Počteníčko: Silvestr Jaroslava Haška
V prosinci roku 1921 odjel zakladatel Revoluční scény Emil Artur Longen s manželkou Xenou do Lipnice nad Sázavou za Jaroslavem Haškem. V Invaldově hostinci psali Longen s Haškem (pokud zrovna byli alespoň relativně střízliví) hru Ministr a jeho dítě, s níž však narazili jak u tehdejší cenzury, tak při snaze obohatit lipnický kulturní život.
Jako na zavolanou vyhledali nás členové výboru spolku lipnických ochotníků. Jednatel nám vyložil, že přichází s prosbou, abychom pomohli při silvestrovském programu. Hašek přivítal nadšeně tuto žádost.
„Samo sebou se rozumí, že vám ve všem pomůžeme, a chcete-li, obstaráme s mým kamarádem celý program sami. I herečku máme, paní Xenu, jež s radostí vykoná, co jí poručíme.“
Jednatel ochotníků rozpačitě zakašlal a druhý výbor vykoktal, že prý už mají celý silvestrovský program sestavený a že potřebují pouze dva sólové výstupy, a sice právě pro pana jednatele a výbora, a že proto žádají, abychom pro ně nějaké ty hlouposti sestavili a také zakoupili si vstupenky.
Hašek zkoprněl, ale z hrdla ozval se třesoucím hláskem pokorný souhlas:
„Napíšeme něco a pošleme vám to ještě dnes. Nejlépe byste vynikli v duetu sester Blažkových. Pan jednatel jako stará Blažková, a vy jako ta nezvedená. Pro vstupenky si pošlem, neboť nevíme, kolik nás půjde.“
Sotvaže výboři vyšli na schody, spustil Hašek hromobití:
„Mizerové, raubíři, domýšliví idioti! My máme takovým venkovským hňupům pomáhat k úspěchu, ale o nás nestojí, abychom sami vystoupili. Hovno vám napíšeme. Sdělíme vám svoje mínění, jež si nedáte do spolkového archívu, nekulturní holoto. A ještě vám za vaši otravu platit? Naprdět.“
A napsal:
„Doznávám, že nejsem schopen napsat takové hlouposti, jež by plně odpovídaly vašim schopnostem a duševní úrovni. Přiložených dvacet korun přijměte ve prospěch postižených ochotnickým morem.“
Večer v hospodě se dále rozčiloval:
„Ochotníci, to jsou umělci, ale já? Co je platno, že jsem již vystupoval nesčíslněkrát na různých velkoměstských scénách. A zeptejte se tady kamaráda, s jakým zdarem. Ovšem pro lipnické jeviště nejsem ještě zcela zralým. A já ty ochotníky na Boží hod obdivoval, když hráli jakousi kravinu, a zaplatil jim v zákulisí padesát piv. Ano, proto mne považují za hovado. Teď jsem to pochopil. Avšak my uspořádáme tady u Invalda také silvestr, za účinkování členů Revoluční scény. Přátelé, sdělte to každému v obci a postarejte se, aby bylo nabito. To bude nejkrásnější odpovědí na zpupnost místních ochotníků.“
Na Silvestra trápil Hašek po celý den Invalda, je-li dostatečně zásoben nápoji a jídlem, že očekává večer ohromnou účast. Bezprostředně před večeří vpadl do kuchyně jako puma:
„Hrome, Lexo, máš dostatek vína, abychom si o půlnoci všichni připili?“
Invald zoufale zalomil rukama a poprosil Haška, aby se mu více nepletl do hostinských záležitostí.
Dlouho jsme večer seděli samotni. Hašek nepokojně poposedával a co chvíli vybíhal před dům, zdali nepřicházejí hosté. Avšak zasněžená Lipnice zdála se vymřelým městysem. Ani dobráckého policajta Štěpánka nebylo k spatření, ani ponocný se nevynořil ze tmy jako sousedský přízrak.
Xena se škodolibě posmívala:
„Kdybychom byli odkázáni na vstupné za dnešní silvestrovský večer, tedy nás odsud zítra poženou šupem. Ještě štěstí, že Invald měl rozum a neobjednal ty všechny zásoby, jež jsi požadoval, Jaroušku. Teď bychom to musili sami vypít a sníst nebo zaplatit.“
Na chodbě zahlučely těžké kročeje a Hašek zajásal:
„Obecenstvo se již schází. Na vesnici chodějí lidé na představení, až obstarají hospodářství a uloží děti.“
Vstoupilo šest hranatých kameníků. Usedli k vedlejšímu stolu a začali hrát karty. Hašek se rozesmál:
„Jsme bojkotováni, a to se mi líbí, přátelé. Lipničtí na nás vyzráli, a za to si jich velice vážím. Dnešní silvestr je můj nejpodařenější a věřte, že se výtečně pobavíme.“
Hašek se vždy vyznal, jak otočit situaci ve svůj prospěch. Rázem nabyl rovnováhy a dal nám tušit, že rozpoutá nevázané veselí. Sestavil ze židlí vratké pódium, na něž vystoupil, a přednášel svoji oblíbenou báseň v próze o zavraždění babičky. Pak hovořil o významu posledního dne v roce a skončil s přirovnáním, že to tak bude na světě vyhlížet o posledním soudu jako na Silvestra, kdy jsou lidé opojeni a objímají se s láskou, jako by se několik století neviděli. Kameníci hráli přitom dále v karty, nestarajíce se o nás. Hašek se na ně rozkřikl, aby ustali ve hře a neznesvěcovali starobylé zvyky.
„Jen v družné zábavě máte prožít dnešní večer,“ zvolal.
Invald mírnil Haška.
„Neblázni, Jardo. Ten ramenáč se vrátil včera z kriminálu, kde seděl čtvrt roku pro rvačku. Neručím za nic, protože Toníka Vyklouze znám, co umí. Velikou radost z něho nebudete mít.“
Toto varování podnítilo Haškovu žádost divočiny.
„Vyzývám vás, soudruzi, abyste si přesedli k nám. Jste zavržení jako my, jichž se místní buržoustíčkové obávají jako zhoubných kobylek, a vaše místo je mezi námi. Jezte a pijte, co hrdlo ráčí, neboť soudržný cit mi káže, abych za vás všechno zaplatil.“
Poslední slova se kameníkům zalíbila a přisedli si k nám. Lipničtí dělníci z lomů jsou dobří lidé, ale nedůvěřiví ke každému, kdo se lépe šatí a nemá mozolnaté a zhrublé ruce jako kámen. Jistě by bývala zábava vázla, kdyby nebyli znali Haška od druhých dělníků z vypravování. I překotné požívání alkoholu způsobilo, že neviditelná hradba mezi námi a dělníky zapadla vniveč a hovor se uvolnil. Hašek poručil Invaldovi, aby uvařil námořnický grog. Při páté sklenici objal Hašek Toníka Vyklouze s vřelým projevem přátelství.
„Trpěl jsi v kriminále, soudruhu, a trpěl jsi zcela nevinně, protože jsi chtěl spor se svým nepřítelem skoncovat bez měšťáckých soudů a zvolil jsi k tomu svoje ruce, jimiž jsi svého odpůrce tak zpracoval, že si poležel několik neděl v nemocnici. Nemůžeš za to, že je tvoje ruka tak těžká jako kladivo, jímž drtíš žulové balvany. A plně tvoje jednání schvaluji, neboť jsem odpůrcem humanismu. Hleď, my tě s kamarádem neopustíme a jmenujeme tě tímto naším společným tajemníkem. Budeš vyřizovat naše záležitosti a obdržíš dobrý plat, abys neumíral hlady jako v poctivé dřině.“
Více jsem si z toho večera nepamatoval, neboť vznikla divoká pitka. Na Nový rok přiběhl k poledni Invald nahoru a hlásil, že v hostinci očekává rozkazů svých pánů tajemník Toník Vyklouz. Pohlédli jsme s Haškem na sebe nechápavě. Avšak Xena se rozohnila:
„Nehrajte si na neviňátka, pánové. Vyváděli jste včera a povídali věci, že byste se za to dostali ihned do blázince, kdyby vás byl slyšel některý psychiatr. Kameníka Vyklouze jste angažovali jako svého sekretáře a dali jste mu padesát korun zálohy. Hašek napsal ministru Benešovi dopis, že se nemá nikdy urážet vtipy, jež se ho netýkají, a odevzdal jej panu sekretářovi, že s ním dnes pojede do Prahy. A ty, Longene, dal jsi sekretáři dopis na Revoluční scénu, aby mu bylo vyplaceno pět set korun, Teď si sami snězte, co jste si nadrobili.“
Hašek se bránil upejpavě jako děvčátko, jež poprvé klopýtne.
„To všechno byl vtip, jestli jsme něco podobného provedli. Na Silvestra je každý nesmysl dovolen a vítán. To musíš uznat, Xeničko, a proto nejlépe učiníš, když to Vyklouzovi nějak vymluvíš a dáš mu odbytné za nevykonané služby.“
S pomocí Invalda rozmluvila Xena zklamanému sekretáři jeho pevné odhodlání, že nám bude do smrti věrně sloužit. Po dlouhém vyjednávání přijal kameník dvacet korun „odbytného“, vrátil dopisy a vyhradil si právo, že s námi ještě o celé své záležitosti promluví.
„Bývalý váš sekretář usadil se dole v lokále,“ oznámila nám Xena, „prý se dříve nehne, dokud se s vámi nevypořádá.“
„Co ještě chce?“ durdil se naoko Hašek. „Dostal najíst a pořádně napít a celkem sedmdesát korun v hotovosti. Chce se snad s námi rvát? To bych mu neradil, a pak se nesluší, aby se člověk rval na Nový rok jako ve všední dny. To bychom se potom prali celý rok. Půjdeme do některé blízké vesnice na výlet a prožijeme dnešní den v míru a pokoji.“
Tiché zimní odpoledne zlákalo nás k novému dobrodružství. Sestupujíce z lipnického kopce v zamlklé údolí, zasněžené a tísněné stráněmi i tmavými lesy, zapomněli jsme na všechny příhody zažité v uplynulém roce a hovořili jsme o budoucnosti jako děti, jež si volí nejrozmanitější povolání. Hašek zářil prudkým odleskem sněhu, všecek rozehřát obtížnou chůzí po kluzké stezce, a svěřoval se nám tak důvěřivě, jako by svým slovům věřil:
„Nikdo by mne více do velkoměsta nevytáhl, ani kdyby byl bolševický převrat a udělali mne lidovým komisařem osvěty. Neopustím více venkov, a pomohu-li si finančně, tedy si koupím někde tady v lipnickém kraji malé hospodářství. Šura bude krmit slepice, prasata a krávy, což je pro bývalou kněžnu nejvhodnějším zaměstnáním, a já budu klidně pracovat, nestaraje se v úzkosti o zítřek, přinese-li bídu, nebo blahobyt. Mám jistou touhu napsat zcela vážné dílo, aby všelijací pitomci o mně nevykládali, že se zmohu jenom na hlouposti. A k vážné práci potřebuji absolutního klidu i bezstarostnosti, abych se mohl plně soustředit.“
E. A. Longen: Můj přítel Jaroslav Hašek.