Počteníčko: Dva mýty Václava Havla
Úryvek z dopisu Bohumila Hrabala jeho americké přítelkyni „Dubence“ popisuje atmosféru konce roku 1989.
Pátek 15., sobota 16. prosince 1989, v Kersku…
Milá Dubenko, a zase jsem vyjel z Prahy-Florence do Kerska, vezu kočenkám mlíčko a maso, je jedenáct stupňů, takové klamné předjaří, a tak jak míjím periferie, jdou mi vstříc plakáty a ve zrychlení dívám se na profil Andy Warhola, čtyři plakáty a vedle sebe, které říkají, že výstava Andyho je v Medzilaborcích, listopad, prosinec… a pak z výkladních skříní a plakátovacích tabulí frontálně se na mne usmívá Václav Havel, jen tak ve svetříku a s emblémem na prsou, ale už tady jsou i fotografie za výkladními skříněmi, Václav Havel jako kandidát na prezidenta ve skořicových šatech a tmavorudé kravatě se světlým knírkem a zrovna tak blonďatým obočím a světlými vlasy… Dubenko, a nápisy tak, jak jede rychle autobus, tak rychle běží periferií Prahy film na to samé téma, jako by jej natočil taky Andy Warhol, který dovedl natočit Empire Building, ten samý mrakodrap během čtyřiadvaceti hodin… A Dubenko, co teprve v hlavním městě na zdích a ve výkladních skříních a v podzemních tunelech metra a všude… na to samé téma nápisy a kresby, tak jako to v manifestu explosionalismu měl Vladimír Boudník, ne že umění budou dělat všichni, ale že umělcem může být každý… a já vám říkám, že všechno to krásné, co o mládí řekl Herder a Hegel a Nietzsche, to dneska je na plochách Prahy, to, co dříve za ty ostatní dělal umělec nebo filosof, dneska dělají mladí lidé, studenti, adresná množina lidí, kteří tu jistou chvíli, ten historický moment, se spojili a změnili nejen sebe sama, ale i politiku a myšlení, umění, a téměř nové náboženství, o kterém snili romantici… Ale Dubenko, já už jedu autobusem vesnicemi a tam na skříňkách komunistické strany, tam je vylepený Václav Havel, vidím jej nyní v Císařské Kuchyni, viděl jsem jej v Přerově, nejen na tabulích pro důležité vyhlášky, ale i za výkladními skříněmi a na skleněných dveřích, někdy tak, že jak kupující berou za kliku, pokládají tu ruku na tvář Václava Havla… a v Semicích taky, a už vystupuju z autobusu, a už první mi letí vstříc Cassius Clay, ten můj černý kocourek, můj maskot, takový, jako měl s sebou Hlídač ohňů Jack Kerouac, takový medvídek Pú… a já teď, když jej mám na ruce, Cassius je tolik přítomným obličejem podoben Václavu Havlovi, že si říkám, je tohle možný? A ono je dneska všechno možný, protože, Dubenko, ještě na vaší univerzitě, zrovna tak jako na ostatních univerzitách, první otázky byly… A co Havel? A já jsem odpovídal… Ano, Havel obnovil dva mýty, mýtus Sokratův a mýthus Prométheův, kazil mládež a ukradl bohům oheň, a za to, milí studenti Ameriky, je v kriminále… a dneska, Dubenko, je kandidátem na Hrad na prezidenta…
Z knihy Bohumila Hrabala Dopisy Dubence (Pražská imaginace, Praha 1995).
Stručné komplexní shrnutí díla Bohumila Hrabala se seznamem filmových adaptací jeho díla najdete zde. (Čtrnáctá filmová adaptace díla Bohumila Hrabala a zároveň třetí filmová adaptace jeho Příliš hlučné samoty, celovečerní americký animovaný film režisérky Genevieve Anderson, byl dokončen v těchto dnech.)