Česká republika hledá prezidenta. Ale jakého?
Úvaha o nesamospasitelnosti prezidentské funkce a iluzornosti kvalit některých navrhovaných kandidátů.
Připadá mi nepoměrné, kolik aktivity a energie je v České republice věnováno na to, aby se našel kandidát, který bude mít šanci v přímé prezidentské volbě porazit Miloše Zemana, zatímco obdobné síly a snahy nejsou vynakládány k hledání alternativ vůči zcela očividně selhávajícím parlamentním stranám. Napříč společností se vedou debaty, zda je Miloš Zeman levicový, či nikoli. Zeman je ale především hlavou státu, která tu má být pro všechny občany – levicové i pravicové. Jediným případem, kdy jeho deklarovaná levicovost mohla hrát nějakou roli, bylo druhé kolo prezidentských voleb, když soupeřil se symbolem tehdy mimořádně neoblíbeného Nečasova kabinetu, jehož vláda byla symbolem asociální politiky (připomeňme si rozvrácený sociální systém, projekt tzv. sKaret či projekt IZIP).
Mnohem více by nás měla trápit okolnost, že na naší politické scéně chybí skutečná levicová strana. Lavírující Sobotkova ČSSD, která něco jiného slibuje v předvolebních kampaních, a něco jiného realizuje v praxi, jí skutečně není – podobně jako KSČM, která existuje už jen proto, aby za setrvačného potvrzování vedení Vojtěcha Filipa v závětří a s dostatečným počtem mandátů přežila další povolební období.
Proč věnujeme tolik pozornosti prezidentovi, a tak málo politice celorepublikové, ale i lokální? Proč se zaměřujeme na to, abychom měli na Hradě „z boží vůle svatou osobnost“, ale zcela opomíjíme kvalitu budoucí vlády a sněmovny?
Uvědomme si, že přidat pár desetikorun či stokorun té či oné skupině občanů není systémovým řešením. Srovnejme minimální mzdy v Evropě. Podívejme se, kam plyne většina zisků z naší země. Trvejme na tom, aby náš sociální systém nebyl v rozvalinách a aby sociálně a jinak handicapovaní lidé (včetně pracovníků za vrcholem produktivního věku a důchodců) mohli žít důstojně a nemuseli žádat o příspěvek z potravinové banky. Protestujme proti stavu, kdy naše národní média drží v rukách soukromí oligarchové a nadnárodní koncerny. (Za takové situace totiž nemůžeme mluvit o svobodě slova, pilíři svobod, kvůli nimž u nás před čtvrtstoletím došlo k pádu společenského zřízení, které zaručovalo vyšší jistoty sociální.)
Mluvme nahlas o tom, že z kamenných médií se dnes šíří pouze to, co dovolí šířit vlastník, tedy u nás pan Bakala, Babiš, Lukačovič, Křetínský a na úrovni celosvětové pak Comcast, Time Warner, News Corporation, The Walt Disney, Viacom a CBS. Věk nedůvěry občanů v mediální scénu, která nepřináší objektivní informace, ale slouží jako prostředek masivní masáže většiny ve prospěch menšiny, je průvodním jevem stávajícího systému, kdy stále méně mocných má stále větší moc a ovládá většinu zdrojů na úkor většiny lidstva. Tato diagnóza nám říká jediné: Systém mele z posledního. Otázka ovšem zní, zda se organismu podaří zbavit zhoubného nádoru, anebo zahyne spolu s ním…
Česká republika tedy hledá prezidenta. Připusťme, že Miloš Zeman není žádný Bernie Sanders, který by byl navenek radikálním bojovníkem proti korporativnímu nebezpečí. Mediální diskurz našeho mainstreamu ovšem po žádném Sandersovi nepátrá. Právě naopak. V ČR se hledá někdo, kdo podpoří jednotnou názorovou linii představovanou mainstreamovými médii, konvenční uměleckou a sportovní scénou, akademickou frontou, jež disciplinovaně kope za systém, a v neposlední řadě vládními politiky, kteří se již dávno nezodpovídají svým voličům.
Biatlonistka Gabriela Koukalová (dříve Soukalová) charakterizovala ideálního prezidenta takto: „Jako hlavu státu bych si představovala člověka, který bude i určitým vzorem pro dnešní generaci. Podle mě by to měl být člověk slušný, který si váží lidí kolem sebe, snaží se mít férový přístup a prezentuje Českou republiku ve světě slušnou formou.“ A neopomněla dodat, že takovým člověkem je pro ni Karel Schwarzenberg. (1)
Rozhovor s Karlem
Podívejme se, jak Karel Schwarzenberg v nedávném rozhovoru pro deník Právo odpověděl na některé dotazy:
Oldřich Danda: „Váš přítel Zdeněk Bakala se stal nepřítelem státu číslo jedna. Nepřehodnotil jste k němu vztah? Například v otázce neuskutečněného odprodeje bytů jejich majitelům na Ostravsku se nezachoval fér.“
Karel Schwarzenberg: „Já jsem tu kauzu příliš nestudoval. Je pravda, že by měl své jednání lépe vysvětlit, ale kvůli tomu nebudu říkat, že ho neznám. Neznám ho sice příliš dobře, ale znám ho již dlouho. V životě jsem poznal velmi různé lidi.“
(Odpověď vpravdě šalamounská. Na tomto místě by měl novinář, který vedl rozhovor, namítnout, že když s někým provozujeme podnik, tak se dá předpokládat, že ho známe dobře. Zdeněk Bakala od Karla Schwarzenberga nejen koupil týdeník Respekt, ale dříve spolu provozovali společnou likérku. Vítěz soutěže byl tehdy překvapivý. Firma Value Bill nesplňovala ani jednu z podmínek výběrového řízení. Tuto společnost vybrali ministři ODA a KDU-ČSL, k nimž se připojil ještě Jan Ruml, tehdy ministr vnitra za ODS. Mezi akcionáře firmy, jež se po čase přejmenovala na SALB, patřil Karel Schwarzenberg, který vlastnil 20 % akcií, Bakalova společnost Patria Finance se 40 % akcií, v níž býval hlavním ekonomem pozdější guvernér Národní banky a funkcionář TOP 09 Zdeněk Tůma, a 40 % vlastnila francouzská firma Pernod Ricard. Dnes je na tom Becherovka podobně jako OKD – je před krachem, 2.)
Oldřich Danda: "Fandíte v prezidentských volbách v USA Clintonové, nebo Trumpovi?" (Pozn. red.: Bernie Sanders zřejmě vůbec nepřipadá v úvahu…)
Karel Schwarzenberg: "Jasně, že paní Clintonové, tu znám přes dvacet let a dobře s ní spolupracuji."
(Karel Schwarzenberg má na svůj názor samozřejmě právo. Nemělo by nám ale uniknout, že Hillary Clintonová je představitelkou extrémně militantní politiky, která se nedávno vyjádřila těmito slovy: „Chci, aby Íránci věděli, že když budu prezidentkou, tak na Írán zaútočím,“ a dodala, že USA mají dostatek síly na to, aby Írán „vymazaly z mapy“. (3)
Už jen podobné nepříčetné hrozby by nás měly varovat – v případě Hillary Clintonové však nejde jen o hrozby. Ve své funkci ministryně zahraničí – což je pozice, v níž má v USA „státní tajemník“ nepoměrně větší pravomoce nežli všichni ostatní ministři – v první Obamově administrativě se nepopiratelně podílela na likvidaci nejrozvinutější africké země po JAR, Libye, v jejímž případě prosazovala silové řešení tamní krize na úkor diplomacie. (4) Obdobnou roli pak sehrála během puče v Hondurasu, při kterém byl sesazen demokraticky zvolený prezident Manuel Zelaya a po němž se tato latinskoamerická země, stejně jako Libye, propadla do násilností a anarchie, 5.)
Souhlasím tedy s paní Koukalovou a její definicí prezidentských kvalit, myslím si ale, že abychom naplnili její ideje, měli bychom se poohlédnout jinde, než kam směřuje její střelecký zrak. Především bychom se ale (jak už jsem výše rozvedl) neměli spoléhat jen na nejvyšší instanci v podobě prezidentské funkce, neboť ta nás sama o sobě nespasí.
Poznámka redakce: V číslech Kulturních novin 18/2016 a 19/2016 vyšel dvojdílný článek Marka Řezanky Falešná hra na morální symboly, který se dotýká týchž témat.