KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Reportáž z míst, kde se počíná vaše vánoční pohoda.

Vypadá to, že jsem si spletl adresu. Stojím uprostřed dvora před zdemolovaným biskupským zámkem a na papírku kontroluju adresu jedné z největších republikových firem obchodujících s vánočními stromky. Žádný sklad ozdobných dřevin tu ale nevidím. Dvůr je pokryt přibližně půlmetrovou vrstvou bláta, ze kterého nevyčnívá ani jeden stromek. Je navíc úplně prázdný, jen v rohu stojí náklaďák s otevřenou korbou, po které se pohybuje vousatý maník v uniformě wehrmachtu. Když mě uvidí, zařve: „Končit! Pozor!“ načež se úplně namol svalí na náklaďák.

Černí baroni

„To tě vital Kaca, naš obrgrupenfyrer,“ sdělí mi ostravsky další asi čtyřicetiletý dělník, který se za mnou zjevil jako stín. Na dotaz, kde jsou ostatní, říká, že nabírají sílu na ubikacích, neboť stromky přivezou až ve tři v noci. Cestou se od něj dozvím, že tady každý vyfasuje přezdívku hned u vrat. Jemu se pochopitelně říká Baníček. Z dřevěných baráků, jež tu nejspíš zbyly z doby, kdy na zámku sídlilo gestapo (a později StB), se ozývá zpěv, který připomíná řev stohlavé saně. Když za prahem baráku zakopnu o basu vodek, pochopím, že Baníčkův obrat „nabírají síly“ rozhodně neměl nic společného se spánkem.

„Novej brigádník!“ představí mě uvnitř Káca, který nás na to, že před chvílí omdlel, mezi dveřmi dost hbitě předběhne.

„Co děláš v civilu?“

Na mou odpověď, že jsem sociální pracovník, odvětí přívětivě: „Tak se posaď, Doktore.“ Od té chvíle mám přezdívku i já. Podlaha místnosti, která má být naším pokojem, není vidět, protože je homogenně pokryta prázdnými lahvemi od nejrůznějšího alkoholu, spodním prádlem, erotickými časopisy, plechovkami od lančmítu a použitými prezervativy. „Tady by blil i cigan,“ zhodnotí to Baníček. Nezní to od něj nijak šovinisticky, jeho snědá tvář svědčí o tom, že sám má romské kořeny. Rasovými předsudky tu ostatně netrpí nikdo. Brigádníky majitel vždy před Vánoci najme z řad dlouhodobě nezaměstnaných a prekariátu svého domovského okresu, jehož zvláštní nářeční směs češtiny, polštiny, němčiny a romštiny si ani během následujících dvou týdnů nebudu schopen osvojit. Na rozdíl od jejich přezdívek Labská plavba (chudák měl při příchodu pruhované tričko), Marián Čalfa a Pípa, které bez výjimky pocházejí z nejryzejší československé tradice a historie. Jedinou výjimkou z pravidla je přízvisko našeho velitele Kácy. Vzniklo prý, když rozjařený předák před lety po pádu letadla s polským prezidentem Kaczyńským předváděje jeho letadlo, sám spadl z nakládací plošiny kamionu.

O, Tannenbaum!

Ze spánku na svém kavalci (kde jsem díky silné únavě a toaletnímu papíru v uších nakonec přece jen usnul) se probouzím ve tři hodiny ráno výkřikem: „Kamióóóny!“ V pokoji jsem – stejně jako když jsem do něj vstupoval – sám. Všichni ostatní sedí na chodbě v přesně stejných pozicích, v nichž jsem je před pár hodinami zanechal. Jen basy jsou o poznání prázdnější, a kuře, které začali odpoledne péct na akumulačních kamnech, už je teplé.

Beru si na sebe všechno, co mám, na pyžamové kalhoty si oblékám montérky a vyrážím na „apelplac“. Vedle mě se klátí opilý Baníček a svěřuje se mi: „Už tu dělam tydeň čtyřiadvacítky za třicet káčéhá a eště sem se ani něvyspal. Jakmile naložim prvni karu, jedu s ni jako zavoznik. Doma facham jako řidič, muj zavoznik jen chlasta a chrape. Tak si to teď taky užiju.“

V rozích dvora zacvakají dálkové reflektory a pak už se objeví první kamion, který veze jedle z Dánska. Vykládání by bylo poměrně jednoduché, nebýt všudypřítomného bahna. Takhle musí každý z brigádníků vzít z korby stromky (unesete nejvýš čtyři, v případě dvoumetrových velikánů zvaných jumbo maximálně jeden, a to ještě na zádech) a nést je v ruce na vyhrazené místo v rohu dvora, kde jsou roztříděny do několika kupek na velké, střední a malé. Stromků jsou tisíce, nás málo, a vzhledem k tomu, že ve tmě nemá nikdo přehled o tom, kdo se z placu vypařil na ubikaci, je nás čím dál míň.

Baníček se rychle domlouvá s řidičem prvního náklaďáku, který vykládáme, a v teplé kabině mizí do jednoho z mnoha desítek stánků, které má firma po celé republice. Ve chvíli, kdy přijíždí další kamion se smrčky z Maďarska, zůstáváme na dvoře už jen čtyři: Káca, já, brigádník Zelí, který s námi nebydlí a právě přijel na šichtu zvenku, a psovod Jarin, jenž vlastní přítulnou fenku vlčáka, a tudíž má za úkol „dělat čerta“ (hlídat přes noc stromky před nenechavci).

Společnými silami máme před svítáním kamion vyložený. V prázdném barelu si pak zapálíme oheň a jako za dob Olivera Twista si nad ním hřejeme ruce. Vegetarián Zelí otevírá láhev pramenité vody, Jarin si lije do čaje vodku, a zatímco my odcházíme spát, dvůr se zaplňuje vyspanými kolegy, kteří v noci utekli.

Dáš si papír?

V poledne mě vzbudí Baníčkův dotaz, zda jdu na oběd. Co mě po čtyřiadvaceti hodinách brigády udivuje, je, že otevírání úst za účelem jídla z nás praktikuje pouhá polovina. Teprve třetí den začínám chápat podstatu věci. Předák Káca vždy ráno koupí k snídani velkou pivní basu „te zdejši krajové scanky“, kterou se pak většina brigádníků živí celý den (interně si takový druh stravy pojmenuji jako urinoterapii), a obden se nakoupí basa vodek. Třetí den si během práce uvědomím, že jsem obergruppenführera Kácu po celou dobu, co jsem zde, neviděl jíst ani spát.

„Jak dlouho už makáš?“ zeptám se ho v pauze mezi dvěma velkými borovicemi.

„Už měsíc v kuse, synku.“

Zůstanu ohromeně stát, načež ke mně přijde Labská plavba a lakonicky mi záhadu vysvětlí: „Čemu se divíš? Káca tu už sežral papírů za daleko víc, než tu vydělal. A to bere dvakrát víc než my. Nedáš si taky?“

A vyndá z kapsy papírek napuštěný LSD.

Cher

Po několika dnech uzraje i ve mně rozhodnutí ujet jako závozník. Když je do jednoho kamionu naloženo i „chvojí“, které se vyrábí z větví, co se nám utrhly při transportu, a několik stovek přeprodávaných Santa Clausů se světélkujícíma očima a ušima, domluvím se rychle s jeho řidičem Josém a ujíždím směrem na sever. José si mě váží, neboť od parťáků zaslechl, že jsem zastánce chudých, ukládá mě na kanape, které má za řidičskou sedačkou, a začíná se mnou konzultovat své odborné problémy. Ty se u řidičů – stejně jako u námořníků – týkají žen.  

„Už sem měl i ženskou z Ghany, tak můžu porovnávat. Ale ty seš zas sečtělej. Co myslíš: Jaký ženský sou nejhezčí?“

Rozhodnu se, že si svou pověst odborníka udržím.

„Arménky.“

José se na mě rozradostněně obrátí: „To je nápad. Arménku jsem ještě neměl. Jak vypadá taková Arménka, Doktore?“

„Znáš Cher? To je Arménka.“

José se znechuceně obrátí zpátky: „Jako Cher? Tak to teda Arménku nechci!“

Když přijedeme na stánek před hlavním megastórem okresního města, z vytápěného karavanu vylézají dva stánkaři, kteří už na nás čekají. Ve snaze se vzdělat se jich vyptávám, jak dobře prodat. José mi to přiblíží: „Musíš to prostě vokecat tak, aby i ta tvoje Cher byla královna krásy.“

Prominenti

Čas od času – výhradně však ve dne – zavítá na dvůr vzácná návštěva, pro kterou je třeba vybrat prominentní stromek. Jednou se v doprovodu majitele firmy objeví i tajemník z biskupství s manželkou. Cesta bahnem očividně nedělá dobře obutí jejich mercedesu, a poté co vystoupí z vozu, ani jejich obutí vlastnímu. Majitel našeho podniku, který vystupuje z vozu s nimi, vrhne zděšený pohled na hejno klátících se opilých a zfetovaných brigádníků, ale vzápětí jeho vycvičené oko najde oporu v mém střízlivém zraku. „Tady Tomáš vám vybere nějakej pěknej,“ říká, načež já ladným krokem přiskočím a vedu katolickou dámu k jumbu nevalné kvality. Ať hledám, jak hledám, nedokážu ale v okolí najít lepší, a tak ho před zákaznicí aspoň opentlím ozdobou superlativů. Během chůze s přerostlým smrčkem na hřbetě pak s dámou duchaplně promluvím o teologii osvobození a uložím strom na zahrádku mercedesu. Problém nastane, když jsem požádán o upevnění. Tak daleko moje technické schopnosti nesahají. A tak zatímco s dámou dál duchaplně konverzuji o Tomáši Akvinském, procedím mezi zuby: „Baníčku!!!“

„Co, Doktore?“

Baníček připevňuje stromek na zahrádku, mezi čímž se kácí a mrmlá v bahně cosi o buržoustech, který by si to taky mohli udělat sami. Křesťanská dáma si nás už ale naštěstí nevšímá a ptá se majitele podniku, zda byl už letos harpunovat na Kubě.

Když se setmí, všichni odejdou a já zůstanu na dvoře sám s „čertem“ Jarinem. Ten mě zavede do rohu dvora ke kamenné zdi a odhrne zaprášený igelit, za nímž se skví tři nádherné neposkvrněné dvoumetrové jedličky.

„To je pro prominenty?“ zeptám se prostomyslně.

„Vole! To je pro vedoucí kantýny! Proč myslíš, že mi dává každej den vo knedlík víc?“  

Kanadská noc

Po čtrnácti dnech brigády se probouzím v hospodě vedle Baníčka. V ruce mám lžíci, v talíři oukrop a vedle mě sedí dvě děvčata, která v noci parťáci sbalili v jakési krčmě a nad ránem s nimi byli vyhozeni do zimy. Poblíž nás stojí u hracích automatů drobný Pípa tak, jak jsme ho tu nechali včera večer, a opět vyhrává. 

„Jak se jmenuješ?“ ptám se jedné z unavených krasavic.

„Kačenka,“ odpovídá, a jak mluví, pytle pod očima se jí hýbají. V tu chvíli si všimnu, že je v jiném stavu.

„Ty jsi těhotná? A kdo ti to udělal?“ zeptám se zblble.

„Kačer,“ odpoví za Kačenku Baníček.  

Procházíme branou dvora, za kterou se válejí větve z mrtvých stromků a šupiny z mrtvých kaprů, a všímáme si, že brána je zavřená. Boucháme na vrátného, který jako obyčejně spí, a vysvětlujeme mu, že dnes musí mít bránu celou noc otevřenou. Bude jezdit spousta aut, neboť se likviduje.

„To mi nikdo nedal písemně,“ prohlašuje i v šedesátce urostlý biskupský vrátný, který se rád pochlubí, že býval členem ochranky premiéra Štrougala. Přivoláváme majitele firmy, jenž vše vyřeší klidně a diplomaticky: „Podívejte, pane vrátný, vy budete tak jako každý den normálně spát, jen tu bránu necháte otevřenou!“ Na důkaz družby pak vrátnému podává láhev rumu z basy, kterou pro zahřátí denně rozváží mezi stánkaře. Vrátný mumlá cosi o ukradených okapech, ale pak se s rumem uklízí do své boudy.

Auta dlouho nejedou, a tak zapálíme barel a ze skrýší se vybalí poslední zásilky povzbuzujících prostředků. Někdo zapne reflektory a kdosi připojí na velké reprobedny CD přehrávač, ze kterého křičí Lou Fanánek Hagen. Baníček odkudsi přináší hromadu pozlaceného jmelí, které ve chvílích „závoznických pauz“ na stáncích prodává po třiceti korunách, hází svazeček po svazečku do hořícího barelu a smutně počítá: „Třicet, šedesát, devadesát…“

Osmnáctiletý krasavec Eržik se dnes dozvěděl, že jeho dívka je těhotná, a vypráví všem, že dá celou výplatu z brigády na potrat. „Vona je mladá eště mladá, chodí na střední školu. Ale chci jí přitom držet za ruku.“

Z nudy pomalu začneme nakládat do zaparkovaného náklaďáku stromky, jejichž osudem bylo skončit na smetišti. Možná je to Fanánkovou hudbou či chemickou náladou, která se od ostatních přelévá i na mě; začínáme se pohybovat čím dál rychleji, někdo sežene klíčky od náklaďáku, popojíždí jím od kupky ke kupce; ženu se s dvoumetrovým jumbem na zádech za otevřeným autem, na kterém stojí ostatní, naskakuju i se stromkem a v poslední chvíli se chytím něčí ruky. Patří Eržikovi, který se vzápětí úplně opilý svalí na zem.

Čínská polívka

Vytrácím se na ubytovnu, která je úplně prázdná, protože všichni ještě slaví u ohně. Chce se mi strašně spát. Asi za hodinu mě vzbudí Baníček, který se potácí pokojem s rozšířenými zornicemi.

„Doktore, já mám strašnej hlad!“

Poté, co Baníčka nakrmím a uložím, se sám napodruhé ukládám k spánku. Ne nadlouho. Jen co zaberu, do pokoje se vřítí další spolunocležník, Pípa.

„Kdo mi sežral tu čínskou polívku?!“

Klidně Pípovi vysvětlím, že žádnou polévku neměl, dám mu ze své zásoby rohlíky, salám a sýr, a zatímco mizí s pytlíkem jídla v chodbě, opět usínám.

Neuplyne ani hodina a Pípa se opět objeví, a s prázdným sáčkem od jídla v ruce opakuje: „Kdo mi sežral tu čínskou polívku?!“

Někde uvnitř si uvědomuji, že už čtrnáct dní jsem tu jediný nezfetovaný, ale tato racionální myšlenka rychle ustupuje šílené únavě. Naplněn nadlidským vztekem, který je silnější než já, zvedám Pípu za flígr nad zem, načež ho vší silou mrštím dolů. Instinktivně hmatám po předmětu, kterým bych ho praštil. První, co nahmatám, je kytara, která vzápětí končí rozbitá na třísky o pelest postele.

Oslavující se právě vracejí na ubytovnu, když se Pípa z pokoje vplazí do jejich středu a spěšně si stěžuje na můj zásah. „Polez ven, Doktore, rozbijem ti držku!“ hučí za dveřmi dav, jehož vedení se operativně ujal majitel zničené kytary.

Otevřu dveře, odstrčím pár nejaktivnějších mátoh a odcházím na čerstvý vzduch. Po chvíli potkávám Pípu. Jde se mi omluvit…

Epilog

Druhý den, když se loučíme, si mě Káca vezme stranou a důvěrně mi zašeptá: „Byla to špica, Doktore! Každej sme si z toho vzali něco na památku!“ Načež mi do ruky vtiskne malý dřevěný úlomek kytary natřený politurou. Abychom se („Snad někdy, Doktore!“) poznali…