O iracionálnosti našeho strachu
Co mají společného pandemie nemocí, migrace, náboženský terorismus a zisk automatu na kafe?
Jak to napsat a nebýt kazatelem trivialit? Nejdřív jedna historka:
Před jedenácti lety byla největším tématem doby ptačí chřipka. Možná si to pamatujete, tehdejší titulky stojí za to: „Čínu svírá paranoia z ptačí chřipky“, „Lidé nevěří vládě“, „Čínská ptačí chřipka patří k nejsmrtelnějším“, „Ptačí chřipka se rychle šíří“, „Ptačí chřipka, strach a smrt obchází Tisovou“ (dokonce!), a tak dále – najdete jich stovku.
Mám přítele, který hodně a rád cestuje. Jakmile se objevily tyto titulky, okamžitě se sbalil a odjel do Číny za turistikou. Seděli jsme kdesi na pivu, a když ten plán oznamoval, okolo sedící reagovali: „Ty jeden šílenče! Umřeš tam a ještě nás tu všechny nakazíš.“ Volalo se jeho manželce, jak zamezit odletu, schovat mu pas a podobně. Pár měsíců po návratu z Číny jsme seděli na promítání a jenom zářil: „Na letišti, v turistickém hotelu, restauraci – jsem byl sám. V Zakázaném městě v Pekingu a v muzeu terakotové armády, kde se normálně šourají osmistupy – jsem byl sám. Na Velké čínské zdi – jsme byli dva. Všude lidé s rouškami a plno dezinfekce: Čína byla v době „vražedné pandemie ptačí chřipky“ zřejmě tou nejbezpečnější zemí na světě z pohledu jakékoli nákazy. Dali jsme mu za pravdu; ostatně tou dobou již byly v novinách titulky: „Aspirin zabíjí 400× více lidí než ptačí chřipka“ a podobně. Onen přítel je podnikatel s rychlým, přímočarým myšlením a názorovou pevností – ostatně i díky tomu je úspěšný.
Americko-židovský psycholog Dan Kahneman se proslavil svými pracemi v oblasti teorie rozhodování a tvorby názoru. Dostal za ně dokonce Nobelovu cenu a jeho přelomová kniha Myšlení rychlé a pomalé vyšla i v ČR. Kahneman rozkryl a experimentálně prokázal to, co tak trochu tušíme, ale bojíme se přiznat: že naše uvažování a následné rozhodování je velice často až strašlivě iracionální. Že ač velmi dobře známe fakta, nerozhodujeme se podle nich, ale na základě emocí.
Jeden z jeho slavných experimentů stojí za to ocitovat. Ve firemní kantýně stojí kávovar, kde si mohou zaměstnanci uvařit kafe, a platí přitom dobrovolnou částku dle svého uvážení. Kahneman provedl dvě varianty experimentu: v prvním případě byl nad kávovarem vyvěšen nějaký velmi pozitivní, ba sluníčkářský obrázek, ve druhém pak fotografie přísně se tvářícího šéfa podniku. Experiment ukázal, že v případě šéfa zaměstnanci házeli do kasičky v průměru asi pětkrát vyšší částku než u sluníčka.
To vypadá až anekdoticky, v knize je však popisována řada dalších experimentů, kdy dodávání naprosto nesouvisejících informací zásadně ovlivnilo vlastní rozhodnutí, ke kterému byla všem poskytnuta jednoduchá vstupní data (efekt se nazývá priming). Experimenty pak opakovali jiní psychologové a ekonomové, kteří potvrdili, že iracionalita rozhodnutí nemá nic společného s inteligencí nebo vzdělaností. „Racionální“ bankéř se rozhoduje stejně špatně jako nevzdělaný hlídač výtahu.
Tady bych mohl skončit, a komu je jasné, o co jde, nemusí už číst dál. Příšerné scény poprav a mučení zajatců tzv. Islámského státu, natočené na video a šířené do světa, jen tak z našich myslí nevymizí a vytvářejí nesmírně silný priming, který rozhoduje o našem posuzování a vyhodnocování jiných jevů (uprchlíci/imigranti), a právě tak působí teatrální teroristické útoky (podřezání kněze a podobně). Tento dlouhodobý priming spolehlivě přebije tvrdá fakta: například to, že Islámský stát, jakkoli je to nepochybně vřed na tváři lidstva, který by měl být odstraněn, má na svědomí 4 100 lidských civilních životů, zatímco konflikt v Sýrii připravil o život třicetkrát více civilních, nebojujících lidí. Ve rwandském etnickém konfliktu zahynulo půl milionu až milion lidí, pouze civilních obyvatel, během jednoho sta dní. Protože to ale nebylo natáčeno na video a nešlo to v televizi, nijak nás to neovlivňuje, většina lidí o tom vůbec nic netuší a menšina má jen mlhavý pojem o tom, že „se v Africe zase mlátili černoši s černochama“.
Právě tak na nás nepůsobí tvrdá fakta, že počet útoků i obětí teroristických činů v Evropě je násobně nižší než před dvaceti lety, že jen dokonaných vražd je v Evropě ročně přes dvacet tisíc, pod koly automobilů zahyne dalších osmdesát pět tisíc lidí a podobně. Tato fakta známe, přesto v nás nevyvolávají strach; dáme si jako každý den povinnou dávku imigrantské fobie, guláš se šesti a tři pivka k tomu (obezita má každý rok na svědomí 2 800 000 životů, počet obětí terorismu v Evropě byl loni 170).
Efektu primingu se zřejmě nevyhne nikdo. V úvodu zmiňovaný přítel je vzácnou výjimkou člověka, který je vycvičený si ukázněně skládat vedle sebe pouze fakta a posuzovat je bez vnějšího ovlivňování. My ostatní, kteří tímto darem obdařeni nejsme (bez mučení se přiznám, že bych v té době do Číny taky nejel, protože „tam přece řádí ta ptačí chřipka“), bychom měli přinejmenším odmítnout jakékoli strašení před hrůzami, vzít si do ruky pouze fakta a čísla a vyhodnocovat si je:
Dobře, je to hrozba, ale jak je velká? Jsem schopen ji kvantifikovat, přenést na velikost populace, na ostatní hrozby (smrt, zranění, jiné problémy)? Nejsou na světě větší hrozby a problémy? Jsem schopen od sebe jednotlivé problémy oddělit, tj. zvlášť posuzovat hrozby fanatismus, náboženství a uprchlictví? Jsem schopen si vizualizovat čísla a procenta, tj. například pár stovek šílenců versus půl miliardy evropských občanů, z toho 1,4 milionu ozbrojených vojenských profesionálů?
Tímto otazníkem tentokrát končím.