Pár muzikantských vzpomínek a jedna písnička
Muzikantské vzpomínky na Itálii a jednoho skromného Američana s krásnými písničkami.
Když jsem v roce 1991 odešel od Poutníků, protloukal jsem se, jak se dalo. Mimo jiné jsem se spřátelil s italským kytaristou Beppem Gambettou a párkrát jsme spolu hráli – u nás i v Itálii. Díky Beppemu jsem tehdy v roce 1991 strávil poprvé v životě několik týdnů v nesocialistické cizině. Mezi občasnými koncerty jsem pracoval načerno jako pomocník v restaurátorské dílně jednoho kamaráda, kytaristy, v Miláně, a pak v truhlářské dílně v Beppeho rodišti, v Janově. Někdy o této nezaplatitelné zkušenosti napíšu.
Byla to doba, kdy jsem s bolavýma rukama po vytloukání starých futer a nasazování nových dveří v přepychových vilách uprostřed palem a citrusů na svazích pohádkově krásného Rapalla na pobřeží italské Riviéry šlapal po skalnatém břehu do vesničky Portofino, abych si dal kafíčko v baru Hemingway, kam prý slavný spisovatel téhož jména chodíval. Prý na rum. Itálii jsem si navždy zamiloval.
Beppe následující rok zorganizoval pro své muzikantské kamarády jeden krásný prázdninový týden v Toskánsku. Mně – jako nemajetnému muzikantskému proletáři – to zaplatily dva večerní koncerty s Beppem na terasách restaurací za intenzivního doprovodu cikád (bzučely v D dur, což nám pěkně ladilo). Hrávali jsme také spontánně v improvizovaných sestavách u přátel na toskánském venkově. Jedním z muzikantských parťáků byl jistý Gene Parsons. Neokázalý chlapík s jemným charismatem, který v letech 1968–1972 vystupoval s americkou kapelou Byrds.
Nevím, jestli to dnes někomu u nás něco říká, ale Byrds byli tehdy něco jako američtí Beatles. Na rozdíl od britské superskupiny byla ale jejich dráha poněkud klikatější a z mého muzikantského pohledu i zajímavější, protože zvláště sestava s Genem (na bicí a banjo) a jeho kamarádem, geniálním kytaristou Clarencem Whitem, byla hodně ovlivněna americkými hudebními kořeny, bluegrassem a country. Z nich jsme jako Poutníci čerpali i my.
O Genovi, původním povoláním mechanikovi z kalifornské pouště, by se dala napsat knížka. Je to nesmírně čistý člověk, jenž se nikdy nikam netlačil. V roce 1970 nazpíval s Byrds píseň Willin’, která se později stala v ústech svého autora Lowella George a mnoha dalších národním hitem. Byrds ji ale nevydali a Gene ji v roce 1973 po odchodu z Byrds zařadil na svou první sólovou desku Kindling. Měl současně spolu se zpěvačkou Emmylou Harrisovou – tehdy vycházející hvězdou – vyrazit na turné pro své vydavatelství Warner Brothers, které tak chtělo nastartovat jeho kariéru.
Těsně před výjezdem však pod koly náklaďáku zahynul jeho nejbližší přítel Clarence White. Gene vše odřekl a na dva roky zcela přestal koncertovat. Nebyl toho schopen. Tím vypadl ze světa velkého byznysu a už se nikdy do něj nevrátil, i když pak hrál s ledaským. A jak jsem jej poznal, nescházelo mu to. Nepřestal však zpívat píseň Willin’, kterou miloval. I já jsem si ji spolu s ním zahrál na jednom půvabném místě v toskánské krajině. Jmenovalo se Casa del vento (Větrný dům). Od té doby ta písnička ve mně stále zní a nechám ji zaznít i pro vás zde.
Není potřeba detailně rozumět slovům. Z muziky je i tak cítit pointa: Ať se děje, co se děje, když mi dáš znamení, jsem stále ochoten se pohnout, něco podniknout…