Téma Osobnosti

Ondřej Suchý: „Zatímco u mě převládá skepse, můj sourozenec hýří optimismem“

Obrázek nebo fotografie#18063

Rozhovor redaktora Kulturních novin s čerstvě jedenasedmdesátiletým dokumentaristou, spisovatelem, textařem, hudebníkem, autorem kreslených anekdot a bratrem svého bratra Jiřího.

Nejspíš tušíte, že dřív než jsme se vzájemně poznali na sociální síti, jsme se znali jednostranně; k mému dětství patřily vaše televizní Kavárničky dříve narozených a později jsem poslouchal váš rozhlasový pořad Padesátník. Ačkoli jste z televize ani z rádia nezmizel, Kavárničky se přestaly natáčet v roce 1995 a Padesátník v roce 2008. Je vám to líto jako mně? A jak to podle vás souvisí se stávající dobou?

Ono naštěstí Kavárničkou a Padesátníkem nic neskončilo, snad jen televize šla trochu „do vytracena“: Česká televize občas něco reprízuje a objevuji se v krátkých dokumentech na TV Regina. Po Kavárničce jsem měl v ostravské televizi příležitost natočit písničkový seriál Dům plný písniček a střihové pořady Trocha šafránu z televizního archivu, v Českém rozhlase Praha (nyní Dvojka) jsem v roce 1997 začal vysílat Nostalgické muzeum zábavy, které se dnes jmenuje Nostalgické muzeum Ondřeje Suchého a v příštím roce bude existovat už dvacátý rok. Takže k nějaké velké lítosti důvod nemám.

Se stávající dobou to má, myslím, jedinou souvislost, že na mnohá místa nastoupili mladí dramaturgové a redaktoři, kteří mají jiný pohled na svět a nejspíš je ani nebaví využívat poctivěji možnosti, které jim nabízí archivy. Se zájmem současníků o umělce, umění a osobnosti doby minulé je to stejné jako v minulosti, jedinou změnu přinesla nová počítačová technika, která přitahuje mladé lidi víc než klasické televizory a radiopřijímače. Paradoxem je, že o přízeň mladé generace už celé roky bezúspěšně usilují tato „stará“ média, jejichž největší (a nejvěrnější) diváckou a posluchačskou základnu tvoří příslušníci starší generace a senioři, kteří touží po trochu jiném druhu televizní zábavy.

Pokud existuje druh umělců, kteří ze mě dělají obdivovatele toho druhu, že bych byl schopen i vstoupit do jejich fanklubu (jak mám jinak k podobným organizacím nedůvěru), pak jsou to umělci renesanční. Když mi bylo osmnáct, prostál jsem jednou celý den před domem vašeho bratra, jen abych mu mohl sdělit, že miluji jeho tvorbu. (Když mi pak bylo dvacet, musel mi první rozhovory s idoly, jako byl Miroslav Horníček nebo Vlastimil Brodský, dojednat můj domácí, Svatopluk Beneš, protože sám bych si na to tehdy netroufl.) Máte to taky tak, anebo se vám to díky tomu, že jste sám renesanční osobnost, anihiluje?

Pobavil jste mě! Musel jsem si vygooglovat slovo anihilace (teď vím i to, že je to něco z fyziky). Přemýšlel jsem o tom a myslím, že ač nejsem ve své podstatě člověk nějak příliš průbojný, s oslovováním známých umělců jsem neměl příliš problémů. Jako malý kluk jsem jezdíval na prázdniny k tetičce do Karlových Varů v době, kdy se tam konaly mezinárodní filmové festivaly, a začal jsem sbírat autogramy. Můj bratranec Ivan Soeldner tam býval tehdy jako začínající novinář, a tak, když jsem zrovna nenapodoboval zájmy svého bratra, pokukoval jsem už tenkrát po novinařině. Několik zahraničních hereček mi na požádání tehdy připsalo ke svému autogramu i adresu, a já, jakmile jsem se k novinařině o pár let později dostal, začal jejich adresy využívat. Například v Berlíně jsem dělal během let dva rozhovory s Annakatherin Bürgerovou a s Polkou Barbarou Polomskou (u nás známou herečkou z česko-polských filmů Co řekne žena a Hvězda jede na jih) si píšeme dodnes. Naposled mi připomněla, že naše přátelství trvá už šedesát let.

S vaším raným zážitkem je ovšem podobný příběh právě mého sourozence, který si v padesátých létech chtěl v Karlových Varech nafilmovat Jana Wericha. Čekal na něj celé hodiny před hotelem Pupp, a když pan Werich konečně vyšel, nechal ho Jiří kolem sebe přejít a pak šel za ním a natáčel si ho zezadu. Když se Werich zastavil, Jiří kameru schoval, když se rozešel, filmoval dál. Dnes tu příhodu dává sourozenec k dobru s tím, že měl nakonec asi dvacet minut nafilmovaná záda Jana Wericha.

Když jsem kdysi náhodou (díky tomu, že mi v knihovně Divadelního ústavu na požadavek „Díla od: J. Suchý“ předložili i jednu hru pro loutky) objevil osobnost vašeho tatínka Jaroslava „Jáši“ Suchého, a zjistil si více o tomto pozoruhodném loutkovém divadelníkovi, technikovi a aforistovi (jehož životním heslem bylo „Neboj se slepoty, dokud vidíš!“), došlo mi, že tím prazřídlem geniality a renesančnosti v rodině byl nesjpíš on. Nebo ne?

Myslím, že nebýt maminky, tak byste o mně a o Jiřím nejspíš nevěděl. Ano, tatínek Jáša měl šílené nápady a padaly z něj někdy úžasné výroky, kterým jsme se s Jiřím smáli. Ne tak maminka. Maminka byla tatínkův pravý opak – tichá, přemýšlivá, zajímala se o veškeré kulturní dění a ona to byla, kdo první prohlédl Jiřího talent, a donutila tatínka přestěhovat se z Klatov přes Plzeň do Prahy. Byla velkým fanouškem jak Jiřího, tak později mým. Radovala se z našich i sebemenších úspěchů, pyšný na ně byl i Jáša, ale tvářil se, že ho zase v podstatě nijak moc nezajímají. Myslím, že kombinace těch dvou povah byla pro nás do života tím největším rodičovským darem.

V knize „Odposlechy aneb Já na bráchu, brácha na mě“ se váš bratr vyznává z lásky k britskému humoru a vyjadřuje myšlenku, že je českému humoru nejbližší. Přestože miluji britský Monty Pythonův létající cirkus, Bennyho Hilla a Mistra Beana, mám za to, že po židovském humoru (Arnošt Lustig mi ono spojení charakterizoval lapidárně: „To je jedno a to samý. Židi byli skřípnutý mezi Egyptem a Babylonem, Češi mezi Německem a Ruskem.“) je našemu humoru nejbližší ten francouzský, který se vyznačuje téměř shodným poměrem k politickým autoritám, a způsobem, jakým se s nimi vyrovnává, ale i neuvěřitelně podobnou legrací, kterou si tropí z našeho společného tisíciletého souseda – Německa. Výsledkem je nehynoucí obliba Louise de Funès, Pierra Richarda (mezi jehož filmové začátky, pokud vím, patřila malá rolička v českém filmu Dědeček automobil), Jeana-Paula Belmonda, Bourvila, Bažantů nebo Sedmé roty v českých luzích a hájích. Vy se (stejně jako já) v této otázce veřejně vyslovujete spíš pro francouzskou kulturu – například jste zakladatelem a provozovatelem fan-stránky francouzské zpěvačky Zaz. Čím je podle vás tento rozdíl mezi názorem vás a vašeho bratra?

Je to do jisté míry dáno dobou našeho dospívání. Po válce, v letech 1945–47, bylo Jiřímu čtrnáct šestnáct let. V kinech se hrály nikoliv jen sovětské filmy typu Celý svět se směje, ale především filmy americké a anglické. Muzikanty ovlivnily nahrávky orchestru Glenna Millera, velké turné po Československu podnikl tenkrát australský dixieland Graeme Bella (čtrnáct skladeb nahrál tento orchestr v Supraphonu na gramofonové desky) – to všechno tehdejší mládež uchvátilo.

A já se narodil v roce 1945. Samozřejmě, že už od malička jsem doma slyšel tuhle muziku, ale když mně bylo dvanáct čtrnáct let, tak už jsem měl přístup převážně k sovětským písničkám a filmům (pro děti Sadko, Kamenný kvítek, Čuk a Gek) a pak k filmům německým a hlavně francouzským. Z takového filmu Prázdniny pana Hulota jsem odcházel z kina stejně tak nadšený, jako asi odcházel kdysi z kina Jiří po zhlédnutí filmů s Georgem Formbym. Nu, a přestože jsem se posléze nadchl pro rock and roll a hrál s Volkem v jeho Crazy boys, v hlavě mně zůstaly šansony, s nimiž v padesátých letech přijel do Prahy Yves Montand, kterého milovala maminka, anebo Luciene Boyer. Když u nás natáčel francouzský kreslíř Jean Effel česko-francouzský kreslený film Stvoření světa, nejenže jsem ho jako kluk nejprve požádal ve Varech o autogram, ale jako dospělý s ním o mnoho let později dělal rozhovor. A viděl jsem další film Tatiho – Můj strýček – a komedie Fernandela, Bourvila, Pierra Etaixe, zbláznil jsem se do Brigitte Bardotové atd. atd. A v roce 1967 jsem dostal devizový příslib a mohl jsem vyrazit sám na deset dní do Paříže…

Zkrátím to: Můj dnešní obdiv k francouzské zpěvačce Zaz, který je návštěvníkům sociálních sítí a mých internetových stránek dobře znám, je logickým pokračováním mé lásky k francouzské kultuře, ať už jde o šansony, filmy, literaturu (počátek samozřejmě u Třech mušketýrů) až po výtvarné umění, kde je mým oblíbencem impresionismus.

V téže knize s bratrem mluvíte o lásce ke starým ruským písničkám a o někdejší kulturní výměně mezi Východem a Západem, která je dnes tak trochu na bodu mrazu. Také mně přijde, že ta politizace kultury je opět jaksi jednostranná. Kupříkladu na Ukrajině byl vydán zákon o zákazu projekcí ruských filmů. V trochu černé recesistické reakci na to jsem sestavil seznam asi dvaceti nejčelnějších ruských umělců všech dob, které bude na Ukrajině třeba zakázat – ačkoli se tam narodili… Jak tento stav hodnotíte vy?

Neumím vám odpovědět. Vzhledem k momentální politické situaci asi nijak. Nemyslím si, že by tohle byla zbabělost, ale bohužel doba je taková, že pokud neoslavíte zrovna Okudžavu nebo Vysockého, nikdo není ochotný připomínat odkaz umělců typu Šukšina, Tichonova, Rajkina, Bondarčuka (ta jména mě napadají zcela náhodně). Můj přítel mim a klaun Leonid Jengibarov, o kterém často píšu a mluvím, se narodil sice v Moskvě, ale byl zaplaťpánbůh původem Armén, který se vlastním jménem jmenoval Jengibarjan…

Vůbec první korespondence, která mezi námi dvěma proběhla, byly „důkazové materiály“ o sešvagření dvou významných herců a režisérů – Hugo Haase a Jacquese Tatiho – které jsem vám svého času poslal. Ve vaší knize „Tři životy Lídy Baarové“ jsem se pak dočetl, že například Lída Baarová byla příbuzná s legendárním husitským hejtmanem Koldou ze Žampachu, rodem herce Zdeňka Štěpánka a dnešním populárním zpěvákem Kamilem Střihavkou. Znovu mě to přivedlo na myšlenku, jež mě napadla už dávno; že by stálo za to vytvořit rodokmen české kultury, která je v zásadě jednou velkou rodinou. Šel byste do toho se mnou?

Kdyby mně bylo tolik let, kolik vám, myslím, že bych do toho s vámi šel. Dneska už do žádných projektů nepůjdu a vy pochopíte proč: Je mně sedmdesát jedna let a jen v tuto chvíli mám v hlavě (a v torzech i v počítači) knížky o cirkusech a cirkusových klaunech, o potápkách, páscích a chuligánech, o pařížské Ganneronce (s Ivanem Krausem), o Zaz (s Jánem Baranem), o Kokořínu – jenomže musím nejprve dopsat toho Oldřicha Nového.

Už pátým rokem provozuji svůj Filmový klubíček, do něhož každý rok přispěju i nějakým filmem, který natáčím s přáteli; v rozhlase mám pravidelné Nostalgické muzeum a čtvrtletník Bazárek pro pamětníky, od ledna mi tam přibude týdenní seriál Jak jsem potkal cirkus. V časopise Sedmička mám nepravidelný seriál Utajené pravdy odhaluje Ondřej Suchý a v měsíčníku Revue 50plus pravidelný seriál Ohlédnu se – a co vidím? Do toho musím myslet na provoz svých webových stránek www.semanovice.cz a http://www.zaz-fanclub.cz – už mi rozumíte, že ano?

Ano – už proto, že váš výčet zdaleka není úplný. Například – na rozdíl od jiných autorů, kteří se začali Lídou Baarovou narychlo zabývat v době konjunktury po uvedení velkofilmu Filipa Renče – se vy této osobnosti systematicky věnujete už desítky let, třeba ve zmíněné knize Tři životy Lídy Baarové, kde srovnáváte tři verze jejích vlastních memoárů: Josefa Škvoreckého z osmdesátých let, Františka Kožíka z devadesátých let, a posmrtnou kompilaci vydanou v Německu. Dalo by se stručně vyjádřit hlavní zjištění, které jste z tohoto porovnání vytěžil?

Letos jsem se stal spoluautorem zbrusu nové knížky, již napsal Miroslav Graclík a která se jmenuje Lída Baarová stále fascinuje. Tam jsem v maxirozhovoru vypověděl o Baarové všechno, co jsem se ještě dodatečně o ní a jejím příbuzenstvu dověděl a co jsem vypozoroval při vzniku filmů paní Heleny Třeštíkové a Filipa Renče (s oběma režiséry jsem byl v osobním styku). Musím se vám omluvit, ale už se Lídou Baarovou, stejně jako Adinou Mandlovou, o které jsem také napsal knížku, nechci víc zabývat. Obě knihy jsem navíc psal z „nátlaku“ Josefa Škvoreckého, za což jsem mu ovšem neskonale vděčný, protože jsem při jejich psaní prožíval krásná soukromá dobrodružství.

Letos jsem odevzdal do tisku třetí knížku, kterou jsme napsali společně s bratrem, Pan Voskovec z Manhattanu, a momentálně bych měl už psát druhou část knížky o Oldřichu Novém. Tím chci říct, že abych se mohl soustředit na všechny své aktivity (rozhlas, filmové dokumenty, besedy), musel jsem jakékoliv úvahy nad hvězdami, které jsou pro mě už jednou uzavřenou kapitolou, do určité míry eliminovat z paměti.       

Přesto se drze pokusím z vaší paměti vymámit jednu informaci z našeho společného oboru (původně mi šlo i o víc, ale omezím se jen na jednu). Herečka a zpěvačka Ljuba Hermanová, kterou jste dobře znal a psal texty pro ni i o ní, se dle mnoha dostupných pramenů narodila v roce 1913. Nedávno ale českými médii proskočila informace její jmenovkyně Luby Skořepové, podle níž byla Hermanová ve skutečnosti o pět let starší, ale důsledným uváděním pozdějšího data narození na úřadech dosáhla „omlazení“. Pokud vím, podobný kousek se podařil Vladimíru Menšíkovi. Povedl se podle vašich informací opravdu i paní Ljubě?

Tak to vám mohu zodpovědět (a Ljubu tak „očistit“) zcela po pravdě; nepovedl, neb se o něj ani nepokoušela. Ljuba se nikdy netajila rokem svého narození: 1913. Ale stalo se, že kterýsi – dle jejích slov „akademický“ slovník – zaměnil číslici 13 za 18 (což nebylo tak složité) a pak se opisovalo a opisovalo a vznikl z toho rok narození 1918. V knížkách, které jsem napsal (anebo jí pomohl s napsáním jejích vlastních pamětí), se vždycky k tomuto tématu vracela a vyvracela rok 1918. Fakt.

Díky za doplnění mé databáze o cennou informaci. Když jsem před lety viděl vašeho tehdy už bezmála osmdesátiletého bratra Jiřího v antické zbroji rázně pochodovat v jeho skvělé úpravě Aristofanovy Lysistraty, konstatoval jsem, že Semafor chytil třetí dech. Když jsem pak ale sledoval tahanice kolem toho, zda divadlo dostane aspoň takové subvence, jaké má řada jiných, mnohem méně zasloužilých scén, přibil jsem další žebříček do rakve své důvěry v toto zřízení. Váš bratr se vyjádřil v tom smyslu, že kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než čekal. Jak to vidíte vy?

Jakou ode mě můžete čekat odpověď? Vidím to tak jako můj starší a zkušenější sourozenec.

Každý má svůj totem. Kreslíř Bohumil Ceplecha měl na každém obrázku jezevčíka, můj přítel, výtvarník Jaroslav Svoboda houbu a váš maskot je všeobecně znám. Jaké je to být majitelem nostalgické myši s malým i velkým N?

V minulém roce jsem vydal dvě malé knížky – To byl ale myšmaš! a Myšmaš nostalgických myší – kterými jsem udělal definitivní tečku za svou „myší tematikou“. Vedly mě k tomu dva důvody: Nápady dneska už nehýřím a ani nemám důvod – vidíte někde, že by se u nás publikoval kreslený humor?

Nu, a co se týče Nostalgické myši v Šemanovicích – musím poopravit nejen vás, ale i řadu jejích dalších příznivců: Ta nikdy nebyla a není moje. Dokonce se toto „společenské minicentrum“, které díky snaze současné majitelky dříve nebo později zanikne, jmenovalo původně Nostalgie. To se však nelíbilo panu Marku Vašutovi, herci, jenž měl v Praze nějakou provozovnu téhož názvu, a hrozil nám konflikt, který by končil soudem. Tehdy jsem se obrátil na svého bratra o radu, a on to byl, kdo nejenže vymyslel firmu Nostalgická myš, ale dokonce nakreslil návrh na logo a vývěsný štít! Oslavili jsme to tehdy veřejným happeningem, kterého se zúčastnila řada známých umělců, a byla to krásná akce.

Zatímco u mě převládá skepse, můj sourozenec hýří optimismem. Jsem mu za to celý život vděčný a děkuji mu, že si k němu mohu čas od času dojet „dobít baterky“. 

Děkuji vám za rozhovor! 

Další autorovy rozhovory s umělci, kteří reflektují stav současné české kultury:

  • Se scenáristou a režisérem Gustavem Oplustilem (například tetralogie hudebních komedií o Alfonsi Karáskovi či film Velká sázka o malé pivo) – viz KN 49/2015
  • Se scenáristkou a dramaturgyní Lucií Konášovou (například Anděl Páně, Operace Silver A) – viz Britské listy (8. prosince 2011)
  • Se scenáristou a spisovatelem Janem Míkou (například Život na zámku, Dešťová víla) – viz Youtube