rok mladší než například Bogdan Trojak, jenž má za sebou daleko větší počet knižních publikací a po delší období se věnoval také publicistice. Uvážíme-li, že Słowiaczek je absolventem polské filologie Jagellonské univerzity, že v roce 2001 získal druhou cenu v mezinárodní básnické soutěži Rodinné hnízdo (Rodzinne gniazdo) v Wąglanach, třetí cenu v literární soutěži vyhlášené nadací Mladé Polonie ve Varšavě a že si odbyl časopisecký debut v příloze Jemioła (Jmelí) k polskojazyčným těšínským novinám Głos Ludu (Hlas lidu) v roce 2002, musíme ocenit přinejmenším tu skutečnost, že svůj knižní debut neuspěchal a že se ho dočkal ve věku osmatřiceti let.
Existují samozřejmě debuty mladých básníků, kteří projevují značný talent i obeznámenost s pravidly poezie, jejíž neznalost by kvalitní literární kritika měla pranýřovat, ale většinou platí, že básníkova moudrost je tím větší, čím větší kus života má za sebou. Avšak jak pravil český básník Jan Skácel: „S léty jsem zmoudřel. Co je moudrost – nevím.“ Podívejme se proto blíže na tento zralý (a to nejen z hlediska věku debutanta) počin, který nás povede k obecnějšímu zamyšlení.
Nechceme se zde zaobírat analýzou a interpretací Słowiaczkovy poezie, protože to za nás již učinil Dariusz Pacak ve svém úvodním slově, v němž si všímá situace lyrického subjektu básní, sémantické nasycenosti veršů vedoucí k rozlehlým pojmovým plánům, autorovy obraznosti, emocionality, témat a motivů. Velmi zajímavé je Pacakovo konstatování, že „trudno jest dzisiaj dostrzec na Zaolziu, ogarniając pisarskie usiłowania osób poruszających się tam w obrębie semantyki języka polskiego, jakość produkcji literackiej równą osiągnięciom artystycznym innej generacji poetów wiernych tamtejszej ziemi“ (je dnes obtížné spatřit na českém Těšínsku, bereme-li v úvahu spisovatelské úsilí osob pohybujících se v oblasti sémantiky polského jazyka, kvalitu literární produkce, která by se rovnala uměleckým výsledkům dřívější generace básníků věrných své zemi).
Za příklad mu slouží pěvci rodné země, jaké představovali nebo ještě reprezentují Jan Pyszko a Władysław Sikora. Jednu z možností, proč tomu tak je, představuje nejspíš strach mladých autorů. A to strach z přímého střetu s polskou literaturou a zejména s vyspělým polským básnickým jazykem. Sikora, Pyszko, Wilhelm Przeczek takovou obavou netrpěli. Mluvili polsky, psali polsky, přemýšleli polsky a jejich mentalita, včetně uvažování o tvůrčích a uměleckých problémech, byla na stejné úrovni jako myšlení jejich kolegů v Polsku.
Situaci v mladší tvorbě básníků z českého Těšínska vidí Dariusz Pacak jako značně tristní: „Dziś, męczy świadomość najnowszych tendencji pisarskich kleconych na terenie Zaolzia przez grono osób usiłujących posługiwać się językiem polskim. Generalnie, trudno nazwać te usiłowania przykładami literatury pięknej.“ (Dnes nás trápí vědomí o nejnovějších spisovatelských tendencích vytvářených na území Záolží skupinou osob užívajících polský jazyk. Obecně je těžké jejich úsilí nazvat příklady krásné literatury.)
Zdá se – a příkladů bychom našli vícero –, že dnešní tvůrčí mladší generace se bohužel přiklání k myšlenkovým pochodům české většiny, což je patrné v tom, co píší, jak píší, ale i jak přemýšlí. Nejen že výsledky jejich tvorby jsou poměrně slabé – a to i když přijmeme perspektivu místní či regionální kritiky – ale zejména jejich básnický jazyk, čili literární polština, je slabý. Polsky psaná díla vesměs neproniknou mimo region a ani se je nikdo příliš nesnaží představit světu, protože úroveň těchto děl je značně nízká.
K tomu Dariusz Pacak zklamaně podotýká: „Odnoszę wrażenie ogromnego zagubienia się piszących pomiędzy archetypami języka polskiego i czeskiego, lub też rozumując w szerszej, bardzo niebezpiecznej perspektywie: ich borykania się z aksjomatem tożsamości.“ (Mám dojem velkého ztracení se píšících mezi archetypy polského a českého jazyka, nebo také, uvažujeme-li v širší, velmi nebezpečné perspektivě: jejich zápasu s axiomem identity.) Připomínání identity je již velmi vážným kritickým aspektem, protože zde jde o víc než jen o pár nepovedených básniček.
Je opravdu tak zle, jak se domnívá ze své vídeňské perspektivy Dariusz Pacak? Možná, jak jsem tomu občas svědkem i v jiných slezských regionech, že se místní kritika nemůže shodnout ve svých hodnoceních s národní kritikou, protože má dojem, že recenzent odjinud nepochopil správně celou složitou situaci slezského písemnictví. Umělecky významný literární život (na rozdíl třeba od dynamicky se rozvíjejícího divadelnictví) v tomto regionu dnes není na určité vhodné úrovni nebo platformě organizován. Vesměs vše v polském těšínském písemnictví je prezentováno individuálně, což je ve srovnání s minulostí opět nepřirozený jev.
Jistě, dnešní svět si žádá individuální přístup, autorské nápady, jedince, kteří nejsou součástí skupiny, ale sami tvoří originální hodnoty. V případě českého Těšínska to má nicméně za následek stále více se prohlubující propast mezi tímto regionem a Polskem (beru samozřejmě v úvahu jen polské písemnictví), což je také paradoxní, protože nikdo nikomu nebrání se stýkat a spolupracovat. Polskojazyční autoři se ve svém současném úsilí bohužel nemohou měřit s Poláky na východě Evropy, na Ukrajině, Litvě a Bělorusku, kteří vždy budou tvořit hodnotu sami o sobě.
Je to jistě vyvoláno i podmínkami, které jsou na východě těžší, ale snad proto nutí tamější tvůrce více přemýšlet o světě i o své kolektivní či osobní identitě. Sám jsem si to ověřil, když jsem celou řadu z nich poznal na různých básnických festivalech v Polsku a na Litvě, sám jsem z jejich tvorby i něco málo přeložil do češtiny (jedenáct polských básníků z Litvy v časopise Tvar, 1998, č. 10, s. 18).
Aby Poláci po roce 1920 v Československu přežili jako etnická skupina, musely jejich reprezentativní orgány zejména po roce 1945 přijmout určitou strategii, která byla také a pochopitelně v reakci na politické, právní, ale i hospodářské podmínky ve státě. Umožnilo to přežití a zároveň rozmělnění určitých fundamentálních hodnot, které již byly na pokraji přirozené smrti, ale po roce 1990 je nikdo dále či nově nerozvíjel, jako by to ztratilo svůj důvod a smysl. Nebo je to jen otázka onoho zmíněného strachu a také pohodlí, nebo dokonce osobní pýchy mladší generace spisovatelů?
Vraťme se však k Marku Słowiaczkovi a jeho poezii. Nelze si nepovšimnout, že jeho básně se liší od – řekněme – zdejšího standardu. Možná je to dáno i tím, že Marek není součástí skupiny mladých básníků, kteří se drží kolem jedné celkem zajímavé básnířky původem z Českého Těšína. V této suitě se najdou i takoví tvůrci, kteří napíšou text o hroznech vína, jež se válejí po stole, a ptají se vína v lahvi, jestli je lepší být hroznem, nebo vínem (viz báseň Winogrono, v antologii Piszę bo jestem – Píšu protože jsem, kterou vydal Klub polski v Praze). Takové pseudoshakespearovské dilema je spíše literárním žertem než skutečnou básní, kterou by měl čtenář brát vážně, přestože byla vážně zamýšlena. Nicméně autorka podobných roztomilých rádobybásniček vystupuje v terénu jako významná básnířka a je přijímána jako důležitý literární host, který má o poezii „co říci“.
Abychom někomu nekřivdili, dejme ještě slovo Dariuszi Pacakovi: „Pojmując jak marginalną rolę na polskiej mapie literackiej odgrywa współcześnie zaolziańskie polskojęzyczne piśmiennictwo, jak tendencja spadkowa istoty polskich autochtonów na tym terenie i ich twórczość w języku ojczystym pogłębia się – co jest zresztą całkowicie zrozumiałe w ramach działalności jakby w znacznej części obcego kulturowo państwa, a całkowicie niezrozumiałe w pojęciu polskiego patrioty, odniesienie się przeze mnie do spełnienia prośby o skreślenie kilku słów recenzji graniczyło z odmową. Bo albo zarówno jako jednostka, jak i jako naród przyswaja się często nieszczęśliwe wyroki historii, – a to znaczy nieustannie walczy się o nie w codziennym życiu, albo na obecnym etapie demokracji tylko z powodu własnej indolencji zboża stały się już tknięte sporzyszem, zupełnie. W takiej sytuacji szkoda nawet porywać się za pióro!“
(Chápu, jak marginální roli na polské literární mapě sehrává současné záolžské polskojazyčné písemnictví, jak se dědictví základu polských autochtonů na tomto území a jejich tvorba v mateřském jazyce prohlubuje, což je zcela srozumitelné v rámci činnosti ve značné míře kulturně cizím státu, ale úplně nesrozumitelné v chápání polského vlastence, který prosbu o načrtnutí několika slov lektorského posudku málem odmítl. Neboť jak jedinec, tak národ si často přisvojují nešťastná rozhodnutí dějin, což znamená neustálý boj za ně v každodenním životě, neboť v současné etapě rozvoje demokracie se jenom z důvodu vlastní netečnosti obilí už dotkl námel. V takové situaci je škoda brát pero do ruky!)
Pokud bude literární tvorba na Záolží pokračovat stezkou načrtnutou místními grafomany, spíš než cestou, kterou se vydává Marek Słowiaczek, o jehož jazykové kompetenci, tvůrčí invenci a v regionu dnes zřídka viděném dobře zvládnutém básnickém řemesle není pochyb, nakonec zde zůstane jen nepočetná skupina Poláků, kteří ještě budou pociťovat potřebu jakési hlubší duchovní existence. Jestliže zde za nějakých třicet let nebudou polské školy a desítky polských organizací, zůstane tu nanejvýš jeden spolek, který kolem sebe soustředí lidi, nadšence a vlastence, pro něž díla jejich významných předchůdců budou představovat základ dodržování a rozvíjení kulturních tradic v regionu.
V širším kulturním kontextu jde o symbol Ikarova vzletu a pádu (Ikar, in Marek Słowiaczek: Cisza skrzydeł, s. 82): „choć przez chwilę / na wskroś sztucznego oświetlenia / ominąć bazar na końcu ulicy / oddać uśmiech / odrzucić niepotrzebny balast / podpalić origami / odciąć skrzydła / w locie“ (jen na chvíli / pod umělým osvětlením / projít kolem bazaru na konci ulice / usmát se / odhodit nepotřebnou zátěž / zapálit origami / odtrhnout křídla / v letu).
Marek Słowiaczek: Cisza skrzydeł. Kongres Poláků v České republice, Český Těšín 2014, 92 s.