Merta? Sedmdesát!
Jedna z nejvýraznějších osobností českého folku a nejen jeho, Vladimír Merta, se dožívá 20. ledna sedmdesáti let. K jeho narozeninám se vztahuje i velké koncertní setkání jubilujícího písničkáře s dalšími hudebníky, výtvarníky a filmaři, které proběhne 2. února v pražském Paláci Akropolis.
V české verzi Wikipedie se v hesle Vladimír Merta píše „písničkář, publicista, fotograf, architekt a filmový režisér“. Na jednu stranu je nutno říct, že to není výčet všech řemesel, do nichž Merta zasáhl, na stranu druhou, kdyby ze všeho řečeného zůstalo označení „písničkář“, bylo by to zdaleka nejvýstižnější pojmenování jeho životního údělu. Merta sám se jednou vyjádřil, že písně skládal celý život jaksi bokem. Přesto jsou ony tím nejcennějším, co vytvořil. Jsou zrcadlem doby, v němž se vyjevuje poselství jeho života, a jsou jeho nejryzejším přínosem světu.
Píšu tento text s vědomím, že nejsem schopen napsat nic lepšího, než co ze mne vyběhlo v roce 2011 u příležitosti Mertových pětašedesátin (viz zde). Během uplynulých pěti let se toho však událo mnoho. Nakladatelství Galén například vydalo několik titulů, které lze považovat za bilanční, nebo přinejmenším za zacelení obrazu Vladimíra Merty – tvůrce i člověka.
Kniha Mimo čas, která je životní sumou Mertových písňových textů a jež vyšla vzorně vypravena v nakladatelství Galén v roce 2013, je hlubokým zrcadlem duše jednoho člověka (často mluvící za nás, za mnohé) a současně i echem dějin posledních padesáti let. Svou čistotou zpracování je obdobou Václavkovy a Smetanovy edice Sušilovy sbírky moravských národních písní, v níž jsou písně kolektivním obrazem anonymních tvůrců. Mertova sbírka je obrazem světa jednoho neobyčejného tvůrce v další dějinné etapě. Na bezmála tisíci stránkách najde čtenář vše: Anatomii duše jednotlivce, anatomii jeho vztahového pole, odrazy dějin. Nemáme u nás srovnatelné písničkářské svědectví. Merta má nejširší záběr a nejhlubší záseky psychologické i dějinně-filosofické.
Vladimír Merta, který od mládí obdivoval velké české básníky a ostýchal se vkročit do jejich pantheonu, po sobě zanechává dílo, jež jej řadí mezi ně. A nejde přitom o formální hlediska či experimentátorské výboje. Autenticita básnického svědectví spolu s jazykovou bohatostí činí z Merty velikána naší poezie posledních několika desítek let. Čtu-li texty mnohých jeho kolegů, folkových, trampských či rockových písničkářů, tak bez zážitku hudební stránky ztrácejí nezřídka náboj svého poselství. Mertovy písně, u táboráků pro svou košatost víceméně nezpívatelné, nabývají na papíře věčného života. Písně druhých umírají s hlasem jejich zpěváka, zatímco Mertovy ožívají druhým, třetím, pátým čtením.
Úplně sám sedím a hledím tupě do noci
na nočním stolu němý telefon
obálky knih se na mě šklebí mocí bezmoci
nemám důvod ani sílu se hnout
A prosím v duchu, ať mi nevolá
ten, který mi má dát zprávu zlou
a jestli musí, tak ať proboha nečeká
chci vědět všechno naráz, najednou…
Tuto píseň, jež je ozvěnou tísnivých chvil normalizačních let, najdeme na CD Vladimíra Merty a kapely Dobrá úroda s názvem Nikdo v zemi nikoho (Galén, 2012). Krátký život nadějné předlistopadové rockové skupiny byl na cédéčku vzkříšen po téměř pětadvaceti letech a demonstruje krom jiného i hudební inspirativnost Mertova písničkářství – stylově se rozpíná od přímočarého bigbítu přes folk, country, blues až po echa klasicistního písničkaření. CD se symbolickým názvem Domilováno (Galén, 2013) je souborem víceméně nových písní a v kontextu autorova života i dnešní doby cítíme, že jde o více než jen o soubor písní o lásce a o válce.
Merta se k nám vrací v ozvěnách: CD Pravda o Marii (Galén, 2012) z roku 1970, které tehdy už neproklouzlo mezi utahujícími se normalizačními šrouby, patří k tomu nejlepšímu a nejsilnějšímu, co český folk (a jeho mladičký protagonista) nabídl dějinám. Kdyby jsou chyby: Bratříček vyšel a promluvil, Marie musela čtyřicet let čekat. Je její výpověď o to méně důležitá před zraky věčnosti?
Silné písně z minulosti se vrátily v novém kapelním hávu s partou spřízněných muzikantů na CD Imagena (Galén, 2014).
Kradl u jiných, aby ti ukázal krajiny
o kterých jsi nikdy ani nesnila
ó, vidiny, vidiny
nechával si zajít chuť na grandiózní život
stál nahý u tvých nohou jako idiot
ohlédl se – a tys tam nebyla
Vrýval do kůry tvé jméno
IMAGENO
bloudil po místech, kudy jsi kdysi bloudila
sáhl ve snu naslepo po tvém teple
rozsvítil – a tys tam nebyla…
Jsem skeptický vůči zhudebňování poezie – té čisté poezie, jejíž síla pochází z působení slov nezatížených tóny. Té, která rozehrává hudbu čirého ducha a daří se jí nejlépe v samotě se svým čtenářem. Píseň je poezií fyzického setkání autora či zpěváka s posluchačem. Vladimír Merta zhudebnil a na magnetofonový pásek v roce 1988 u sebe doma zaznamenal poezii svých básnických učitelů Josefa Hory, Jaroslava Seiferta, Jiřího Ortena a dalších. Sám básník i muzikant spojil nespojitelné a vzorně vypravený dvojdisk Struny ve větru (Galén, 2011) se stal ztělesněním tohoto zázraku.
V roce 2014 vydal Galén také CD Kecy, které zachycuje záznamy vystoupení Vladimíra Merty a Václava Veselého (kytaristy a hráče na akordeon, vedoucí osobnosti kapel Dobrohošť a Dobrá úroda) z pražských klubů z roku 1988. Merta, stále se prodírající skrze síť nejrůznějších překážek a zákazů ze strany minulého režimu, tu ukazuje, jakou svobodu hudební, výrazovou i textovou si po dvaceti letech normalizace podržel (či lépe vyvzdoroval). Pro ty, kteří si chtějí přiblížit atmosféru doby, Mertova kumštu muzikantského i improvizačního (ve slově i v hudbě), přidávám odkaz na nahrávku Mertova koncertu s Václavem Veselým v Ostravě roku 1988. Máme tak unikátní možnost podniknout výlet zpátky časem do doby, kdy nebylo jisté, kdo za „neukázněným“ písničkářem po koncertě kromě jeho obdivovatelů přijde. Nemáte-li čas poslechnout si nahrávku celou, skočte na čas 17:50 a zaposlouchejte se do Mertova improvizovaného konferování a následné magie písně Kecy. Té písně, která v roce 1989 zněla na náměstích. Anebo také v roce 2014. Doba se mění… V něčem bohužel.
Sedmdesátník Vladimír Merta však zůstává stejný. Vždy svůj na svém postu nepolapitelného, nevypočitatelného, brilantního, někdy rozčilujícího, někdy heretického, ale vždy neúprosně subjektivního a upřímného zrcadla sebe a doby, kterému jako by se zdálo, že není nic svaté. Ale to je jen zdání.
Ze srdce Vláďovi gratuluju k jeho sedmdesátinám a přeju mu zdraví a sílu k dalšímu konání.
P. S. Na závěr přidávám odkaz na zajímavé počtení, tentokrát z pera jubilantova. Najdete ho zde.