KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V úterý 5. dubna skončila pozemská pouť Jana Šimsy, evangelického duchovního a velké postavy české kultury a politiky posledních padesáti let. Zemřel jeden z prvních signatářů Charty 77, zastánce vězněných, neúnavný obnovovatel masarykovských ideálů a české sociální demokracie. A mimo jiné i zakládající člen družstva Kulturní noviny.

Když pročítám útlou, ale obsahově neobyčejně hutnou knížku Bitky Jana Šimsy (Eman, 2000), vybavuju si jejího autora, jak chodíval na naše setkání a… čím tam vlastně byl? Najednou je to zjevné: Jakýmsi pevným bodem, menhirem, a současně patronem. Jeho osobité a přitom neuhýbavé názory, laskavost čistá tak, že v sobě nenese ani špetku sentimentu, a životní nadhled ukotvovaly debaty o tom, co by se a jak mělo dělat.

Ta knížka je pozoruhodná, poněvadž jako uzlíky na niti spřádá zdánlivě hravě a zároveň s nesmírnou důsledností klíčové a hluboce symbolické okamžiky Šimsova života. Narodil se 2. října 1929 v Praze. Ta nit se vine od dětství za první republiky a nacistického protektorátu, který mu vzal otce Jaroslava, přes dospívání v poválečném ruchu a dozrávání za nástupu totalitního socialismu počátkem padesátých let. Přesvědčený „ymkař“ (v návaznosti na svého otce, sekretáře Akademické Ymky za první republiky, redaktora a odbojáře) s hlubokým vztahem k přírodě narazil během studií evangelické teologie poprvé na metody StB. Zde se počala jeho svébytná životní cesta, která skončila v době normalizace na jedné straně odnětím státního souhlasu k výkonu povolání duchovního, na straně druhé podpisem Charty 77.

V Brně, kam s rodinou přesídlil, patřil Jan Šimsa ke klíčovým postavám disentu. Jeho jméno v tomto kontextu nelze nevyslovit bez asociace s dalšími výraznými osobnostmi (a jeho blízkými přáteli), například historikem Jaroslavem Mezníkem či politickým filosofem Jaroslavem Šabatou. Jeho angažmá jej přivedlo logicky do samého středu dění před- a polistopadového. Byl jednou z nejdůležitějších postav Občanského fóra v Brně. Dále obnovoval stranu sociálnědemokratickou, Masarykovu společnost v Praze, českou část Ymky a mnohé další prospěšné organizace a instituce.

Je těžké zde na malém prostoru postihnout jeho vícerozměrný životní záběr, ale za vším tím konáním vyzařuje setrvalá a neúnavná cesta za prohloubením vlastní lidskosti, cesta k jádru lidství. K lidství, jež nerozlišuje mezi katolíky, evangelíky, komunisty, ateisty, nevěřícími či heretiky, k lidství, jež hledá to dobré, co v každém nakonec je – ukryto třeba i hodně hluboko. Šimsovy knižní „bitky“ jsou více než jen mozaikou vzpomínek – s jednou výhradou: Jsem pevně přesvědčen, že na konci Šimsovy životní pouti se už nebojovalo. Věřím, že ten Nejvyšší, za nímž pan farář celý život kráčel a jehož velikostí poměřoval své činy, jej přijal v absolutním smíru. A ne proto, že to byl farář.

O Janu Šimsovi z jiné strany

Snad nám Šimsův dobrý přítel Ludvík Vaculík „z druhého břehu“ odpustí následující opovážlivost, a to uvedení části svého textu. Vaculíkův fejeton Pokus o jiný žánr, který popisuje Šimsův incident s policistou v roce 1978 a jenž byl zařazen na závěr knížky Bitky Jana Šimsy, lze číst po mnoha letech stále – a nejenom jako ozvěnu facky, která stála aktéra osm měsíců ve vězení.

„Stalo se u nás tak nevídaným, aby sluha Boží uhodil třeba i čerta, že se nad případem, k němuž letos v květnu došlo v Brně – Králově Poli, pozastavme, přátelé! Tam prý se evangelický duchovní dopustil takového činu nad bližním od Státní bezpečnosti, jenž při domovní prohlídce hrubě prý sáhl na jeho manželku pokoušející se ukrýt vzácný dopis. Tím spáchal trestný čin útoku na veřejného činitele a dostal osm měsíců vězení. – Přátelé, já myslím, že to ani není tak moc, uvážíme-li vysoké svěcení protivné strany.

Každého z vás však jistě napadlo: můžeme věřit, že Jan Šimsa (49) uhodil do tváře svého policistu? (…)

Já se však, milí přátelé, k vašim pochybám dnes nepřipojím. Já jsem se naopak rozhodl brát vyšetřování i rozsudek za správné: stalo se, co shledal soud! – To se mi hodí víc.

Trestný čin, uznejme, byl vykonán už tím, jak Šimsa, když viděl svou ženu ohroženou násilím, udělal onen nevratný pohyb k její obraně a upadl s cizincem ve svém bytě na postel. Byla tam pak ještě ta rozhodná facka? Shodně se soudem chytám se rozkošné představy, že byla. Když se k ní ‚veřejný činitel‘ vší mocí hlásí, proč mu ji u všech všudy nepřát? Protihodnotou dostáváme judikát dokládající, že urážení člověka dostoupilo v Králově Poli takového stupně, až soud musel dojít k závěru, že ani v trpělivosti odborně cvičený křesťan to nemohl snést a pozvedl pravici. – Toť vše.

Bohužel tuším, jak dobrý vývoj budoucnosti může této události vzít její úměrnou poctivou hodnotu. Vidím, jak příští mladí historici, štrykujíce národu ze zbytků tlustou statečnost, shánějící zas každý strkanec do policie a noví smělí reportéři přemlouvají Šimsovu rodinu, aby do rádia vylíčila svůj bojový odpor, asi takový, jaký se jim bude zdát, že by se dnes slušel v každé české rodině stižené podobným navštívením. Proto si při dobré paměti řekněme, že toho květnového dne roku 1978 se ve Volfově ulici č. 12 nestalo tolik. Vzácným dokumentem, jímž se bude chlubit budoucí Muzeum chartistického hnutí Brna – Králova Pole, totiž fackou opřenou historicky o dokument nespolehlivě píšícího soudu, tím rozhodně nemohou být ostatní Brňáci před úsudkem dějin z obliga!

Já v poslední době už ztrácím elán poslouchat příběhy ze života chartistů. Netěší mě už jaksi, a to ani ty moje, a neinspirují. Jenom jsem měl starost, zda se to hodí říct. Smím-li přiznat únavu z věci, jež nezávisle na mně má jistě dál význam. Váhal jsem říkat slova oslabující. Čekal jsem na něco: na něco… nemusí to být veselé, ale musí to obsahovat aspoň bit nové informace. Jinak na čem jít dál? Už moc dlouho se točíme na kolotoči, který je svěřen napůl surovému, napůl žoviálnímu moronovi, na jehož rozeklaný obličej i mrav si už obec zvykla, že mu v hospodě dokáže poručit anebo zas od něho přijmout štamprli. Když na kolotoči se někdo pozvrací, obec si nevšímá. Jenom tehdy se ještě změní v hospodě hovor, když se od moronova kolotoče utrhne s někým závažnějším sedátko a odletí do Západní Tramtárie. Může člověk, jenž se věnuje motání své hlavy, postřehnout případná vyšší znamení?

Kdy jsem se věrohodně dozvěděl, že Jan Šimsa opravdu fyzicky kolidoval se svým policistou, ovládl mne napřed nevěřícný úžas. Až postupně dostavovalo se porozumění: když člověk tak slinuté víry a života toto učinil, tedy musel. Asi to byl jeho mezní moment, jakému jsme jistě byli blízko už mnozí z nás. Já při něm cítím vždycky otázku: Jsme snad už opravdu jenom státní dobytek? Šimsova otázka měla o tolik vyšší styl i cíl, oč je Šimsa menší pohan než já: Jsme ještě lid Boží? K odpovědi na osudové otázky dostává člověk třebas jen vteřinu: po ní je jiný…“ 

Tipy pro další čtení:

• Jan Šimsa: Nelitovat Němce! (Listy 6/2003).
• Rozhovor s Janem Šimsou (17. listopadu 2008, iDNES.cz).
• Osobní vzpomínka Jana Šimsy Setkání s Jaroslavem Šabatou (KN 14/2012).