Jan Palach a Všetaty
Zpráva sestavená člověkem, který vyrostl ve stejné obci a mezi týmiž lidmi jako upálený a prožil zde i tzv. Palachův týden 1989...
Jan a jeho čin
Před několika dny tomu bylo 47 let, co zemřel Jan Palach. Vyrostl jsem v jeho vesnici a lidi kolem něj jsem dobře znal. Když mi bylo přes rok (na přelomu let 1978 a 1979), našel si můj otec práci s bytem ve Všetatech u Mělníka, kde jsme potom bydleli až do roku 1990. To, že jsem strávil své dětství ve stejné vesnici jako o deset let dřív Jan Palach, v blízkosti lidí, kteří s ním žili, pro mě později byla jedinečná příležitost vydat se po stopách jeho života. O Janu Palachovi toho bylo napsáno už mnoho. Já bych chtěl svůj příběh, sestavený z vyprávění pamětníků a ze svých vzpomínek, začít připomenutím významu slov Palach a Všetaty, který je až mrazivě symbolický. Palach je druh rákosu, který naši předkové používali na rozdělání ohně, vlastní jméno Všetaty znamená ve staré místopisné češtině obec, kde jsou všude lapkové...
Třídní učitelka Jana Palacha byla v roce 1984, kdy jsem nastupoval na všetatskou základní školu, její ředitelkou. Přítel mého otce, normalizační spisovatel Miroslav Slach (1919–2001, autor historických biografických knih o Goethovi a Ovidiovi Dostavník do Výmaru a Já, básník Naso) byl v Palachově době ředitelem školy a později (v době Palachových studentských let) jeho otcovským přítelem. V první třídě naši třídní učitelku na několik týdnů také vystřídal pan učitel Brůžek, který matku studenta během cesty vlakem do práce upozornil na článek v novinách, v němž stálo, že její syn se upálil. Otcové mých spolužáků byli Palachovými spolužáky ze základní školy a Palachův spolužák z mělnického gymnázia, básník a už řadu desítek let vedoucí všetatské pošty Ludvík Kůs (1951) byl naším sousedem z domu. S Janem Palachem jsme měli i společnou učitelku v mateřské škole. Znal jsem také člověka, který Palachovo sebeupálení viděl na vlastní oči; herce pražského Činoherního klubu Václava Kotvu (1922–2004), s nímž jsem těsně před jeho smrtí vytvořil rozhovor do pořadu Pamětníci pro Český rozhlas 6. Z rozmluv s těmito všemi jsem vytvořil následující obraz osobnosti studenta, jehož smrt mimo jiné spustila první protesty roku 1989 a napomohla pozdější listopadové revoluci 1989.
Často se mylně píše, že Jan Palach se narodil v obci Všetaty, ležící 15 kilometrů od Prahy, což není pravda – narodil se 11. srpna 1948 v pražské porodnici. Jeho otec byl všetatský cukrář (vzpomínám si, že jsem v 80. letech občas chodil nakoupit do obchodu se smíšeným zbožím v Čečelické ulici v těsné blízkosti bývalého domu Palachových, který musel být buď zadaptován z bývalé Palachovy cukrárny, nebo byl ve vedlejším vchodě) a Janovu matku si vzal na začátku protektorátu. Matka Libuše pocházela ze starého selského rodu Kostomlatských, který byl ještě před tolerančním patentem známý jako evangelický a o kterém se tradovalo, že jde o původně židovský rod, jenž někdy v období baroka konvertoval. V době Janova dětství už cukrárna jeho otce Josefa neexistovala a on dojížděl pracovat do okresní pekárny v Mělníce (během své poslední návštěvy Všetat jsem nicméně v blízkosti objevil jinou cukrárnu, jejíž úroveň výrazně přesahovala dvoutisícovou obec – tradice všetatského Palachova cukrářství tedy přetrvala). Janův otec byl typický český vesnický písmák; ve své domácí knihovně soustředil všechny klasické knihy, především z české historie. Lásku k ní s velkým zaujetím předával svým synům. Jeho nejoblíbenější etapou v české historii bylo husitství. Vztah k němu přejal zvláště mladší syn Jan (syn Jiří byl o sedm let starší), o němž se tradovalo, že když na něj otec volal, přišel, až když se zavolalo: „Jene Huse, nebo Jene Žižko!“ Bylo to živé dítě, o které se v útlém dětství staral většinou dědeček, který s jeho hyperaktivitou nakládal po svém: přivazoval si Jana na špagát jako kozu (v té souvislosti mě napadá výrok, který popálený Jan Palach pronesl v nemocnici ke své matce: „K životu potřebujeme prostor...“). Jan Palach se v dětství vyznačoval obrovskou vůlí, pomocí níž řešil všechny životní výzvy. Hrál fotbal, který mu nešel; trénoval tedy tak dlouho, až dosáhl výsledků. Stejně to bylo s jeho „nejbolavějším“ školním předmětem, ruštinou. Měl vypjatý smysl pro spravedlnost a rovnost. V dětství se seznámil s tělesně postiženou dcerou přátel svých rodičů Helenou Zahradníkovou, k níž měl celoživotní ochranitelský vztah, jenž vyvrcholil jejich pozdějším studentským setkáním na vysoké škole v Praze.
Nejen ze vzpomínek jeho přátel, ale i z vlastní zkušenosti mohu dovozovat, že když Jan Palach po smrti otce (kterou nesl velice těžce) ze Všetat „vyletěl“, nejprve na mělnické gymnázium a pak na VŠE a posléze FF UK do Prahy, musel mít pocit, že se osvobodil z klece. Tomu by napovídal i fakt, že okamžitě využil i všech příležitostí, aby se dostal do světa; během svých prvních studentských prázdnin se v rámci studentské výměny podíval do sovětské střední Asie, a pak opakovaně do Ruska. Je známo, že když během své první brigády v SSSR zjistil, že sovětští studenti mají na brigádě horší pracovní podmínky než jejich druzi ze zemí východní Evropy, zorganizoval stávku, která nakonec donutila vedení zavést rovnoprávnost. Přesto byl svým všetatským okolím spíše než za výjimečnou osobnost považován za „neškodného tichého blázna“. Od mladého muže, který studuje v Praze, se neočekávalo, že bude chodit po obrubnících a přitom si nahlas zpívat, nosit stále svoji peněženku z dětství a občas utratit své studentské úspory a příjmy z kondic (učíval angličtinu) za oběd a číšku vína v restauraci (což všechno Jan Palach podle svědků dělával). Za své chlapecké vize, čemu všemu se bude věnovat, až bude doktorem filosofie, si od svého strýce (matčina bratra, který zemřel bezprostředně před Palachovým sebeupálením) vysloužil přezdívku Doktor Kecal...
Z posledního studentského zájezdu do Ruska o prázdninách před vytouženým nástupem na filosofickou fakultu, na niž se konečně dostal (hlásil se na obor historie – politická ekonomie) se Jan Palach vrátil den před invazí. Jeho maminka na to zareagovala po svém; zamkla dvacetiletého studenta doma. On však vylezl oknem a v horečce z toho, že kolem něj pochodují dějiny, se stopem dostal do Prahy. Vrátil se až v noci a litoval jen toho, že si s sebou v rozčilení nevzal fotoaparát. Na podzim potom odjel na další brigádu na sběr vína do Francie. Libuše Palachová byla potom nesmírně šťastná, že se jí syn – v době, kdy tisíce mladých Čechů a Slováků v západním zahraničí zůstávaly – vrátil.
Po Palachově návratu se z opilosti pocitem celonárodní solidarity stala kocovina postupující normalizace, která se nedala přehlušit ani vytouženým studiem (jedním z Palachových učitelů byl například filosof Milan Machovec, 1925–2003). Tehdy se Jan Palach vypravil za ředitelem základní školy ve Všetatech PhDr. Miroslavem Slachem, po jehož vzoru se chtěl stát doktorem filosofie a ke kterému přistupoval jako k nástupci svého otce. Žádal od něj radu staršího, jak ve stávající situaci dál postupovat. Obezřetná rada zkušeného padesátiletého ředitele školy zněla: „Strana a vláda si s tím poradí.“ Myslím, že v tom okamžiku dvacetiletý Palach ztratil velkou část své důvěry v autority. Je pravda, že mezi jeho výstřižky se našel článek o mnichovi, který se upálil na protest proti vietnamské válce. Na druhou stranu ještě těsně před smrtí vybíral se svou matkou nový klobouk, a domluvili se, že jej definitivně vyberou v týdnu, kdy se upálil. Z toho, co ale o Palachovi vím, jsem přesvědčen, že žádná skupina neexistovala a že šlo jen o taktický tah samotářského martyra, který se také dá vyložit jeho touhou po větší pospolitosti v beznadějné době. Někteří kolemjdoucí (včetně herce Václava Kotvy, který ve chvíli Palachova činu přicházel směrem od hlavního nádraží na tramvaj) si mysleli, že jde o natáčení válečného filmu... Na zprávu o tom, že její syn se upálil, byla Libuše Palachová upozorněna ve vlaku ze Všetat do Neratovic, kde pracovala jako prodavačka v nádražním kiosku. Musela být okamžitě hospitalizována a do smrti (ze Všetat brzy odešla a zemřela jako sedmašedesátiletá v roce 1980) byla v ambulantní péči psychiatrů.
Ačkoli personál kliniky popálenin se snažil dodávat upálenému optimismus zprávami o tom, kdo všechno oceňuje jeho čin (bylo mu sděleno například kladné stanovisko tehdejšího papeže Pavla VI.), myslím, že jeho poslední tři dny musely být především velkým utrpením duše, která věděla, že ztratila vše, co měla; domov, matku, studium, budoucí partnerství, s nímž dosud neměl žádné zkušenosti – zatímco ke kýžené revoluci ani k žádným masovým protestům nedošlo. Prvním životu nezbytným orgánem, který Janu Palachovi nakonec vypověděl službu, byly dýchací cesty. Poté, co se zapálil, totiž vdechl část plamene. Jeho ošetřující lékařkou, která s ním byla v okamžicích jeho smrti, byla spisovatelka, překladatelka a pozdější předsedkyně UNESCO Jaroslava Moserová (1930–2006). Napsala o tom divadelní hru Dopis do Wollongongu.
Všetatské souvislosti a Palachův týden 1989
Nejsem si jist, jaká byla atmosféra Všetat v 50. a 60. letech, kdy v nich vyrůstal Jan Palach, v 80. letech, kdy jsem tu vyrůstal já, šlo ale o naprosto materialistickou vesnici, v níž většina obyvatel byla zaměstnána v místním JZD (které se – ačkoli odtud pocházela světoznámá odrůda cibule všetatky – po Palachově smrti nesmělo jmenovat JZD Všetaty a jmenovalo se po vedlejší vesnici „JZD Dřísy se sídlem ve Všetatech“). Alfou a omegou místních byl aktuální kurz družstevní jednotky a zabité prase, které téměř každou sobotu viselo před některým ze zdejších domů (i činžovních!) hlavou dolů. Tato špekatá atmosféra byla přerušena jen na prvního máje, kdy na tribuně mluvíval obtloustlý funkcionář Ščurok, se kterým se zakladatel místního JZD Čurda seznámil během společného členství ve Svobodově československé zahraniční armádě. Když jsem později četl Škvoreckého Zbabělce, naprosto plasticky jsem si představoval, že se odehrávají u nás.
Ačkoli jsem vyrostl v obci, z níž pocházel, stejně jako většina mých spolužáků jsem se o existenci Jana Palacha (po kterém v té době byly v západní Evropě pojmenovávány ulice, náměstí, ba i největší československá exilová tisková agentura Palach Press) dozvěděl až v páté třídě základní školy (která dnes nese Palachovo jméno), v lednu 1989, kdy naše vesnice už několik týdnů prožívala manévry. Náves obce byla v těch dnech zaplněna zahraničními televizními štáby. Od členů toho rakouského, kteří uměli česky, jsme loudili žvýkačky, francouzský štáb nás natočil, jak soutěžíme ve vědomostech o Sovětském svazu – jako kulisu k rozhovoru s ředitelkou naší školy, která se západní televizi zpovídala z oddanosti režimu (před ní byla ředitelkou bývalá Palachova třídní, která v té době už byla vystřídána „uvědomělejší soudružkou“). V den D, před sedmadvaceti lety, jsme byli puštěni domů krátce po začátku vyučování. Naše třída tehdy měla přírodopis, který učil pedagog, jenž měl kromě svého předmětu na starosti i ideologické vedení školy. Ten nám v nutnosti nastínil osud našeho bývalého spolužáka, kterému „západní centrály namluvily, že v jeho případě půjde o takzvaný studený oheň, který nepálí, čímž ho – nevědomého – zneužily“ (což již v roce 1969 šířil bývalý šéfredaktor Rudého práva a neostalinistický poslanec Vilém Nový, 1904–1987, jehož verze a následný soudní spor s Palachovými byly námětem filmu Agnieszky Hollandové Hoříci keř). Dnes se prý bude do naší vesnice, na urnový háj, kde leží ostatky upáleného, chtít vetřít řada nepřátel našeho zřízení, díky čemuž má Veřejná bezpečnost v obci pohotovost (v tu chvíli jsem pochopil, proč mě otec každou sobotu bere na procházku do urnového háje, kde vždy na chvíli v tichosti postojí před cizím neoznačeným hrobem). Proto máme jít hned domů a až do zítřka nevycházet ven. Náš dům byl v poslední ulici na tom konci vesnice, která ležela směrem k urnovému háji. Když jsem došel domů, zjistil jsem, že silnice vedoucí ke hřbitovu je překopaná a před výkopem (za nímž v poli vedla dobře viditelná silnice) stojí nelogická značka SLEPÁ ULICE. V poli jsem viděl postavy lidí a esenbáků, kteří je honí...
Po celé mé dětství bylo tradicí, že pohřební průvody došly jen na konec obce, který byl těsně před naším domem, a zase se vrátily, zatímco vůz se dal sám do pohybu a odvezl mrtvého na hřbitov, kde ho pohřbili. Když jsem pak viděl, že jinde mrtvého doprovázejí až ke hrobu, přišlo mi to divné. Teprve později jsem pochopil, že průvody vedoucí na hřbitov (vyjma každoroční oficiálně organizované tryzny za rudoarmějce 9. května) byly v naší vesnici zakázané, aby nedocházelo ke stejným demonstracím, jaké znal režim od Palachova hrobu na pražských Olšanech (proto dal mrtvého v roce 1973 exhumovat, spálit a až po roce Libuši Palachové povolil, aby syna pohřbila v urnovém háji ve Všetatech, v hrobě, na němž nesmělo být uvedeno jméno).
Dědictví
Leden 1990 se ve Všetatech odehrával ve zcela opačném gardu; tím jediným, co bylo stejné, byla účast zahraničních televizí. Palacha přijel mimo jiné uctít i velký ctitel Pražského jara 1968, francouzský zpěvák a herec Yves Montand (1921–1991), který byl hlavním představitelem filmu Doznání, natočeného rok po Palachově smrti režisérem Costou-Gavrasem podle předlohy jednoho z mála přeživších odsouzených v procesu s Rudolfem Slánským – Artura Londona (většina Čechů ho ale zná spíše z filmu Pošetilost mocných, kde tvoří dvojici s Louisem de Funès).
V červnu 1990 jsme se (téměř současně s ostatky Jana Palacha, které se vracely zpět do Olšanského hrobu) ze Všetat s rodiči odstěhovali. Občas se tam ale vracím. Naposledy jsem tam byl v září 2011 se svými přáteli, kteří uviděli Všetaty přesně takové, jak jsem jim je líčil. Plastiky z urnového háje – jedna z nich obsahovala posmrtnou masku vytvořenou sochařem Olbramem Zoubkem (nar. 1926), který byl i se svou plastikou za normalizace vyhozen z naší školy toutéž ředitelkou, která ji s ním o několik let později slavnostně odhalovala – někdo postupně rozkradl na barevné kovy a ohledně stavu Palachova rodného domu jsem pořídil řadu snímků, z nichž jeden je doprovodným obrázkem tohoto článku. Neskromně se domnívám, že i má letitá mediální snaha vedla k tomu, že ruina domu Palachových byla v roce 2015 vykoupena státem a jeho správy se má ujmout Národní muzeum.
Myslím, že taková liknavost k památce mrtvého čtvrt století po pádu normalizačního režimu pramení i z toho, že skutečné poselství Jana Palacha dnes až na výjimky nikoho nezajímá. Jan Palach je dnes jen zboží, které se hodí k uspokojení určité poptávky, ideálně k „burcování proti nebezpečí komunismu“ – přičemž málokoho už zajímá, že „komunismus“ je společenské zřízení, které u nás nikdy nebylo, a že Jan Palach nebojoval proti podstatě zřízení, které v této zemi bylo za jeho života, ale naopak pro čistotu jeho podstaty: už z požadavků, které vznesl (je charakteristické, že prvním z nich bylo ukončení činnosti dezinformačních médií v zemi…), je patrné, že položil život za zachování Pražského jara 1968 a ideálu reformního socialismu.
Palachův čin částečně splnil svůj účel: zachytil totiž ještě dobu před umlčením soucítících československých sdělovacích prostředků, díky čemuž se svět stačil dozvědět, že Češi a Slováci (včetně reformních komunistů, kteří byli později u zrodu Charty 77 a tvořili většinu jejího členstva), jimž byla okupací ukradena svoboda, již si ve chvíli uvolnění vybudovali, tím trpí a protestují. Obrovský světový vliv československé samizdatové a exilové kultury v 70. a 80. letech, který vyvrcholil v roce 1977 masovým šířením Charty a v roce 1984 udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, byl z nezanedbatelné části dílem Jana Palacha. (A ovšem symbolicky i Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého, Miroslava Malinky, Jana Bereše, Michala Lefčíka a dalších 22 Čechů a Slováků, stejně jako Poláka Ryszarda Siwiece, Maďara Sándora Bauera, Ukrajince Vasyla Makucha a Lotyše Iļji Ripsse, kteří se do dubna 1969 pokusili zabít ze stejného důvodu a stejným způsobem jako Jan Palach. Lotyš Ripss z nich byl jediný, kterého se podařilo zachránit...).
Několik desítek lidí, kteří se v této zemi na protest proti jejímu antisociálnímu a antihumanistickému směřování upálilo po roce 1989 (z nichž do sdělovacích prostředků pronikla jen jména Zdeňka Adamce a Romana Mášla, kteří tímto způsobem zemřeli před 13 lety), už stejné štěstí nemělo...