Myšlenky z ústraní: O skrytém životě brněnské kultury a opravdové škole
Jako ranní epištoly posílá svým přátelům známý brněnský básník, publicista a nakladatel rozličné osobně laděné úvahy na časová i nadčasová témata. S jeho svolením některé z nich zprostředkováváme i našim čtenářům, neboť obsah i forma těchto úvah překračují původně zamýšlené určení.
Počíná se Poledník (Pro domo sua), středa 7. září 2016, 02:01
Kdysi před lety se mnou chtěli mluvit dva moji přátelé, jeden byl tehdy vedoucím městského odboru pro zahraniční záležitosti, druhý vedoucím odboru kulturního, překvapili mě svou nabídkou, že by mi chtěli v mém snažení, které s sebou neslo jak tehdy, jako nese i dnes, snahu o nakladatelskou činnost a různé kulturní organizování, nějak – zřejmě ze svých pozic snad – pomoci, to mě překvapilo a potěšilo, ač upřímně řečeno jsem moc nevěděl, co si mám s tím počít, zavedli mě jednoho dne přes oběd do jedné z luxusních pizzerií ve středu města, byla téměř prázdná, různě uměle „jižně“ vyzdobená a necítil jsem se tam dobře, objednali jsme z různých jižanských neobvyklostí něco k jídlu a začali opatrně o těch zmíněných věcech mluvit, musel jsem říct, že vlastně ani nic nepotřebuju, že jednoduše dělám, co mám pocit, že bych dělat měl a mohl a chtěl, a že jsem s tím celkem spokojen, aspoň v tom smyslu, že o tomto svém podnikání nemám moc iluzí, že by mohlo být nějak zvlášť úspěšné, těmito věcmi se ani v kulturní naší historii nikdy nezabývaly masy, byly to vždy věci spíš okrajové, ať už šlo o vydávání staroříšské, nebo solitérní vydávání tasovské, které mi byly odjakživa blízké a které pro mne byly, jako je tomu dodnes, vždy jedinečnou inspirací, náklady 444 výtisků, v demlovské kartotéce dokonce až tisíc lístečků, velmi mnoho z nich však prakticky nefunkčních, tedy co bych mohl chtít já? služebník ještě mnohem a mnohem ubožejší, přátelé navrhovali, že bych mohl zorganizovat něco „multikulturního“, což tehdy ještě nebyla nadávka, ale téma naveskrz zajímavé, že by snad bylo možno pro ty účely získat i nějaký větší městský objekt, konkrétně jednu budovu v tzv. brněnském Bronxu, kde tou dobou právě končila jakási divoká aktivita jednoho výstředního, ale velmi populárního klubu, bez jakékoli ovšem perspektivy do budoucna, registroval jsem to rád, že se na to rozhodně podívám, a byl jsem současně uklidněn, že aspoň z tohoto našeho „italského oběda“ (nebo to byla spíš pozdní snídaně?) něco rozumného vyplynulo, už tou dobou jsem totiž chtěl založit nějaké občanské sdružení, které by nahradilo krvácivou snahu o tyto neziskové aktivity prostřednictvím nakladatelství, které přece jen bylo tzv. subjektem podnikatelským, tedy v mnohém ohledu vůči případné grantové politice znevýhodněným, rozešli jsme se přátelsky, každý svými cestami, začal jsem zjišťovat, jak se věci mají s onou nemovitostí, a netrvalo dlouho, kdy jsem musel konstatovat, že věc je beznadějná, neboť budova patří jakési nepřehledné a neprůhledné společnosti „s ručením omezeným“, jak už to bývá, kterážto koupě se uskutečnila v době, kdy vládu nad moravskou metropolí okupovala Občanská demokratická strana, vlastně se mi nepodařilo zjistit vůbec nic, lokalita nesmírně atraktivní, zájmy na mnoha stran různorodé, něco, s čím jsem si nevěděl jednak rady, jednak jsem vůbec neměl chuti do jednání s takovými lidmi vstupovat, občanské sdružení jsem ale přesto založil, což byl počátek spolku Proximus a zárodků jeho Potulné akademie, která se později vyvinula v poměrně bohatou a pravidelnou, ba týdenní činnost v podobě „múzických večerů“ v různých brněnských hospodách a klubech, žádné nemovitosti, pouze doživotní na jeden večer nájemci jakýchsi často dost obskurních prostor, v nichž se však odehrávaly věci bujaré a duši člověka zásadně povznášející, těch večerů nakonec byly téměř čtyři stovky, po zhruba sedm a půl roku, každý týden bez výjimky („takto jsem to založil, a budu v tom pokračovat do smrti,“ říkám jedné vzácné bytosti, „to nebude trvat dlouho,“ odpovídá smutně tato bytost, nekonečně realističtěji uvažující, než jsem toho byl kdykoli v životě schopen já), sedm a půl roku, říká se, že po sedmi letech se má měnit zaměstnání, že i přestěhovat by se měl člověk po tom čase, ke mně to přišlo zvnějšku, „Beer, Binder, Blatný, / stěhování Holan… / už jsem stěhován“, nemoci zasáhly, tělo se v hádání s duší ozvalo o svá práva a já jsem musel své činnosti zase trochu proměnit, ale mnohé bylo vymyšleno, vyzkoušeno, přirozeně vyrostlo a kvete v jisté zásadní nenucenosti a svobodě všech zúčastněných dál, i já jsem se po čase k něčemu z toho vrátil, v některých věcech mne zase způsobem až neuvěřitelným zastoupili jiní přátelé, takoví, které jsem v době naší „italské“ porady ani neznal, jak se těmto dvěma městským tehdejším vysoce postaveným úředníkům dneska daří, vůbec nevím, nic se ke mně nedoneslo, a já už přece jen na některé zprávy musím čekat, než abych je byl schopen vyhledávat, to je tedy jen taková krátká a schematická historie jedné mojí snahy, která se stále vrství, bublá, noří a znovu vzlíná na výsluní potěšujících nálad a zábavy, jakož i nepochybného poučení pro všechny, kteří se na tomto počínání podílejí, mne samého se to týká snad na prvním místě, někdy na počátku těch gründerských dob jsem si zapsal jako jednu z možných charakteristik Potulné akademie toto: „Dosti přesně vyjadřují tuto základní snahu slova filosofa Josefa Piepera v jeho knize o osobnostech scholastiky: ‚Nestačí pouze učitelé, kteří si dovedou zjednat pozornost, a na straně přijímajících nestačí jen schopnost a živá vůle učit se. Aby mohlo dojít k předávání tradovaného od pokolení k pokolení, je třeba něčeho úplně jiného – a je naprosto jasné, že bez takového tradování není žádné uchovávání, a již vůbec ne nějaké obohacování převzaté tradice. Nezbytná je k tomu také škola – ‚škola‘ chápaná ve zcela zvláštním, původním smyslu slova scholé, které znamená tolik co místo volna, prázdně. To znamená, že uprostřed lidského společenství musí existovat svobodný prostor, v němž mlčí požadavky uspokojování potřeb a zajišťování existence, prostor, kde nehraje roli účelnost a služebnost praxi a pod jehož ochranou může bez překážek probíhat vyučování a učení se – a vůbec vládnout starost ‚o nic jiného než o pravdu‘.“
Tip pro další čtení:
- Jaroslav Erik Frič: Myšlenky z ústraní: Mezi jinými o Josefu Šafaříkovi, moci a hotových lidech, KN 37/2016