To jsou zbytečné verše
Pár přesně mířených slov, jimiž Egon Bondy před lety charakterizoval režimy na území Zemí koruny české (a možná i celého světa), které stojí na přirozenosti plytkosti a pasivity většiny.
Elita u nás od všech věků
jak učíme se z historie
společnou vždycky maže deku
vzájemným ručením se kryje
a vzájemně si ruce myje
ze zločinů co lpějí na ní
a vždycky plna pohrdání
na ostatní hovada shlíží
z výšky své se jim nepřiblíží
neb od toho je elita
v „médiích“ pěkně ulita
se svojí krásou netopýří
–
Říká se že se přec má věřit
v něco – alespoň ve fetiš
v něco podle čehož lze měřit
zdali jsme spáse dál či blíž
že se pak lehko snáší kříž –
totéž se říká o naději
Bloch Moltmann epigoni pějí
jak je to nutné velice
pro všechny nahé opice
a jak vznešeně pozvedává
se nadějí i každá kráva
ba dokonce i jepice
Stejně tak dobře ovšem ví se
jak velkou člověk vlohu má
radostně oblbovati se
do úplného pitoma
jen když to poskytne aroma
klidu v sebespokojenosti
a jak s bravurní nadzručností
najde si vždy širokou bránu
již domnívá se jíti v Pánu
dokonalý a spravedlivý
příkladnosti konaje divy
pod duchnou nepocítě hranu
Podpeřinová existence
u víře naději a hňupství
ve věčné plence po kojence
je ovšem uříznutí mužství
a kupodivu Pánbůh just ví
že je to podvod na němž shodli
jsme se jen k uctívání modly
ať se jí říká Kristus Krišna
Mohamed Tóra nebo Mišna
či revoluční budoucnost
Pánbůh má kupodivu dost
schopností poznat kde jen pyšná
podpeřinová lenost kváká
a já vím že ji těžce snáší
Der Geist der Trägheit jenž nás láká
a tak hoví nátuře naší
toť vlastně jediné co straší
na tomhle světě pod nebem
a stejně přesvědčený jsem
že lepší každá aktivita
i ta která by byla bita
než taká víra s nadějí
jež se jen schovat hledějí
ta panděra lacino sytá
Z knihy Egona Bondyho To jsou zbytečné verše (Maťa, Praha 2002).
Ernst Bloch (1885–1977) a Jürgen Moltmann (1926) byli filosof a teolog, kteří formulovali filosofii a teologii naděje v lepší budoucnost lidské přirozenosti a života.