Značky
Fejeton o symbolech života.
„V nejnižším patře domu 2000,
ve sklepním bytě,
ležel na vysoké posteli umírající stařec Theo.“
(Vladimír Páral: Milenci a vrazi)
Do stráně, odkud je na dlani k vidění celá Praha, se před čtyřiceti lety zakously bagry, a členové místního bytového družstva do ní v akci Z vestavěli první ulici terasových domů. Před deseti lety jsem ležel na dně jednoho z nich a pod vedením jeho majitele jsem se podruhé narodil do světa. Když jsem před pár měsíci podle adresy na papírku hledal v téže čtvrti jiný dům, uvědomil jsem si: to jsou ty stromy, to je ta ulice…
Dnes v té ulici denně vycházím z přítmí bytu v domě číslo dva tisíce a něco, kde na vysoké posteli leží kdysi mocný a dosud přísný muž, a připoutávám se na neviditelný provaz, na jehož druhém konci běží pes. Prodíráme se hlínou a trávou, ve kterých dychtivé psí srdce čicháním a očůráváním nachází značky své džungle, až narazíme na ruinu starodávné vily, před níž stojí tři muži v barevných sakách a křičí:
– Jak jste se sem dostali?!
– Tady nemáte co dělat!!
– Tohle je soukromý pozemek se vstupem zakázaným pod pokutou dva tisíce eur!!!
Našel jsem si pak v encyklopedii tu usedlost. V sedmnáctém století, kdy byla založena, se jmenovala Hercovka, a čtvrť okolo Lieben. To první slovo znamená v němčině Srdce, to druhé Milovat. Naše ulice u vily je dnes pojmenována jménem anarchistického básníka s příjmením katolického světce, který byl krátce po druhé světové válce jejím posledním obyvatelem. Totéž jméno nese ulice v Pardubicích, na níž jsem narodil poprvé...
Před druhou světovou válkou byla Libeň čtvrtí zaměstnanců ČKD, tkalců, plynařů a židovských hokynářů, kramářů a jirchářů, mezi které patřil i obchodník s pracovními oděvy Emil Lustig, otec syna Arnošta. Tam, kam dnes chodívám venčit psa Tedíka, stála za druhé světové války stará třída V Holešovičkách, kde příslušníci československé zahraniční armády zabili Himmlerova zástupce Reinharda Heydricha. Na jejím místě dnes stojí jiné ulice, které se jmenují po hrdinných atentátnících: Gabčíkova, Kubišova, Valčíkova a Bublíkova.
O dvě zastávky níž tramvají číslo 10, u nemocnice Na Bulovce, stojí ulice Vosmíkových, pojmenovaná podle rodiny řezníka Bohumila Vosmíka, který spolu s hostinským Františkem Jarolímkem zásoboval parašutisty potravinami. Zatímco Vosmík byl s celou svou pětičlennou rodinou popraven už šest dní po smrti atentátníků, Jarolímek válku přežil, a já si vzpomínám, jak mě o čtyřicet let později o Vánocích moje teta, která se po válce do ulice Vosmíkových přistěhovala, poslala pro pivo do jeho (tehdy už znárodněné) hospody. Vánoční výlet z polabské vesnice Všetaty do pražské Libně (na jejímž nádraží tehdy stavěly jen rudožluté dieselové „spěšňáky“) byl dobrodružstvím. Z nádraží se svažitou Libní muselo jet ještě hodný kus do kopce modrým maďarským autobusem Ikarus, v němž jsem jednou náhodně potkal svého dědu, se kterým se naše rodina nestýkala.
Startovalo se poblíž ulice Na Hrázi (věčnosti), která vešla do české kultury tím, že tu v padesátých letech v jednom domě bydleli tři dělníci: spisovatel Bohumil Hrabal, básník Egon Bondy a výtvarník Vladimír Boudník. Na místě hřbitova zdejších Židů, o jejichž hroby už neměl kdo pečovat (a tak byl hřbitov srovnán se zemí), se tehdy, v době Hrabalovy příliš hlučné samoty, stavěly nové činžáky a prvním dělnickým ředitelem místního plynojemu byl ustanoven nejšťastnější člověk, jakého znám, Jarda Muška, syn vídeňského krejčího, o půlstoletí později kolega z mého prvního zaměstnání, katakomb Národní lékařské knihovny…
Praha má sto dvanáct čtvrtí, mezi nimi Vinohrady, Velkou Chuchli, Jinonice, Liboc a Chodov – a v těch jsem bydlel dlouho. Tamní měsíce a léta jsou ale v mojí paměti umístěny mezi řídkými minutami a hodinami návštěv v Libni, které značkují džungli mého života.