Dokument Zahraničí

Balkánské zápisky aneb putování ve stínu nedávných konfliktů (dokončení)

Marie Hvozdecká
Poslat • Tisk • Facebook • Twitter • Permalink
Příjezd do Prištiny - foto autorka

Mladí studenti různých humanitních oborů se letos v létě vydali na putování několika balkánskými zeměmi, aby poznali, jak se tyto oblasti vyrovnávají s následky nedávných konfliktů, jejichž kořeny vycházejí nejen ze současných rozporů, ale i z minulosti. Publikujeme poslední část zápisků účastnice této výpravy.

Šar planina

Opravdové dobrodružství nás však teprve čekalo, a to vysoko v horách na planině jménem Šar. Při minulých exkurzích zde náš vedoucí potkal baču, který na své salaši ve výšce kolem tisíce osmi set metrů pase krávy. Slíbil mu tehdy, že na jeho salaši mohou následné výpravy přespat. Dodržel své slovo muže, a tak jsme byli první, kteří se tento skrovný příbytek rozhodli vyzkoušet. Většina odvážlivců spala po kolektivním rozhodnutí hlavy naší skupiny Josefa Oriška pod širákem u ohně. Příjemných osm stupňů je v této myšlence samozřejmě podpořilo. Díky svému výše zmíněnému nachlazení jsme ještě s jednou podobně indisponovanou kolegyní dostaly nabídku pana domácího spát přímo na salaši. Byl však stále bílý den a na spaní ještě nebylo pomyšlení.

Na polní kuchyni se pekla kuřata, bača mi z čerstvě natrhaných bylinek vařil čaj a sliboval, že zítra budu zdravá. Sám býval dříve starostou nejbližší vesnice a celý jeho klan je v širokém okolí velmi uznávaný, ujišťoval nás tedy, že se nemusíme ničeho bát. Kolem běhali jejich malí horští koně, velcí pastevečtí psi a bačova přibližně desetiletá plachá a divoká vnučka jménem Adelica, která se zcela svobodně se svými červenými tvářemi proháněla po okolních kopcích a z dálky vypadala jako indiánka.

Za soumraku nás oba naši řidiči i s panem domácím opustili kvůli jakémusi jednání dole ve vesnici. Pomalu se smrákalo a my zůstali kolem ohně sami. Jen z dálky se ozývaly tiché hlasy bubnů, tamburín a píšťal, protože ve vesnici, jež se krčila v nejbližším údolí, zrovna probíhala muslimská svatba. Na horizontu se rýsovala mohutná těla pasteveckých psů, kteří měli za úkol nás hlídat. Slíbená půlhodina se stále protahovala a nám pomalu docházelo dřevo na oheň. Blížící se světla auta nás uklidnila, po bližším pohledu se však náš klid velmi rychle změnil v mírnou všeobecnou paniku.

Jednalo se totiž o jiné auto, ze kterého vystoupili dva neznámí muži a blížili se tmou tmoucí k nám. Jeden z nich vypadal, jako by zrovna vyběhl z diskotéky, světlé kalhoty, upnutá mikina a dokonale upravené vlasy vyhlížely v této divoké přírodě velmi zvláštně, druhý byl oblečený více méně běžně a uměl trochu anglicky. Slovo trochu je v tomto příběhu dosti důležité, znamená totiž všeho všudy tři věty. Po krkolomném rozhovoru jsme však pochopili, že se jedná snad o rodinu našeho hostitele.

Usadili jsme je tedy u uhasínajícího ohně a čekali dále. Po přibližně deseti minutách již přijeli i ostatní a mohli jsme se tedy v klidu uložit ke spánku. Já s kolegyní Petrou jsme se přidaly k bačovi, ostatní se mačkali u ohně. Na salaši bylo sice tepleji, ale centimetrové škvíry mezi prkny nám teplou noc rozhodně neslibovaly. Místnost pod střechou však byla útulná, plná sušících se bylinek a zrajících sýrů. Stará kovová postel s hlubokou proleženinou uprostřed molitanové matrace vyvolávala různé představy o lidech, kteří zde spali. Ráno bylo pohádkově zakryto hustou mlhou, příliš jsme se již nezdržovali a vyrazili dále na jih do slunné Albánie.

Albánie

Cesta to byla velmi dlouhá, překrásná albánská příroda nás však nenechala klesnout na mysli. Cílem byl po divoké noci v horách luxusní apartmán přímo u soukromé pláže. Rozdíl teploty oproti minulému dni činil asi třicet stupňů a ubytování bylo na naše poměry velmi levné. Večeře a několik karaf vína, které jsme při večerním rozjímání při západu slunce vypili, také nijak zásadně nenabouraly náš rozpočet. Zcela nedobrodružné válení na pláži bylo po minulém dni obzvláště příjemné.

Druhý den jsme dopoledne po opětovně aktivním nicnedělání na pláži zase nasedli do našich dvou jeepů a vyrazili ještě více na jih. Hory se stále zvyšovaly a my jsme z okna sledovali velmi rozmanité úkazy v krajině od vodopádů, kostelíčků, pirátské pevnosti, ponorkového krytu až po bunkry. Albánie je jimi od dob komunistické nadvlády prezidenta Hoxhy doslova poseta. Paranoidní strach tohoto diktátora z napadení způsobil obrovský boom stavby bunkrů po celé zemi. Na jihu země již krajina nápadně připomíná Řecko, kamenné kostelíčky a bílomodré domy v křivolakých uličkách se zde objevily kvůli místní řecké menšině. Následovala malá zastávka v pobřežním městečku, kde jsme si dali výborné frapé a nakoupili přímo na lodi čerstvě ulovené ryby na večeři.

Po pár kilometrech jsme dorazili do cíle. Divoká pláž s pár rákosovými bary a výhledem na nedaleké Korfu, za níž se rozprostíral prosluněný olivový háj, ve kterém se pásli koně a prasátka a místní pastevec hnal velmi specifickým stylem stádo oveček. Oním stylem nazývám házení kamenů velkých jako pěst směrem k ovcím; nutno dodat, že ránu měl přesnou a mířil vždy těsně vedle nezbedných oveček, aby jim neublížil. Po osvěžujícím pivu jsme se vrhli na přípravu ryb na naší polní kuchyni. Já jsem v průběhu fotila nekonečně dlouhý západ slunce a někteří neodolali a při soumraku se ještě stihli okoupat v moři.

Večerní posezení v baru s místními opět příjemně završilo den. Mladý číšník nás ještě na závěr naučil místní oblíbenou karetní hru. Majitelé nám nakonec dovolili přespat na lehátcích před jejich barem, jednalo se o nejpříjemnější noc pod širákem, kterou většina z nás zažila. Bohužel jsme museli toto místo brzy dopoledne opustit, protože nás čekala cesta do „Paříže Balkánu“, města Korçë.

Pětihvězdičkový hotel, který jako by se zapomněl v osmdesátých letech minulého století, stál na kopci a dopřál nám výhled na velkou část města. Korçë je plné úzkých uliček pouličních prodavačů s knihami, balonky a pro nás překvapivě zemědělským nářadím. Dominantou je obrovský pravoslavný chrám, který svojí kopulovitou siluetou připomíná spíše mešitu. Při poslední společné večeři jsme shrnuli celou exkurzi jako úspěšnou a radovali se, že se nestalo nic, co by nám znepříjemnilo náročné cestování. To jsme ovšem ještě nevěděli, co se přihodí zítra.

Makedonie

Poslední den začal velmi poklidně cestou do Makedonie, která měla být poslední navštívenou zemí. Zastavili jsme u průzračného jezera Ohrid na albánsko-makedonských hranicích. Jezero je obklopeno mnoha malebnými pravoslavnými kláštery, jeden z nich jsme navštívili a žasli nad starobylými ikonami ze čtrnáctého století. Následoval přesun do Skopje a po cestě bylo nutno natankovat.

Zastávka na benzínové pumpě se nám však stala lehce osudnou. Skupina albánských mužů s nízkým sportovním autem si nejspíš vytipovala zahraniční jeep jako zdroj finančního přijmu. Snažili se nás nesmyslně předjíždět ve frontě na pumpu a při této natěsnané situaci došlo asi k centimetrové oděrce na jejich vozidle. Ihned a zcela automaticky zavolali policii, se kterou si posléze ve volných chvílích fotili „selfíčka“ na služební fotoaparát. Výhružky dvouseteurovou pokutou nakonec po hodinovém urputném vyjednávání Josefa a ostatních očitých svědků skončily na padesáti eurech. Ve stejném okamžiku se jedné z našich kolegyň po náročných dvanácti dnech udělalo slabo a bylo nutné ji převézt na prohlídku do nemocnice, kde jsme nakonec strávili několik hodin dlouhým čekáním.

V noci již bylo naprosto jasné, že přesun do Skopje a dále směrem do České republiky již nebude možný. Josef opět nelenil a začal i přes únavu vymýšlet, kde se přenocuje; nezbýval nám totiž dostatečný budget pro přespání všech členů v hotelu. Seznámil se zde náhodou s člověkem, jehož známý hlídá parkoviště u nedalekého hotelu. Unavení řidiči tedy spali ve zmíněném hotelu a my na karimatkách mezi auty na hotelovém parkovišti s osobním hlídačem a jeho velkým psem. Druhý den naše auto odjelo směrem domů, druhý jeep ještě vyřizoval peripetie kolem pobytu naší kolegyně v nemocnici. O dvanáct hodin později s delší zastávkou ve Skopje jsme se však všichni šťastně setkali v Brně. Nepříjemné zážitky posledního dne nás však nijak nezlomily, spíše vytvořily přátelské vztahy a prohloubily patrně doživotní touhu vrátit se zpět.

Jen málo výrazů vystihuje Balkán tak přesně jako slovo kontrast. Na území, které je až osmkrát větší než Česká republika, je jich k vidění množství blížící se nekonečnu. Josef Oriško, jenž je hlavním organizátorem exkurzí do postkonfliktních oblastí a mírotvorných kurzů, si je toho velmi dobře vědom. Strávil zde mnoho let na mírových misích a zejména oblast Kosova, které bylo stěžejní zastávkou naší exkurze, má výborně zmapovanou. Věnoval se jí také ve své disertační práci na Ústavu evropské etnologie. Celá exkurze se proto nesla v duchu každodenního úžasu nad něčím novým a pokud možno zcela v rozporu se zážitky z předešlého dne. Aktivní kontakt s místními byl přínosný pro všechny účastníky, ať se jednalo o etnology, lingvisty, studenty mezinárodních vztahů, nebo politology.

První část tohoto textu si můžete přečíst zde.

 Tipy pro další čtení: