Nevyznamenaný Jiří Brady jako mrtvý student Martin Šmíd?
Komentář, který předkládá kauzu Herman–dalajláma–Brady jako názorný příklad konkubinátu dnešní české politiky, církve a médií.
„Já Miloši Zemanovi mám za zlé, že jeho vláda ve své době zprivatizovala do zahraničních rukou téměř celý český bankovní sektor, ale když už byl jednou zvolen většinou, je to prezident a měl by požívat alespoň minimální respekt, který se váže k jeho funkci. Místo toho ale někteří Češi přišli s heslem ‚Zeman není můj prezident‘... To by ve Spojených státech nebylo možné. O kandidátovi, kterému nefandí, si Američané třeba myslí svoje, ale když je zvolen, bez remcání to přijmou.“
(americký občan a viceprezident Československé společnosti pro vědy a umění Jiří Stavovčík ve svém rozhovoru pro KN 41/2016)
Herman
Právo římskokatolické církve obsahuje kanonický zákon 285, v jehož třetím paragrafu se praví: „Duchovním je zakázáno přijmout veřejné úřady, jejichž obsahem je účast na výkonu světské moci“. Na angažmá římskokatolických kněží v české politice jsme si ovšem už zvykli. I přes tento tisíciletý zákon, i přes století starou Masarykovu odluku církve od státu jsme od Listopadu 1989 zvyklí vídat české primasy na světských setkáních a oslavách. Veřejné vyjadřování se k politice v médiích a na světských shromážděních je pak hojně rozšířeno mezi oběma dnešními křídly českých katolíků, jak mezi pravými „dukovci“, tak mezi levostředovými „halíkovci“, k nimž se nyní připojil penzionovaný primas český monsignore Vlk, který vyzval (převážně ne)věřící Čechy, aby bojkotovali předávání vyznamenání 28. října (1), což až z Ukrajiny komentoval jeho spolužák ze semináře, patriarcha tamní „pravověrné řeckokatolické církve“, biskup Eliáš (2).
Dnešní ministr kultury Daniel Herman (1963), porevoluční mluvčí České biskupské konference, vstoupil ještě jako kněz do světských služeb ministerstva vnitra (pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu České republiky) a jako aspirant na vyšší politickou kariéru se v roce 2007 podle citovaného zákona nechal laicizovat (pozastavit své kněžství). Pracoval pak na ministerstvu vnitra, kultury, jako vedoucí kanceláře prezidentského kandidáta Jana Švejnara, v letech 2010–2013 byl ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, který v této odborné instituci, jejímž posláním je svobodné bádání, nastavil ostře ideologický kurz ve směru antikomunismu – což byl také důvod k jeho odvolání radou ÚSTR.
Ve stejném roce vstoupil do KDU-ČSL, která se ovšem dnes nachází na liberální straně politického spektra. To pro konzervativní katolické matadory (jako je i nynější předseda strany Jiří Bělobrádek) znamená výrazně ztlumit svůj konzervatismus (Herman byl v minulosti účastníkem některých aktivit svého přítele Daniela Landy a snažil se prosadit i jeho klíčovou roli při oslavách sedmistého výročí narození Karla IV., s odůvodněním, že „Daniel Landa bral působení v Orlíku jako protest proti komunismu“, 3) a pokud možno nepozorovaně se zařadit na opačnou druhou stranu fronty.
Tak se také stalo, že Daniel Herman od Tomáše Halíka přijal úlohu hlavního hostitele tibetského duchovního vůdce dalajlámy během jeho návštěvy ČR, pro kteroužto úlohu byl Halík (přes všechen politický aktivismus, které tato úloha má) jako liberální kněz a religionista, dosud v politice aktivní jen nepřímo, tradiční a do jisté míry logickou postavou. „Bývalý konzervativec“ a aktivní politik Herman však byl pro tuto úlohu nejen osobou nepatřičnou, ale téměř až surrealistickou.
Dalajláma
Zkusme na chvíli upustit od debaty, co je v současnosti nejlepší pro Tibet a jeho občany, která s dalajlámou dnes už příliš nesouvisí (tibetský duchovní vůdce – jenž se před pár lety své světské autority vzdal ve prospěch tibetského exilového premiéra – svobodně přijíždí do řady zemí, aniž by se sešel s kýmkoli s jejich politické reprezentace – a setkává se pouze se svými posluchači a autoritami spirituálními), a zaměřme se na strohý procesní pohled na událost. Vláda ČR má k územní celistvosti ČLR svůj jasně deklarovaný postoj a snaží se s ní posilovat ekonomické vazby, což je vzhledem k ekonomickému postavení Číny zcela „mainstreamový“ krok, v němž naše země z obecného proudu nijak nevyčnívá (4).
Tak to však náš mediální mainstream ani v nejmenším nechápe. Komiksový obraz, který maluje, je obrazem idealistického superMANA, ministra HerMANA, který (ačkoli se – jako konzervativní katolický klerik – s dalajlámou během jeho četných návštěv v ČR nikdy dříve nesešel) hájí ty správné hodnoty proti zloduchu ZeMANOVI, který u nás jako jediný potlačuje svobodu a poškozuje jméno naší republiky ve světě. Všem těm, kdo nyní stojí v pevném šiku za ministrem Hermanem, bychom položili následující otázky:
1. Určuje zahraniční politiku vlády ČR ministr kultury?
2. Je právem ministra kultury v oblasti zahraniční politiky vystupovat proti stanovisku celé vlády?
Napadá nás jedna historická paralela: Během červencových jednání roku 1968 vedení ČSSR s vedením SSSR v Čierné nad Tisou několik československých činitelů nerespektovalo dohodu vlády a separátně poskytlo o průběhu jednání interview světovým médiím. Jak ukazují archivy, byl to pro sovětskou stranu zřejmě poslední důvod, aby svou zvažovanou okupaci ČSSR spustila. V takových intencích ovšem čeští politici neuvažují.
Vraťme se však k výsledku organizace dalajlámovy návštěvy a mediální referenci o ní: Namísto kontemplativní návštěvy duchovního vůdce národ sledoval oboustranně trapné manévry před branou Hradu, v nichž byl jedenaosmdesátitelý muž jen trpnou stafáží, což duchapřítomně reflektoval svými posledními slovy o tom, že on odjede, a my se se svými problémy budeme muset popasovat sami.
Krátce po jeho odjezdu pak měla mainstreamová média už na pořadu dne jinou aféru, k níž jim jeho příjezd posloužil. Jejími hlavními aktéry byli opět Daniel Herman, Miloš Zeman a jeden návštěvník ze vzdáleného kontinentu.
Brady
Jiří Brady se narodil v roce 1928. Poté, co jako náctiletý přežil pobyt v koncentračním táboře Osvětim (kam byl transportován spolu se Zdeňkem Ornestem, pozdějším hercem, a bratrem zemřelého mladistvého básníka Jiřího Ortena a pozdějšího zakladatele Charty 77 Oty Ornesta) a Hlivice, emigroval v roce 1949 do Rakouska a později do Kanady, kde působí jako podnikatel a mecenáš krajanského života. Je vlastníkem (tj. bratrancem přes jedno koleno) matky Daniela Hermana.
Jiří Brady byl informován, že bude 28. října dekorován řádem Tomáše Garrigua Masaryka, ale poté byl návrh vzat zpět. Ponechme stranou pikantní skutečnost, že mechanismus udílení státních vyznamenání u nás – jak se ukázalo – funguje tak, že ministři v neformální rozmluvě nabídnou prezidentovi k vyznamenání své příbuzné (toho si dosud nikdo nevšiml – alespoň ne v českých médiích, která to nejspíš pokládají za samozřejmé), a sledujme, co mediální mechanismus z případu pana Bradyho udělal.
Daniel Herman tvrdí, že Miloš Zeman stáhl vyznamenání jeho příbuzného jako odvetu za Hermanovo setkání s dalajlámou. Ministr Herman zveřejnil SMS ředitele hradního protokolu Forejta, v němž mu obřadník bez důvodu sděluje, že Jiří Brady dekorován nebude. Na podporu Daniela Hermana nejprve vystoupil Tomáš Halík (5), který ale u dané rozmluvy nebyl: „Ministr Herman mluví pravdu; mohu na svou čest dosvědčit, že poté, co s prezidentem hovořil, mi popsal tento rozhovor, včetně Zemanova nátlaku a vyhrůžky, přesně tak, jak o tom nyní hovoří v médiích, a já jsem mu poděkoval za jeho odvahu řídit se vlastním svědomím. Doufám, že stejnou odvahu projeví nyní i přímí svědci toho rozhovoru“ (6).
Herman zveřejnil některé svědky prezidentova slibu, ale nepodpořili ho. Tato situace podnítila herce a moderátora Jana Krause, někdejšího hlavního mluvčího televizní revoluce z roku 2000, která smetla tehdejšího nového ředitele Jiřího Hodače, jenž se postavil proti dosavadnímu zavedenému stylu propojení české politiky a médií. Ten Daniela Hermana a Jiřího Bradyho nejen pozval do svého pořadu Show Jana Krause, ale začátek pořadu navíc koncipoval jako manifest, jehož se zúčastnilo několik desítek lidí, mezi něž patřily úctyhodné veřejné osobnosti, ale i někteří politici v důchodu, a nakonec i lidé, jejichž hlavní zásluhou je, že se jejich tvář často ukazuje v médiích. Ti všichni Miloše Zemana přímo či nepřímo vyzvali k abdikaci (7).
Hradem nevyznamenaný Jiří Brady (kterého pak ovšem jako na běžícím páse začaly vyznamenávat jiné české organizace) se tak dostal do stejné pozice jako dalajláma, jehož návštěva, podávaná médii jako ilegální, ovšem nezabrala, a efekt mrtvého studenta Martina Šmída se neopakoval. Televize Prima pod záminkou pozdního dodání kopie Krausův pořad s ministrem Hermanem a jeho příbuzným Bradym neuvedla v původním termínu, ale až za několik dní a zbavený úvodního manifestu, za což si od českých mainstreamových médií vysloužila obvinění z cenzury. Brněnský zastupitel Martin Freund (Žít Brno) to na svém facebookovém profilu případně komentoval slovy: „K těm řečem o cenzuře: Prima je soukromá televize a může se tedy chovat jakkoli idiotsky a dementně, jak jenom chce, a také toho hojně využívá. Veřejnou službu chtějme po veřejnoprávních mediích. Na Primu se prostě jen nekoukejme.“
V abdikačním duchu se nesly i „Oslavy 28. října v podhradí“, organizované na pražském Staroměstském náměstí jako protipól hradního udílení cen. Na nich kromě těch, kteří pozvání přes útoky přijali – jako například režisér Jan Kačer (8), řada pozvaných chyběla. (Premiér Sobotka se však s „odvahou a jednoznačností sobě vlastní“ vyjádřil, že „na Hrad půjde, protože 28. říjen není oslava prezidentových narozenin“, 9). Někteří z těch, kdo pozvání na Hrad odmítli, přišli na Staroměstské náměstí – opět s projevy požadujícími prezidentovo odstoupení. Čelné místo mezi nimi zaujal Michal Horáček, který sice mluvil jazykem velice střízlivým, ale jeho nestrannost poněkud poznamenal fakt, že několik dní předtím oficiálně oznámil, že v příštích volbách – v nichž bude Miloš Zeman usilovat o druhé volební období – bude na funkci prezidenta sám kandidovat. Bývalý premiér Petr Pithart se nechal slyšet, že patříme na Západ. Vystupující, vesměs opět z horních deseti tisíc osob naší země, se stylizovali do role prostého lidu, jemuž dobře rozumějí a který jednoten stojí proti prezidentu Zemanovi.
Zároveň z týchž kruhů vzešla výzva tzv. Týdnů občanského neklidu, která vyhlásila: „Žádáme všechny politiky, aby jasně prosazovali ideály demokracie, svobody a masarykovské humanity, na nichž byl náš stát před 98 lety založen a ke kterým jsme se před 27 lety vrátili“, prohlásila, že „My do Ruska a Číny nepatříme!“ a požádala obyvatelstvo, aby bylo neklidné až do 17. listopadu, a tehdy „se opět sejděme na náměstích a zvažme další kroky, nutné na ochranu demokracie“. Mediálními tvářemi nového hnutí (zkratka TON?), kteří natočili jeho reklamní šot, se stali herec Jiří Bartoška (jehož jméno jak známo už jednou zaznělo v americkém parlamentu) a herec a zpěvák Vojta Dyk.
Česká mainstreamová média, ať už veřejnoprávní, nebo soukromá, akci opět bez alternativy jednotně podpořila, aniž v některém z mnoha médií, které jsme měli možnost sledovat, padlo některé z výše připomínaných témat nepřípustného střetu zájmů ve vztazích státu a církve (či v případě tibetského dalajlámy obecného duchovna) či rodinného krbu českého klientelismu.
Autoři tohoto komentáře se obávají, že i další díly této hry budou probíhat v duchu, který jeden z jeho autorů charakterizoval následujícím podobenstvím:
Hra na Zemana
Na základní desce jsou napsány skutečnosti jako „4. nejnižší minimální příjem v Evropě“ (10), „Exekuce s odměnami ve výši 1 700 % dluhu pro exekutora“ (11), „100 tisíc hladovějících dětí na ZŠ“ (12), „200 tisíc lidí bez domova“ (13), „Zřízení policejního útvaru na zabraňování šíření zavádějících informací“ (14, 15), „Vytunelování OKD“ (16) a tak dále. Soutěžící si vylosují papírky s nápisy TRENÝRKY, PEROUTKA, BRADYHO CENA, EXKURZE Z NOVÉHO VESELÍ NA HRADĚ, PUTNOVA PROFESURA, POPELNÍČEK a dalších afér, které jsou různé velikosti a tvaru, ale zapadají do sebe.
Úkolem soutěžících je, aby aférami v co nejkratším čase zakryli základní desku tak, že na ní napsané skutečnosti nikdo nebude schopen přečíst.