KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Autorovo shrnutí roku 2016 v podobě reflexe čtyř českých audiovizuálních děl, která byla během něj premiérována: filmů Jak básníci čekají na zázrak a Instalatér z Tuchlovic a seriálů Pustina a Kosmo.

Jak básníci čekají na zázrak

V únoru tohoto roku jsem v posledním dílu svého eseje Stříbrný vítr a Řeka, který shrnoval pozdější šrámkovské inspirace v české literatuře, filmu, divadle a televizi, vyjádřil zvědavost nad tím, co bude obsahem posledního, šestého dílu jedné z nejmodernějších šrámkovských inspirací – Pecháčkových a Kleinových Básníků. Barnumská reklama mě ale odradila od distribuce filmu v kinech, takže jsem čekal tři čtvrtě roku, než se film objevil na stránce Uložto.

Dvojice Pecháček–Klein byla vždy známá tím, že dokázala vytvořit dokonale diagnostickou kritiku stávajícího systému, jako byly filmy namířené proti zlořádům „reálného socialismu“ (Dobří holubi se vracejí, Vážení přátelé, ano), nebo "reálného kapitalismu" (čtvrtý díl Básníků – Konec básníků v Čechách). Osobně pokládám posledně vzpomínaný čtvrtý díl z roku 1993 za nejlepší z celé série a Štěpána Šafránka, který přestrojen za Sochu svobody sarkasticky zpívá Internacionálu a ostentativně si čistí boty novinami, protože nechce podporovat spolužáka Hanouska (Miroslav Táborský), jenž si čištěním bot „vydělává na svůj první milion“, za ztělesněný manifest odporu proti kapitalismu v podobě, v níž k nám v devadesátých letech vtrhl (aniž kdy odešel či se zkultivoval).

Dnes se tvůrci omezili na krotkou satiru na „ejčár-instruktory navrátivší se z Emeriky“, titulované před i za jménem, a na módu nepřechylování ženských jmen (což jistě kvituji velmi pochvalně). Ambivalentně působí fakt, že Štěpánek (který v předchozích dílech vždy raději skončil v nemocnici) konečně zprivatizoval. (Otázka ovšem je, zda to diváci pochopí tak, jak jsem to pochopil já – že Štěpánek podpořil vymírající „rozumný kapitalismus“ proti dnešnímu nesmyslnému „nemocničnímu imperialismu“ představovanému novou ředitelkou, Vendulkou utěšitelkou, která coby náměstkyně ministra zdravotnictví v minulém díle nabízela tehdejšímu řediteli Štěpánkovi velkolepý tunel.)

Co chválím, je okolnost, že režisér Klein a herci Töpfer (dr. Sahulák) a Kříž (dr. Štěpán Šafránek) si dělají otevřenou legraci z nafoukaných izraelských pacientů a jejich zvyků. Podle mého si čeští Židé v době, kdy jim kdejaký vojenský poradce z Tel Avivu jezdí radit, aby se opásali granáty a opatřili si samopaly, musejí chránit svou poláčkovsko-otopavlovskou poetiku. Co nechválím, jsou všudypřítomné nenávistné protiruské špílce a řeči pana doktora Sahuláka o tom, že v Izraeli se dobře domluvíte německy (nedomluvíte – zato je mateřštinou jedné čtvrtiny Izraelců panem doktorem Sahulákem utajená ruština). Chvályhodný je i poukaz na polarizaci dnešní společnosti: otázka je, zda rvačka důchodců o to, komu se líbí a komu nelíbí Havlova hra Vyrozumění, je vpravdě ideální aktualizací.

Lhali bychom ovšem, kdybychom tvrdili, že se skutečný život ve filmu neprojevuje: je přítomen například v částkách, které Štěpánkův syn Štěpán mladší (Filip Antonio) platí v lékárně bývalé otcovy múzy Popelky, nebo když je nová Štěpánkova múza Rybička (Linda Rybová) nezaměstnaná. Také konec prvního pokusu Štěpánka mladšího o reklamní slogan (Popelka si nakonec přece jen dá na do výkladu přihlouplou větu svého manžela – majitele podniku) je milým svědectvím o praxi v tomto odvětví, které tvůrci filmu dobře znají, jelikož porevoluční díly Básníků jsou z větší části producentsky drženy díky product placement (do obecné češtiny lze přeložit asi jako „uplacírovaní produktu“).  To je také důvod, proč se jak režisér Kendy, tak básník Štěpán začali po revoluci zabývat reklamou (jejich fiktivní reklamy v rámci nových dílů jsou zároveň reklamami na reálné firmy, distribuovanými skrze kino).

Oproti minulému, pátému dílu Jak básníci neztrácejí naději (2003) však přes to všechno série (ve svém proklamovaném posledním dílu) zaznamenává prudký úpadek: někdejší brilantní vtipy nahrazují většinou pikantní sprostá slova a nechybějí „humorné“ vycpávky typu pohřebáka Pavla Zedníčka se synem (jejichž přítomnost byla v zásadě nadbytečná už v minulém díle) na oslavě narozenin profesora Ječmena (Josef Somr) či Evy Holubové (ředitelka domova důchodců), která se pitvoří ve svém typickém šuplíku trapné vášnivé ošklivky (kterou pro ni vymyslel Tomáš Vorel, jehož expresivní „sklepácká“ režie však z Holubové – na rozdíl od Kleinovy kreace – nečiní parodii na parodii), když na parketě cloumá s Lukášem Vaculíkem (majitel autosalonu Karas), který působí dojmem unaveného ochotníka, jenž z nedostatku jiných schopností upoceně přehrává. Nadbytečnou postavu důchodce, navíc obsazenou tak brilantním hercem jako je Josef Abrhám, který během celho filmu sotva řekne pár zbytečných a děj nijak neobohacujících vět, jsem nepochopil vůbec. Celkově: po poetickém a revoltujícím Šrámkovi dnes už nezbylo ani památky. Jak básníci čekají na zázrak je standardní americký rodinný film z rodu děl, kterým naši předkové říkali nastavovaná kaše a o nichž kritik Kacper Kuźnicki říká, že si z něj užijete přesně dvacet minut – těch, které prospíte.

Abychom ale byli k tvůrcům spravedliví: je otázka, co mohli a nemohli, když celý film zasponzorovala řada korporací, na něž (jak bylo naznačeno výše) byly do děje někdy méně, někdy více umně ukryty reklamy a jejichž výčet zabral na začátku filmu dobré dvě minuty. Jak svého času prohlásil scenárista série Slunce, seno… Petr Markov: „Peníze dnes mají úplně stejnou moc cenzurovat, jako měla kdysi Komunistická strana Československa.“

Instalatér z Tuchlovic

Tomáš Vorel je pro mě jednou z nadějí současného českého filmu a dnes už je to jediný český režisér, u nějž ze zájmu nevynechám premiéru žádného nového filmu. Počínaje křiklavě protirežimní Pražskou pětkou (1988), která vytvořila manifest v té době zcela nové expresivní filmové poetiky, přes famózní symbolické vystižení normalizace ve filmu Kouř (1991), tematizace materialisticko-ezoterického kvasu v naší společnosti (filmy Kamenný most, 1996, Cesta z města, 2000, Skřítek, 2005, či Cesta do lesa, 2012), řemeslně méně povedený film Ulovit miliardáře (2009), který přesto zaslouží uznání za tematizaci „korektních“ tabu, jako jsou fungování naší romské a židovské komunity, až po téměř dokonalou „mapu“ současné mládeže ve filmech Gympl (2007, autorova recenze zde) a Vejška (2014, autorova recenze zde). 

Instalatér z Tuchlovic, herecký koncert Jakuba Koháka v roli autistického venkovského instalatéra Luboše Cafourka, se z dosavadní Vorlovy tvorby trochu vymyká, neboť hlavní linii tentokrát netvoří společenskokritické téma, ale poetický příběh o jedné čisté venkovské duši, podobný Hubačově–Kachyňově Fany (1995) či Epsteinově–Vejdělkově Václavovi (2007). Satirický motiv je sice také přítomen, ale vyznívá ve filmu tak trochu nadbytečně, protože Pražan Vorel dnešní vesnici jak vidno příliš nezná, a tak za její hlavní problém, kvůli němuž stojí za to, aby se půlka obce opila a naštvaně táhla za humna, považuje vysoké daně (s nimiž mají ovšem problém spíš pražští filmaři).

Jako vynikající vedoucí herců naproti tomu zvládne brilantně odvyprávět příběh násilnického manžela Sýkory (Filip Blažek) a rasistického vesničana Radka (Jan Budař). Dostane-li se něco z Instalatéra z Tuchlovic do semináře filmové tvorby, bude to tragikomická hra ustrašených očí Lukáše Bílého (Cikán) a rasistických očí Jana Budaře (Radek) během fotbalového zápasu. Skvěle si i tentokrát Vorel režíruje své obvyklé herce Evu Holubovou (maminka) a Jana Slováka (vyšetřovatel), které tentokrát obsadil do „protirolí“ mírně ztišených introvertů (totéž bohužel neudělal s Petrem Čtvrtníčkem v roli Pepy, a tak si Čtvrtníček i tentokrát jede svou univerzální přehrávací „českou sodu“).

Když k tomu připočteme fakt, že renesanční tvůrce Vorel si své poslední filmy točí i jako kameraman (a to jeden z našich nejlepších: úvodní scéna Lubošovy cyklistické cesty mezi poli je vizuální básní), je Instalatér z Tuchlovic pěkný film o tom, že ačkoli o miláčky boží se společnost nestará a často je i nenávidí, Bůh se o ně postará vždy.

Pustina    

Osmidílný seriál televize HBO Pustina vznikl jako výslednice úspěchu, který jeho scenárista Štěpán Hulík v této televizi zaznamenal. Sám Hulík se přiznává, že příběh nevymyslel sám, ale že je výsledkem práce celého týmu autorů. Česká kritika se téměř bez výjimky dala slyšet, že jde v naší kinematografii o výjimečný zjev, a dá se s ní v tom souhlasit. Stejně jako další současná díla, Slámovy Divoké včely (2001), Šulíkův Sluneční stát (2005) či Krobotova Díra u Hanušovic (2014), staví seriál na „pustině“ dnešních Sudet, vybydleného pohraničí, kterému se ve dvacátém století dostalo dvou smrtelných ran: ve čtyřicátých letech odsunu a v devadesátých letech restrukturalizace a privatizace.

Pustina se však v porovnání s předchozími díly snaží téma jaksi shrnout: i proto přichází se symbolickou fiktivní oblastí, jejíž česko-polskost (část děje se odehrává na polském území a jednou z hlavních postav je polský podnikatel) by odpovídala Slezsku, nicméně vizuálně odpovídá Mostecku a Liberecku; jejím centrem je „Hradec“ a za hranicemi v Polsku Valbřich (což zase odpovídá Královéhradecku). Několik kriminálních příběhů (rituální vražda osla, zneužití a uškrcení dívky a příběh jedné ilegální výrobny pervitinu) se nás snaží zavést i do těch nejtajnějších záhybů prostředí, kde se naše dnešní realita projevuje až na dřeň.

Scenáristicko-režijně stvořenou asociálnost prostředí, kde nikdo nezajímá nikoho, ukazuje už průkres expozice, během níž náctiletý chovanec místní polepšovny utíká, na silnici potká auto, které mu nezastaví, respektive zastaví až na jeho sprosté slovo, a po potyčce řidič opět ujede. Komplexní obraz je tvořen krutými detaily, z nichž se ostatně skládá i znělka seriálu (krátké záběry a fotografie šlapající prostitutky, křivě zavěšeného obrazu Jana Pavla II., obludného důlního kola, nahého hlavního hrdiny v podání Jaroslava Duška sedícího na posteli a podobně). Tyto „detaily“ (ledabylost, s níž se na prosektuře hledá tělo a s níž se s ním zachází; otec, který syna, jenž za ním utekl, po láskyplné večeři bez milosti vydá policii; hospoda, v níž se hádají dvě znepřátelené skupiny vesničanů, kterým jde o živobytí, se jmenuje „Na Radosti“) v ději jsou pak ještě umocněny a „zesarkatičtěny“ doprovodnou hudbou, skládající se z rajských písňových ozvuků minulých dob (do scény, v níž Karel Sikora v podání Jaroslava Duška znásilňuje prostitutku, znějí sladká slova Waldemara Matušky: „Ať bylo mně i jí tak šestnáct let…“).

Příběh hlavního hrdiny Karla Sikory (Jaroslava Duška), který je nejprve policií, a po zproštění obvinění i paradoxně celou vesnicí, kde žije, včetně vlastní rodiny, obviněn z vraždy své dcery, je archetypálním příběhem oběti poměrů. (V tom velice připomíná inženýra Trojana – tj. Jiřího Adamíru, hlavního hrdinu filmu Stíhán a podezřelý z roku 1978, jenž se také odehrává v oblasti povrchových dolů – a to přímo v odstřelovaném Mostě.) Středoškolský profesor, který onemocněl bipolární poruchou a jenž si potrpí na tvrdý sex bez iluzí, je všemi – včetně policie – považován za hlavního podezřelého. Potom se ale ukáže, že podezřelých je daleko víc a že za vším – ať přímo či nepřímo – stojí soukromá firma polského podnikatele se symbolickým názvem Turkowo, která chce vesnici od jejích obyvatel vykoupit a zbourat, o čemž sice obyvatelé mohou rozhodnout v referendu, ale v zásadě na výběr nemají: Po porevolučním krachu místní papírny je většina obyvatel nezaměstnaná a Turkowo na jedné straně nabízí těm, kdo mu lokalitu poskytnou, práci a vysoké úhrady za jejich domy a na straně druhé si ve vesnici platí „spolupracovníky“, kteří své spoluobčany zastrašují (realistický syžet zároveň silně připomíná western Tenkrát na Západě). Když to jednomu z nich starší vesničan vyčte, „agent“ Turkowa mu docela logicky odpoví: „To mám rejt hubou v zemi a žrát žaludy jako váš Martin?“ Člověku, který je obeznámen s historií sousední slovanské Dolní Lužice, kraje v Německu osídleného slovanskou menšinou, která byla v polovině minulého století (jak to tehdy charakterizoval Ludvík Vaculík) doslova vybagrována, když právě řada touto menšinou obydlených vesnic zmizela z povrchu země, navíc příběh Pustiny evokuje tuto historii (která navíc v dnešní době rozhodování o dalším rozšiřování lužických dolů - v němž jedním z aktérů je i česká firma - není v nejmenším minulostí).   

V kraji, který silně připomíná Tolkienův Mordor, je vidět vše, co s Mordorem souvisí: bezdomovectví, drogy, pasťáky, rasismus. To vše propojuje bezbřehá lhostejnost a animóznost: Vedoucí pasťáku si ani nevšimnou ran na břiše šikanovaného chovance. Psycholog ústavu si na posílenou rád šňupne heroinu, o jehož přítomnosti ve skříni svého klienta dobře ví. K tomu, aby policie udělala to, co je potřebné k řešení případu vraždy – plošné testy DNA, musí rodina zavražděné dívky vydírat majitele dolu, který má policii ve svých rukou. A když se potom testy realizují, musí si případ sám „dovyšetřit“ otec mrtvé a pod pohrůžkou smrti z vraha přiznání vynutit – letargická a na vnějších popudech a autoritách závislá policie mu v tom totiž nepomůže. (To vše ve skvělém podání  Jaroslava Duška, jemuž je „mírně ezoterická“ role psána na tělo, ale některé nelogičnosti scénáře jí někdy také ubližují: například když jde jeho Karel Sikora „vyšetřovat“ do střední školy a jeho kolegové ho „neznají“, ačkoli z kontextu je zřejmé, že na této škole dříve učil.)      

Seriál, jehož scénář je psán tak, že z každého dílu je bez retrospektivy srozumitelný celý dějový oblouk série, je navíc doplněn stylově zašlou barvou a surově řezanou kamerou Štěpána Kučery a minimalistickou svádivou „hudbou Sirén“ anglického muzikanta Davida Boultera, při níž (podobně jako při Liškově svádivé hudbě ke Spalovači mrtvol) člověk snáze přijme strašlivou myšlenku, že v Pustině dnes žijeme všichni. 

Kosmo

Nevím, jak to scenáristé Tomáš Baldýnský (mimochodem spoluautor kdysi skvělého a dnes i přes jednostrannost svých terčů stále ještě solidního satirického komiksu Zelený Raoul), autorka dialogů Petra Soukupová a režisér Jan Bártek dokázali (nejen napsat, ale především v dnešní zideologizované České televizi prosadit), ale z naší dnešní reality je tam všechno. Na rozdíl od Zeleného Raoula, který přilétl z vesmíru, je zápletka Kosma opačná:

Češi letí do vesmíru a od toho se odvíjí vše další. Ač tomu vždy udivená a čestná kapitánka týmu (jenž je nucen trénovat beztíži na kolotočích pana Farkaše nebo ve výpusti uprostřed rybníka a ve školní družině denně pojídat prejt) Musilová (Jana Plodková), která má zkušenost s výcvikem v rámci NASA, nechce uvěřit, šéf vesmírného programu Sumec (Václav Kopta) projekt vytuneluje a na Martiniku si postaví hotel. Normálně by tím všechno končilo, „kosmonauti“ Chromý (Petr Vančura) a Cikán (David Novotný), na něž Sumec navíc pobíral dotace za zaměstnání postiženého a nepřizpůsobivého, by se po opití na Farkašově kolotoči vrátili domů, jenže… je v tom závazek Evropské unii, a tak program (který vznikl díky jednomu šílenému ministru školství a podpisu opilého prezidenta na ruském velvyslanectví) musí pokračovat.

O to se už postará nový ministr „školství, mládeže, tělovýchovy a kosmonautiky“ Šnajdr (Martin Myšička) a jeho tajemník Repelent (Jiří Hána), dvojice z rodu britské série Jistě, pane ministře (která mimochodem sama vznikla díky dobrému pozorovacímu talentu scenáristy Jonathana Lynna, jehož strýček Abba Eban byl v letech 1959–1974 postupně ministrem bez portfeje, ministrem školství a kultury, vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí Státu Izrael). Díky „zmocněnci pro zvláštní situace“ Boučkovi netrénovaný tým projde u tvrdých zkoušek fyzické přípravy (jdou tam za ně jiní borci), díky zrušení některých nevýznamných škol a zrušení dodávek kříd se najdou peníze na další program a po jednání Rusů (kteří ministrovi darují bábušku Zemana s Putinem uvnitř, jež je vlastně odposlouchávacím zařízením) a Američanů (kteří vyžadují, aby Češi vyslali svou armádu do Polynésie, kde je po aktuálním nálezu ropy akutně nutné nastolit demokracii) se ukáže, že nejlepším místem pro let do Čechů do vesmíru bude Čína.

Tam ovšem už s kosmonauty nejede poctivá kapitánka Musilová, ale modelka Adéla Kašpárková (Eva Josefíková), milenka sponzora výpravy a majitele drůbežářského koncernu s průhledným jménem Anton Hrabiš (Martin Dejdar), které je během její přítomnosti na čínském kosmodromu plzeňskou univerzitou distančně udělen titul docentky, což asistenta Repelenta stojí celé dvě hodiny jednání (u toho mě napadlo, že jde o odvěké téma v české satiře, už od roku 1845 a Učeného epigramu Karla Havlíčka Borovského: "V akademii nauk/předsedou kníže Dunduk ?!!/Jakpak by tam neseděl/kníže pán, když má prdel"). Kapitánkou výpravy se pak má stát kosmonautka „Chutná“, což je slepice, u níž sponzor Hrabiš z reklamních důvodů trval na tom, aby z celé posádky byla nejvíce mediálně viditelná. A tak se vyráží.

Zatímco česká kosmická loď, ve skutečnosti nenalakovaná tramvaj ze Škody Plzeň, putuje vesmírem s cílem dosáhnout Měsíce, objeví se problém: před naší výpravou letí výprava polská a titul „prvních Slovanů na Měsíci“ je ohrožen. Loď se dá urychlit, ale někdo se musí obětovat a vystoupit do vesmírného prostoru. Nakonec se v něm shodou okolností ocitnou všichni tři mužští členové výpravy a modelka Kašpárková zůstává na lodi sama.

Díky slovenské družici, která má v kosmu propagovat krásy slovenské turistiky, se však přeci jen všichni členové výpravy zachrání, a nakonec dosáhnou Měsíce jako první. Potíž je jen v tom, že výtah, jímž se na Měsíc dostali, je od Transporty Chrudim a na Měsíci se mu zaseknou dveře – takže si na jeho povrch nakonec nestoupne nikdo. Anton Hrabiš je však přesto spokojen: jako kompenzaci smí přebudovat rotundu svatého Jiří na Řípu na reklamní zábavní centrum Kuříp.

Přes drobné projevy iluze (či autocenzury), kterým podlehli i sami tvůrci, podceňující Američany (u nichž by se podle celoživotní Američanky Musilové „nic z toho nemohlo stát“) či Číňany (jež podávají jako orientální fušery, kteří nedokážou spustit ani odpočítávání rakety) jde o velkolepé dílo, které nenechává na pokoji naprosto nikoho: včetně vlastní stanice, jež se zúčastní kampaně fanatizující obyvatelstvo, které tlačí na vládu, aby prodala Karlštejn, anebo v okamžiku přistání českého modulu na Měsíci přeruší přímý přenos a začne vysílat – Televarieté… 

Pokud vám popis děje zní poněkud šíleně, není to náhoda. Vězte ale, že je v něm všechno na správném místě a nabito neskutečným množstvím situačních vtipů, z nichž některé balancují na hraně trapnosti, ale vždy to ustojí. Především jde o sarkastickou legraci par excellence, která neuznává žádnou, a tím myslím opravdu žádnou korektnost (viz. sbírka náboženských symbolů na ministrově komodě, jíž vévodí židovský sedmiramenný svícen či scéna, v níž tajemník Repelent, který má navštívit předsedkyni feministické strany, zkoumá menstruační kalendář, protože: "To byste neřekl, pane ministře, ale členky té strany se tak semkly, že mají měsíčky synchronně"), k žádnému tématu se nechová pietně (přestože jinde si z prezidenta střílí, vysmívá se i kavárenskému heslu "Zeman není můj prezident" a dokonce i kanonizovaným sloganům listopadové revoluce) a tematizuje úplně všechny zlořády v naší "vyšší" společnosti: všudypřítomný klientelismus, tunelářství, podvody, procovství politiků, pro které je potupou, když musí jezdit "sockou" (hromadnou dopravou) zatímco na slavnostní příležitosti místo sebe posílají karťáky (své figuríny z tvrdého papíru) a do zákonů propašovávají svá sexuální vyznání stážistkám. Nechybí ani tematizace zaváděného EET (jeden z kosmonautů musí během letu vést registrační pokladnu) a zesměšnění neujde imperialismus americký, ruský, německý i polský, malost slovenská i pobaltská, ale hlavně a především česká. Dobře to vystihují už titulky, na nichž Zeměkouli obtáčejí obrazy „největších Čechů“: v čele se zrádcem Karlem Sabinou a Václavem Klausem, kradoucím propisku, či dialog mezi kosmonauty Chromým a Cikánem, který mi pro svou hloubku nepřestává znít v hlavě:

Chromý: „Jasně že my Češi máme talent, ale nedokážeme věci dotáhnout do konce. Komu z nás se nakonec povedlo to co chtěl?“

Cikán: „Napadá mě jenom Olga Hepnarová...“

Nejhlubším momentem celého seriálu - alespoň pro mě - pak byla symbolická slova projevu hlavního sponzora letu Antona Hrabiše: "Provokatéři  najatí konkurencí o mně šíří lži, že slípky trápím a že u mě nejsou šťastné. Pravý opak je pravdou: Hladkám je, konejším – a víte proč: Protože jsou lepší než my! Jsou klidné, spokojené s tím co a jak je, nebouří se, tolik nám toho dávají a přitom nikdy nechtějí nic zpátky. Kdyby vás bylo víc jako jsou ony, to by v naší zemi byl stejný klid a pořádek a štěstí jako je v mých spojených drůbežárnách. Tak ať je více drůbežáren!"

 Jestliže jsem výše zmínil jednu scénu z filmu Tomáše Vorla jako aspirující na promítání na filmových fakultách, pak o seriálu Kosmo se bude (anebo spíš by se mělo…) psát v učebnicích české audiovizuální kultury . Přesto, že scenáři Kosma je patrno, že jej nepsal dramatik, ale autor komiksů, podle mě se řadí po bok našich nejlepších satirických děl typu filmů Bílá paní (1965), Svatba jako řemen (1967), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1983) či výše zmíněného Pecháčkova-Kleinova Vážení přátelé, ano (1989). Dlouho jsem přemýšlel, zda vůbec existuje český satirický seriál, který by se dal s Kosmem srovnat, a napadl mě jediný, Návštěvníci z roku 1983. Z porevolučních seriálů se k němu snad v devadesátých letech blížily krátké satirické skeče Milana Šteindlera a Davida Vávry z Alles gute, některé další skeče z České sody, či nově Kancelář Blaník. Rozdíl je ale v tom, že Kosmo, „seriál inspirovaný Českou republikou“, dokáže udržet pozornost po pět pětatřicetiminutových dílů – a jako už jsem napsal, je v něm opravdu vše. Přesvědčte se sami zde.

Jak básníci čekají na zázrak. Česká republika 2016, scénář: Ladislav Pecháček, režie: Dušan Klein, 120 minut.

Instalatér z Tuchlovic. Česká republika 2016, scénář: kolektiv pod vedením Tomáše Vorla, režie: Tomáš Vorel, 85 minut.

Pustina, Česká republika 2016, scénář: kolektiv pod vedením Štěpána Hulíka, režie: Ivan Zachariáš a Alice Nellis, 8 × 56 minut.

Kosmo, Česká republika 2016, scénář: Tomáš Baldýnský a Petra Soukupová, režie: Jan Bártek, 5 × 35 minut.