Ortel
Úvaha o hlasu lidu a hlasu božím.
Vzpomínám si, jak v sedmdesátých letech brněnští recesisté díky své dokonale zorganizované akci způsobili, že v redakci časopisu Mladý svět (který tehdy byl – coby její zakladatel – pořadatelem soutěže Zlatý slavík) se sešlo nejvíc hlasovacích kuponů se jménem Rudyho Kovandy; interpreta vzešlého z recese členů Divadla Husa na provázku, o jehož existenci neměl zbytek národa ani tušení. Stalo se to už podruhé, poprvé Martě Kubišové, když během soutěže,kterou vyhrála" přestala být povolená". Potřetí se to stalo v roce 2005, když v diváckém hlasování soutěže Největší Čech zvítězil imaginární buditel a symbol (neúspěšného) českého národního génia Jára Cimrman. V obou případech organizátoři (a jejich „nadorganizátoři“) zareagovali stejně: Případ ututlat, vítězem kontumačně učinit stříbrný Zlatý hlas z Prahy a Otce vlasti.
Otevřené celonárodní ankety jsou v této zemi zvláštní fenomén. V době, kdy nadpoloviční většina občanů nevolí, se stávají jednou z posledních příležitostí, kdy se vládci země po způsobu pohádky Císařovy nové šaty mohou nepředstíraně dovědět něco o pravém mínění „svého lidu“ – a třeba na to i aktivně zareagovat. Většinou na to ale reagují přesně tak, jak v pohádce zvolil císař: dělají, že nic nevidí. Jejich dvořanstvo (tedy tak zvaná „elita“, respektive to, co je za ni dnes považováno) na to pak též po vzoru pohádky zpětně reaguje zuřivou diskusí na téma, zda je morální, že to ta holčička řekla tak nahlas.
Přesně tak to dopadlo, když v loňském roce v téže slavíkovské soutěži obsadila druhé místo skupina Ortel po všech stránkách průměrného plzeňského hudebníka Tomáše Hnídka-Ortela jen proto, že se svezla na masivní vlně xenofobie v souvislosti s aktuální uprchlickou krizí. Tato xenofobní vlna je v našem veřejném prostoru více méně zametána pod koberec, který je pro větší vnější líbivost navrch polepován reklamními hesly o "multikulturní snášenlivosti", "tolerantních křesťanských kořenech evropské civilizace" a tak podobně – jen aby se nemuselo diskutovat o existenci a skutečných důvodech ultrapravicové hrozby, v nichž po čtvrtstoletí zdárně doháníme příslušné „nadřízené velmoci“:
O slumech zvíci celých čtvrtí některých měst, kde aktuálně vyrůstá už druhá a třetí generace nezaměstnaných či živořících za čtvrtou nejnižší minimální mzdu v Evropě bez perspektivy na důstojný život – v dost pochopitelné nechuti k čemukoli, co prezentuje současná státní správa.
O školství, v němž se právě pro tuto dobu nezbytné humanitní předměty typu etnologie, politické geografie a historie začínají pokládat za přebytečnou nadstavbu (v lepším případě vhodnou pro prezentaci určitých politických programů).
O stotisícovém bezdomovectví, z jehož středu právem zaznívají hlasy, že pokud má mít na státem zajištěnou střechu nad hlavou právo někdo, kdo prchá odjinud, měl by ho snad mít také ten, který ho ve své vlasti postrádá mnohdy už několik desítek let.
Namísto toho se ovšem rozpoutala „elitní“ diskuse na téma, zda ten či onen Ortel má právo obdržet tu či onu cenu.
Neříkám, že v případě našeho národa byl hlas lidu vždy hlasem božím. Kdyby se například v roce 1918 dalo hlasovat o samostatnosti, nejspíš bychom byli bývali zůstali v lůně rakousko-uherské monarchie. Moudrý vladař však hlasu lidu bedlivě naslouchá, už proto, že ví, že přísloví Vox populi, vox dei pro něj znamená čas, po který sám setrvá v úloze „z boží vůle vladaře“. Bohužel dnes už nejen plebsu prekariátu, ale i vládnoucímu patriarchátu chybí klasické vzdělání, které by mu umožnilo toto přísloví nejen přeložit, ale i dostatečně promyslet. Zažitý kašérský postup našich „zodpovědných elit“ (které namísto reflexe vstupů generují propagandistické výstupy zvané „průzkumy veřejného mínění“, jež jsou formulovány a upravovány tak, aby vyhovovaly záměrům těch, kdo je platí) tím pádem cílevědomě pracuje na situaci, kdy se nad nimi i nad námi (tedy jejich čím dál bezprávnějším publikem) schyluje k ORTELu, pregnantně vyjádřenému následujícím zápletkou ze známé hry zmíněného (kontumačně vyloučeného) Járy Cimrmana:
Politický vězeň Veverka z Bitýšky: „Bílá hora byla podle vás lapálie?“
Rytíř Hynek z Michle: „Byla to pravda větší lapálie, ale zřejmě nebylo ještě nejhůře. Smile, vysvětli mu to! Já musím jít zkontrolovat stráž!“
Veverka z Bitýšky: „Nebylo nejhůře, nebylo nejhůře – a co už by se podle vás asi mělo stát?! Taková pohroma! Dodneška se z toho nevzpamatovali!“
Písař Smil Flek z Nohavic: „To je pořád Bílá hora, Bílá hora – ale musíš vzít v úvahu, že jsme tenkrát neměli dostatek zpráv. Co jsme o bitvě v Blaníku věděli? Šlupka přived Moraváka, a ten pořád dokola opakoval: Zle, matičko, zle! Víc jsme z něho nedostali…“
Veverka z Bitýšky: „To není pravda! Ještě volal: Včíl zme v řiti, včíl zme v řiti! A to jste tehdy Václavovi zatajili!“
Smil Flek z Nohavic: „Uznáš snad, Veverko, že jsou slova, která se do svatého ucha říkat nedají?
Včíl zme v řiti...
To prostě nešlo.“