Mé sebrané poznámky k EET
Elektronická evidence tržeb, která startuje za pár týdnů, je nejspíš nejkontroverznějším ekonomickým opatřením této vlády, a zcela poprávu. Je jednoduché ji drtivě odmítnout, domnívám se ale, že celá problematika je složitější. Zásadní otázkou totiž je, co vadí – zda princip, provedení, nebo obojí.
Hlavní výhradou je to první E
Nějaký druh evidence tržeb je dnes ve vyspělých zemích v podstatě normou. Státy postupně upouštějí od přímého zdanění (tj. daň ze „zisků“), protože se jej jednak firmy naučily obcházet a jednak to vyhání ze země investory. Místo toho přesouvají těžiště do daní nepřímých, tedy například do DPH. Potřeba nenechat si tuto daň utéct je tedy pochopitelná, je třeba ale zdůraznit, že diskuse, zda přesunutí daňové zátěže z „toho, kdo vydělává“ na „toho, kdo kupuje a platí“ je rozumné, je také velmi podstatná a zdaleka v tomto není jasno a rozhodnuto.
Na české variantě evidence tržeb zřetelně vadí provedení, které považuji za hovadské a které má všechny znaky humpoláckého, zupáckého přístupu státu k problému. Je složité a nákladné, znamená pro podnikatele další a vyšší zátěž, než by byla nutná, je plná bezpečnostních rizik, je to „šmírácké“, zneužitelné řešení, které podnikatele vlastně dopředu kriminalizuje, ti musí při prodeji každé krabičky sirek prokazovat státu svou nevinu. Rizika a nevýhody provedení EET už byla rozsáhle a veřejně diskutována, takže nebudu opakovat ani sebe ani proběhnuvší veřejnou diskusi. Česká republika – když už chtěla evidenci tržeb zavádět – měla na výběr mezi měkčím, ke klientovi vlídnějším řešením západoevropským a řešením balkánským. Rozhodla se pro to druhé. Je to vlastně charakteristické: plátce daně není pro stát klient, vážený zákazník, ale poddaný a potenciální podvodník.
V provedení je též nutné zmínit chaotický spěch a nepřipravenost, nevypořádání se s řadou zásadních námitek. Jednou z velmi důležitých, avšak málo známých je například problematika e-shopů, které dnes v řadě oborů už obsluhují desítky procent celého trhu. E-shopy samozřejmě svoje „EET“ už dávno mají, a to vytvořené takovým způsobem, který je pro ně ideální, a které nešidí stát ani o halíř: data o nákupech zpracovávají dávkově, daň vypočítávají souhrnně. EET je ale bude nutit k reportování každé transakce, což je vlastně dokonale nesmyslné a bude to znamenat velmi nákladné přeprogramování e-shopových systémů.
Příběh pana hostinského
K článku mě vlastně vybudil facebookový příspěvek (viz obrázek), ve kterém si pan hostinský stěžuje, že musí zdražit menu o 12 korun kvůli evidenci tržeb, a zdůvodňuje to náklady na EET. Protože meníčková hospoda je docela běžný případ, je dobré si provést výpočet. Náklady na EET pro malé provozovny, které dosud žádnou evidenci tržeb nemají, mohou být mezi 10–20 tisíci korun jednorázově a pak ve stokorunách měsíčně, může to tedy činit 30 000 korun ročně, což je ale horní strop a většinu drobných podnikatelů to bude stát asi výrazně méně. Meníčkové podniky dělají typicky 150–250 vydání menu denně, zdražení (včetně nápojů) jim tak zvýší příjmy o 3 000 korun denně čili 600 000 Kč ročně, počítáno přes palec. Cosi zde tedy nesedí a každý znalý branže hned ví co: pan hostinský, tak jako tisíce dalších, nejspíš nevykazoval všechny tržby, inkaso si dával do kapsy a platil z něj svoje zaměstnance „v čistém“, tedy buď s minimální mzdou a doplatkem na ruku, nebo i ve stoprocentní variantě (oficiálně nezaměstnaný člověk na pracáku). U obvyklých čtyř, pěti zaměstnanců meníčkové hospody to bude dělat oněch sto tisíc navíc na kus. Pan hostinský nám tady vlastně přiznává, že jel černotu a po zavedení evidence tržeb s tím bude muset přestat.
Šedá ekonomika není jen špatná
Část ekonomiky každé země patří do oblasti šedého hospodářství (mezinárodně se nyní více používá termín „informal economy“, což je zajímavý eufemismus). Je tomu tak v každé zemi, podíl šedé ekonomiky na HDP se liší, též její struktura. Státy o ní samozřejmě dobře vědí, mají ji zmapovanou, ale bojují s ní „odsud posud“. Šedé ekonomice není vyhlášena totální válka, spíše jsou jí vymezeny hranice, které nejsou nakresleny na mapě. Stát některé části šedé ekonomiky toleruje, a to záměrně. I šedá ekonomika je ekonomika: vytváří pracovní místa, vytváří přidanou hodnotu, vytváří, tak jako ta „bílá“, určité portfolio výrobků a služeb. Od „bílé“ se liší pouze tím, že z ní stát nemá daňový příjem. Rozumné státy si jsou vědomy tohoto přínosu a skutečnosti, že pokud by se rozhodly ji násilím zdanit, souhrnný efekt by byl spíš negativní: stát by něco vybral, ale ubylo by míst, malých podniků, pestrosti lokální nabídky, přibylo nevraživosti na stát i lidí na pracáku. Je zde vlastně jedna zajímavá skutečnost. Státy si jsou vědomy narůstající síly globálních korporací, které mají nad lokálními podnikateli jasnou přesilu (v zde diskutované oblasti pohostinství to jsou např. fastfoodové řetězce), a usilují o podporu domácích, lokálních drobných a středních podnikatelů. Možností podpory ale není mnoho – v pravidlech civilizovaného volného trhu je nezvýhodňování jednoho před druhým, domácího před zahraničním. Ale jakási tolerance k šedému trhu druhem této podpory je. A vlastně tím nejjednodušším: než vymýšlet krkolomné, zneužitelné a problematicky efektivní způsoby podpory či dotování místních drobných podnikatelů, vystavovat se riziku žalob na nedovolenou podporu a dalšímu riziku, že si o tyto peníze právě tak řeknou i mazané zahraniční korporace, je tolerování neplacení daní elegantní cestou, jak dosáhnout cíle. Byť samozřejmě nikdo neřekne na kameru, že něco takového je vlastně záměrem a nikoli opomenutím.
Když „bílý“ truhlář doplácí na „šedého“ výčepního
Relevantní argument zní: pokud část podnikatelů, zejména v některých segmentech, neodvádí daně, musí je „za ně” odvést jiní podnikatelé či spotřebitelé (formou DPH). Argument je pravdivý. Státní rozpočet je jedna velká kapsa, do které se sypou peníze ze všech stran, a pokud některý obor takřka neodvádí daně, musí být buď vybrány jinde (zvyšování sazeb), nebo chybí a odrazí se to na kvalitě služeb (zdravotnictví, školství atd.) nebo na výši zpět přerozdělené částky (důchody). V České republice je zdanění práce nadprůměrné, na což si stěžujeme: pokud ale stovky tisíc lidí dostávají příjem do kapsy či dokonce „jsou na pracáku“ a přitom pracují, musí to doplatit jiní. Toto je obtížný oříšek, který dopadne na osoby, které tvoří jiné hodnoty než finanční, jako jsou například matky s dětmi, a nerozlousknou ho ani některé absurdní návrhy na odstupňování státních benefitů podle toho, zda člověk platí daně, nebo ne (policista, který se chystá pomáhat a chránit, bude zjišťovat, zda dotyčný platí daně, a podle toho se rozhodne, zda mu svou službu poskytne, nebo ne).
Deset miliard versus tři sta miliard, či ještě víc?
Zkusme poodstoupit o kousek dál a podívejme se na proporce. Finanční přínosy z EET jsou samozřejmě zatím neznámé a setkáváme se spíše s nepodloženými hausnumery nežli se seriózními čísly. Samotné ministerstvo financí uvádí čistý přínos ve výši deseti miliard korun (toto číslo je v oponenturách hodně zpochybňováno, udává se, že pomíjí zejména externalitní náklady). Držme se ale těchto deseti miliard, ať má ministerstvo financí radost. Jakkoli se to číslo zdá být velmi velké, pro běžného občana nepředstavitelné, je ve skutečnosti malé a jenom ilustruje, jak malou a vlastně nevýznamnou částí ekonomiky jsou tyto malé, živnostnické podnikatelské segmenty. Postavme si toto číslo například vedle cca 350 miliard ročně (35x více), což je částka ročního kapitálového odlivu z České republiky formou dividend a výplat zisků ze strany zahraničních vlastníků u nás působících firem. Samozřejmě jde o něco trochu jiného, minimálně se dá oprávněně namítnout, že to je „legální a legitimní“ inkaso zisků z investic, zatímco v prvním případě jde o daňové úniky. Dále pak můžeme výtěžek EET porovnávat s dalšími obřími částkami, které jsou těžko vyčíslitelné, ale dle mého odhadu jsou ještě vyšší, nežli je repatriace zisků, a těmi jsou „zisky z přidané hodnoty“ tvořené u nás, inkasované v zahraničí (příklad: zahraniční koncern u nás vyrobí výrobek, který je prodán mateřskému koncernu řekněme za 100 000 Kč, ten jej pak ale dál prodá, byť za vynaložení nějakých nákladů, koncovému zákazníkovi jinde na světě za 500 000 Kč). Viz mé předchozí texty zde, zde a zde. Zkrátka Česko jako asijský sweatshop, jen v trochu pozlátkovějším provedení. Obě tyto částky, každá ročně ve stamiliardách, znamenají jedno a totéž: peníze, které by mohly zůstat u nás (a byly zde pak zdaněny a dále by se točily v ekonomice s multiplikativním efektem), ale nezůstávají. Volná hospodářská soutěž za rovných podmínek je věcí, na níž stojí prosperita civilizace (tedy aspoň její části). Ale stát není ministerstvo financí, a prosperita státu nestojí a nepadá s ministerstvem financí, které je jen výběrčím peněz, nikoli tvůrcem prosperity. Stát by měl prioritně usilovat o to, aby se přidaná hodnota v zemi v maximální míře vytvářela a v zemi pokud možno zůstávala: „berňák“ pak nedělá nic jiného, než že peníze vyjme z jedněch kapes a dá je do druhých; pokud je férový, usiluje o solidární princip, nezvýhodňuje ani neznevýhodňuje. Namísto toho u našeho „berňáku“ vidíme pouze snahu „vybrat více”, jako kdyby toto byl konečný cíl, jímž není a nesmí být! O posláních jiných ministerstev, jako jsou školství, místní rozvoj, obchod a průmysl, nebo dokonce téměř neviditelná kultura, „vytvořit víc” se pak mluví minimálně. Vím, že se opakuji, ale stále nerozumím tomu, proč se v daleko větší míře neinspirujeme, či přímo „sprostě nekopírujeme“ recepty a postupy, které jsou desítky let zavedené a vyladěné v nejúspěšnějších zemích západní Evropy. Proč nejsou tyto metody, ověřené praxí – takže jsou dobře známé jejich silné i slabé stránky –, předloženy k veřejné diskusi a k argumentaci, zda skutečně nejsou některé podmínky u nás specifické (což jistě jsou), k nutným drobným úpravám, a následně zaváděny, klidně i s poradenskou činností těch, kteří vědí co a jak. Chápu, že odkaz českého velikána Járy Cimrmana je pro nás svatý, ale zrovna jeho průkopnictvím novátorských, často slepých uliček bychom se tak urputně řídit nemuseli.