Realisté – další strana-šidítko na obzoru
Je nová strana skutečnou alternativou?
Opakovaný vtip není vtipem
Tak tu máme další subjekt, který se ani ne rok před volbami zjevil jako kdysi bájné Věci veřejné, aby nás „spasil“. Říkají si Realisté a jejich čelnými tvářemi jsou pánové Petr Robejšek a Pavel Kohout. Proč se domnívám, že je důležité si přiblížit zejména názory pana Kohouta? Protože ukazují na to, že nepředstavuje systémovou alternativu a jenom si na ni hraje. Když Milan Valach kritizoval Okamurovu vizi přímé demokracie – a to z pozice mluvčího Hnutí za přímou demokracii, upozorňoval zejména na ekonomickou základnu tehdejšího Úsvitu, kterou sestavil právě Pavel Kohout.
Kohout se k nynějšímu Okamurovu křídlu bývalého Úsvitu (SPD) nehlásí. Dokonce ho kritizuje jako údajně levicové. Jedno je jisté: Pavel Kohout tíhne napravo a jeho ekonomické recepty jsou do značné míry ovlivněny programy Svobodných a ODS, k nimž se hlásí, zatímco všechno levicové je pro něho ošklivé slovo. Toto by neměl přehlížet zejména levicový volič – který sice v naší zemi nemá k dispozici žádnou relevantní levici, ale nic, za čím stojí Pavel Kohout, pro něho z logiky věci nemůže být náhrada. Nemělo by se též přehlížet, že se Pavel Kohout staví do popředí brzy poté, kdy 17. listopad větší otřes nepřinesl – a kdy by pozice prezidenta Miloše Zemana měla být zase o něco pevnější. Děje se tak také pár dní nato, kdy Tomio Okamura vzkázal, že chce v parlamentních volbách získat okolo deseti procent hlasů.
Myslím, že je na místě obezřetnost a kladení si otázek typu: 1) Jak se daný subjekt staví k řešení sociálních problémů? 2) Jak vyváženou zahraniční politiku by tento subjekt zastával ve vztahu k USA, Rusku a Číně? 3) Jak daný subjekt nahlíží na stávající systém? 4) S kým je (není) daný subjekt po volbách ochoten kooperovat? 5) Nakolik jsou v souladu slova daného subjektu s jeho činy? 6) Koho daný subjekt hodlá vyslat do klání o Hrad a koho případně podpoří (a proti komu se vymezuje)? 7) Která média daný subjekt protežují?
Domnívám se, že projektů typu Věci veřejné už mají voliči dost. Přesto se v každých volbách nějaký takový subjekt objeví s tím, že i opakovaný vtip mohou vzít občané vážně – a zapomenout, že tohle už tu vlastně bylo. Všímejme si, kdo za tím či oním projektem stojí – jaká média, jací sponzoři, jací ekonomové. Může nám to ušetřit mnohá zbytečná zklamání a frustrace.
Podpora systému, či systémová alternativa?
Přímou demokracii dnes skloňuje kdekdo, od „úsvitu po soumrak“, od Svobodných po Petra Robejška. Naopak, tzv. zavedené politické strany o přímé demokracii nechtějí ani slyšet, anebo usilují o přijetí takové legislativy, která v podstatě aplikaci přímé demokracie v praxi znemožní, třebaže se bude nazývat zákonem o obecném referendu.
Podstatné je, jak vůbec přímou demokracii chápeme. Zda jako souhrn určitých nástrojů, jež mohou být vtěleny i do stávajícího politického a ekonomického systému, nebo jako ideologii, která je právě se současným systémem neslučitelná – a proto v něm nemůže fungovat. Toto rozlišení je z mého hlediska zásadní. Nedovedu si totiž představit, jak by v rámci stávajícího systému šly skloubit zájmy mocenské menšiny, která disponuje médii a ovlivňuje tak veřejné mínění, s právem většiny lidí na vyvážené a vyčerpávající informace, na jejichž základě může kompetentně rozhodovat.
Tisíckrát se můžeme ujišťovat, že kapitalismus je schopen humanity, že je „jediný garant“ demokracie a bez něj by neexistovala svoboda. Ujišťovat se můžeme, ale skutečnost je jiná. Žijeme v takové fázi kapitalismu, kdy zisky čím dál užší skupiny lidí dosahují maximálních hodnot, což způsobuje, že hrstka mocných ovládá skoro všechny důležité zdroje. Většina lidí tak strádá – a dokonce je na ně pohlíženo jako na „nepotřebné“ či dokonce „přebytečné“.
Mezi lidmi, kteří jsou frustrováni faktem, že systémová levice se od systémové pravice v podstatě v ničem neliší, je snadno uvěřit tezi, že rozdíl mezi pravicí a levicí neexistuje. On ale existuje. Není jedno, zda podporujete stávající systém, nebo stojíte proti němu. Vymezit se vůči němu znamená vystupovat proti principům kapitalismu. Jaká je k němu alternativa? Demokratická forma socialismu, model, který se u nás dral na světlo v šedesátých letech a o němž establishment dodnes káže, že to byla zjevná utopie. Praxe nás však učí, že možná větší utopií je věřit ve funkčnost současného systému, jehož terminální horečka se projevuje válkami, teroristickými útoky a stěhováním národů.
V následující části textu cituji výroky tvůrce programu Realistů Pavla Kohouta k různým otázkám.
Má rozlišení na levici a pravici smysl?
„Samozřejmě, že má. Kdykoli se v parlamentu hlasuje o daních a výdajích, o regulaci toho nebo onoho druhu podnikání, vždy se pozná, kdo hlasuje pravou rukou a kdo levou. Je přitom úplně jedno, za koho se dotyčný politik vydává, ale pokud hlasuje pro posilování moci státu, hlasuje levicově. Levice znamená moc státu nad lidmi. Levicový stát je vrchnost, která lidi řídí. Vrchnost, která bere peníze jedněm a rozdává jiným, vrchnost, která dává privilegia a může je opět odebírat. Pravice znamená moc lidí nad státem. Stát v tomto pojetí funguje pouze jako domovní správa nebo v krajním případě noční hlídač. Domovní správě nebo hlídači nebudete platit více, než kolik je nezbytně nutné. Už vůbec nebudete chtít, aby vám domovní správa brala peníze a rozdávala je chudším obyvatelům domu. Na fond oprav a služeb každý platí podle velikosti bytu. Přerozdělování? Máte-li pocit, že disponujete nadbytkem peněz, pošlete je na charitu.“ (1)
Z tohoto textu je zřejmé, že alternativa se nedostavila. Toto jsme slýchali již od jiných lídrů: Klause, Macha či Kalouska. „Co nejméně státu a co nejvíce svobody.“ Ale čí svobody? Nejde spíše o svobodu nadnárodních korporací a vlivných finančních skupin?
Rozevírají se nůžky mezi bohatými a chudými, mezi mocnými a bezmocnými?
„Pokud uvažujete jako neomarxista, musíte především jinak definovat třídní nepřátele. Nynějším nepřítelem lidu již není pouze vykořisťovatelská třída kapitalistů, ale západní civilizace jako celek. Nová levice proto vyčítá Západu vše, co jen vyčíst lze: války, otrokářství, rasismus, sexismus, homofobii, xenofobii, islamofobii, kulturní hegemonii, a to ještě pravděpodobně není zdaleka vše. Především se však Západ provinil tím, že je bohatý, zatímco Afrika, Latinská Amerika, většina Asie a islámský svět jsou chudé. Když je někdo bohatý a jiný chudý, musí první z nich být nutně bohatý na úkor toho druhého, ne?
Tento ekonomický klam je středobodem neomarxistické argumentace. A pokud někdo má tu drzost namítnout, že například Indie je chudá kvůli naprosto chaotickým zákonům a bizarnímu uspořádání vlády a státních úřadů, pěkně si naběhne. Neomarxista jej nařkne ze smrtelných zločinů rasismu, kulturního imperialismu a xenofobie. Proti této žalobě, která je zároveň i rozsudkem, není odvolání. Odsouzenec již navždy ponese cejch hanby, který jej vyřadí ze společnosti slušných lidí. Rozuměj nových levičáků a jejich pomahačů…
Vraťme se do Česka. Vládne nám ČSSD, která sice spočívá na konzervativně levicových základech, ale její vedení je pod stále sílícím vlivem extrémní neomarxistické levice. Hnutí ANO 2011 je ochotné vládnout s kýmkoli, kdo nabídne ministerská křesla. Totéž platí pro TOP 09 a lidovce, jejichž snahy působit křesťansky a západně jsou nedůvěryhodné. Pak jsou tu Zelení, kteří sice mají mizivou voličskou podporu, ale o to jsou agresivnější a radikálnější. Kromě toho jejich ideologie nachází odezvu i u špiček ČSSD. Z pravicových stran zbývá ODS, Úsvit (ten neokamurovský) a Svobodní. Každé z těchto stran lze leccos vytknout. Někdy i docela dost. V rámci Svobodných například převládl takový idealismus, že text Lennonovy Imagine je proti němu manifestem reálpolitiky.“ (2)
Indii a další země tedy neožebračují tamní kořistící korporace, ale „chaotické zákony“. Slova, jako je sociální smír či dialog kultur, logika pana Kohouta nezná. Logický závěr (ač nevyřčený): Jediná možnost, jak udržet naši současnou společnost, je pokračování neokoloniálních praktik a válek.
Je možné podpořit Donalda Trumpa?
„Pokud tedy prezident Trump jednou uhodí pěstí do stolu, můžete se vsadit, že Číňané se budou snažit jako mravenečkové, aby mu vyhověli, byť za cenu pro ně nepříjemných kompromisů. Neboť Amerika stále ještě může – a měla by – jednat s Čínou z pozice síly. Poslední poznámka. Z teorie her vyplývá, že čím více je prezident vnímán jako nezodpovědný kovboj, který napřed střílí a pak myslí, tím je přesvědčivější. Prezident Reagan si úmyslně pěstoval image nezodpovědného pistolníka, protože Rusové se děsili, že by skutečně mohl stisknout červené tlačítko. Fungovalo to. Reagan nakonec vyhrál mírovou cestou.“ (3)
Kohout zde vůbec nebere v potaz zadlužení USA vůči Číně. Navíc nejde po příčinách ekonomické sociální krize v USA, která definitivně pohřbila takzvaný americký sen. A bez analýzy těchto příčin není možná žádná další predikce.
Představuje Putinovo Rusko aktuální hrozbu?
„Rusové jsou zřejmě poslední národ s koloniální mentalitou. Zatímco Britové nebo Francouzi shlížejí na své koloniální období částečně s nadhledem a částečně s pocitem studu, ruské impérium z větší části trvá v rámci federace. Na státy, které se osamostatnily po roce 1990, pak Rusové mají tendenci nahlížet trochu jako na neposlušné děti, které utekly z domova, ale časem se vrátí.“ (4)
Pokud jsou Rusové podle Pavla Kohouta posledním národem s koloniální mentalitou, co jsou potom Američané, anebo i Číňané, ke kterým je jinde tak ostrý? Zaměříme-li se navíc na větu „ruské impérium z větší části trvá v rámci federace“, zjistíme, že ekonom Kohout – ať už vědomě či nevědomě – nebere v potaz fakt, že separatismus jinonárodnostních území, které velmocem zbyly po dekolonizaci, už dávno není v módě, a to nejen proto, že jsou už desetiletí většinově osídleny imperiálním národem, ale také proto, že je „mateřské“ velmoci ekonomicky drží. Ruský Tatarstán, stejně jako americká Havaj či čínský Tibet, už dnes nebojuje za osamostatnění, ale za posílení svých autonomních práv. Stejně tak odzvonilo konceptu státní kolonizace v době kolonizace ekonomické. Se skálopevným přesvědčením o vojenské nebezpečnosti dnešní Ruské federace souvisí i další otázka…
Hrozí nám ze strany dnešního Ruska nějaké vojenské nebezpečí?
„Pochopitelně hrozí. Východoevropské státy, které s Ruskem sousedí, si nedělají starosti jen tak bezdůvodně. A i česká vzpomínka na ruské tanky je stále živá. Co tedy dělat?
Krym je pro Ukrajinu zřejmě ztracen. Zde již žádná akce nepomůže. Česko a další potenciálně ohrožené státy by ovšem měly vyvinout iniciativu, aby NATO vyhlásilo následující deklaraci:
1. Sdělujeme Ruské federaci, že všechny členské státy NATO, včetně Litvy, Lotyšska a Estonska a dalších zemí sousedících s Ruskem a Ukrajinou, jsou pod ochranou všech ostatních členských států této organizace. A i když tato skutečnost je všeobecně známa a vyplývá ze statutu NATO, znovu ji zdůrazňujeme a prohlašujeme, že hodláme všechny vzájemné závazky plnit bez okolků a v úplnosti.
2. V případě vojenské akce Ruska nebo ruské blokády kterékoli z členských zemí NATO nastane mezi NATO a Ruskem válečný stav.
3. Na důkaz vážnosti předchozích tvrzení zvyšujeme výdaje na zbrojení, vyhlašujeme úplné embargo na zbrojní dodávky do Ruska a otevíráme novou vojenskou základnu na území některého z členských států NATO ve východní Evropě; bez ohledu na náklady s tím spojené.“ (5)
„Tak by bylo možné pokračovat, nicméně žádná ekonomická statistika zatím nedokáže přesvědčit Rusko, aby změnilo přístup k Ukrajině. Lze očekávat, že Vladimir Putin vystoupí na veřejnosti a prohlásí: ,vzhledem k horším číslům ohledně hrubého domácího produktu jsme se rozhodli vrátit Krym a nechat východní Ukrajinu na pokoji, všem se omlouváme‘? Nikoli. Podobné prohlášení je za hranicí představivosti. Rusko by muselo být zdevastované minimálně do té míry jako začátkem 90. let, aby se něco takového mohlo stát. Ekonomické sankce nejsou dost citelné, aby se ruská politika jakkoli změnila.“ (6)
Podle Pavla Kohouta mají tedy sankce, které podrývají naši ekonomiku, pokračovat, a k tomu se má přidat válečné harašení, jehož důsledkem bude jen další odtok státních peněz do armády (vzor USA). Ke Kohoutovu posunutému chápání demokracie mohu jen ocitovat francouzského politologa Jacquese Sapira: „Okolnosti odchodu Janukovyče ze země však doposud nebyly vyjasněny. Je to přitom velmi důležitá otázka. Jestliže se v určitém momentu rozhodla minoritní skupina ve společnosti přikročit k puči, ústavní pořádek země byl nepochybně narušen. Nová vláda se dostala k moci nezákonnou cestou. V současné chvíli tedy panuje v zemi fakticky bezvládí, a nikdo tak nemůže rozhodnout, že referenda o oddělení části území od Ukrajiny jsou nelegitimní… Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.“ (7)
Jaké strany preferujete?
„ODS – s touto stranou je to těžké. Několikrát jsem ji volil, několikrát jsem byl zklamán. Názorově mi vyhovuje a většina jejích řadových členů je mi sympatická (na základě zkušeností, neznám pochopitelně všechny). Bohužel je svěží a plná energie asi tak jako olověný akumulátor po zhruba tisíci nabíjecích cyklech.
Svobodní – jako akademický diskusní klub jsou skvělí a znám mezi nimi osobně mnoho báječných osobností. Jakožto strana zatím těžko hledají klíč k srdcím voličů. Hodně lidí je bere jako okrajovou straničku na úrovni Pirátů nebo Zelených, kteří mají zhruba stejně malé procento preferencí. Škoda.
KSČM – nikdy a za žádných okolností, tahle strana představuje vše, co je mi odporné.
ČSSD – taková ,KSČM light‘, na povrchu zdánlivě demokratická, uvnitř toužící po neomezené moci. Nevolit. Nikdy.
Okamurova strana – ani nevím, jak se momentálně jmenuje. Každopádně jsem já pošetilec potřeboval přímou osobní zkušenost, abych pochopil, že Tomio je vlastně levičák a že slíbí komukoli cokoli.
Úsvit – lidé, kteří uvěřili Okamurovi, a potom stejně jako já pochopili, že šlo o omyl. Momentálně parlamentní strana s nejmenším počtem známých osobností. Jejího předsedu byste pravděpodobně nepoznali, kdybyste jej potkali na ulici. Vesměs příjemní lidé, ale jakou mají šanci?“ (8)
Z tohoto nepřekvapivého výčtu na mě vyčnívá především učebnicová logika dnešní pravice, vykazovat ultrapravicové strany – a v případě Pavla Kohouta i ty, které sám zakládal – do sféry „levice“.
Jaký je váš pohled na sociální stát?
„Největší riziko rozhodně představuje sociální stát… Jednoduše proto, že neustále roste. Jen se podívejte na veřejné finance jakéhokoliv státu. Někteří sice tvrdí, že sociální stát umírá, protože občané jsou ponecháni o hladu a bídě. Jenže současný stav se naprosto nedá srovnat se situací, která panovala ještě v 70. letech. Kdo hesla o ústupu nebo dokonce odumírání sociálního státu používá, evidentně netuší, co se ve světě děje. Nebo jde o propagandu politických stran, které mají sociální stát v programu a chtějí ho maximalizovat. Dávat lidem peníze za nic se ale ještě nikomu neosvědčilo. Počet lidí, kteří nemají potřebu pracovat, se neustále rozšiřuje a pracující stále víc zatěžují daně a odvody. Oboje ochromuje ekonomiku a veřejné finance. Státu, který odvádí velkou část HDP na sociální účely, nezbývá na další věci, jako je věda a výzkum.“ (9)
Čím se tedy bude živit většina? Zřejmě tím, že bude sloužit jako kanónenfutr ve válce s Ruskem.
Jaký je váš poměr k prezidentovi republiky?
„Jistě, existují země, které měly i horší hlavy státu. Rakousku svého času prezidentoval bývalý nacistický důstojník jménem Kurt Waldheim, podezřelý z válečných zločinů proti civilistům, který navíc prokazatelně lhal o své minulosti. V zemi, která dala světu Hitlera, je to možná maličkost. Nebo alespoň byla ještě v 80. letech. Ale my bychom se neměli srovnávat s Rakouskem. Ani s Německem, kde jeden z bývalých prezidentů, Karl Carstens, byl členem NSDAP. Žijeme v zemi, která měla funkční demokracii v době, kdy se na ulicích německých měst praly úderné oddíly sociálních demokratů s bojůvkami komunistů a s nacistickými SA. Česká politická tradice je kultivovanější a umírněnější než německá nebo rakouská. I proto je Zeman taková ostuda. Ale co dělat, aby Zemana v příštím období vystřídal někdo přijatelnější? V první řadě je třeba si uvědomit, proč Zeman vyhrál v minulých volbách.“ (10)
Související výrok o střetu civilizací:
„Je to střet civilizací. Přečtěte si knihu Střet civilizací profesora Samuela Huntingtona anebo cokoli od vynikajícího orientalisty Bernarda Lewise. Oba autoři jsou experti z první světové ligy, žádní rekvalifikovaní entomologové, kdyby snad někdo chtěl zpochybňovat jejich odbornost. Bohužel profesor Huntington již nežije, profesoru Lewisovi je sto let a věk již ochromil jeho tvůrčí síly. Jinak bych doporučil Daniela Pipese, který je mimochodem synem nejlepšího amerického experta na Rusko, profesora Richarda Pipese. Pro bližší vhled do islamistické a palestinské propagandy doporučuji www.memri.org – ale pozor, co tam uvidíte, vám možná způsobí šok.“
Pokud Pavel Kohout nemá výhrady k Zemanovým postojům vůči islámu, a potažmo jeho vřelému vztahu k Izraeli, jedinou třecí plochou zůstává Rusko.Bude mimořádně zajímavé sledovat, koho Pavel Kohout v budoucnu za Miloše Zemana doporučí. To bychom ostatně mohli odvodit od toho, který z kandidátů se hlásí k ekonomickému programu Pavla Kohouta a zakládá na něm svůj program…
Kohout versus Valach
Závěrem této úvahy bych rád zopakoval, že „přímá demokracie“ je termínem, na nějž lze pohlížet z různých perspektiv. Přímá demokracie v pojetí Pavla Kohouta je jinou přímou demokracií, nežli je přímá demokracie, jak ji formuloval například výše zmíněný autor knihy Svět na předělu a bývalý mluvčího Hnutí za přímou demokracii (což je pro mě – na rozdíl od Realistů – skutečná alternativa) Milan Valach: „Podstatou kapitalistické ekonomiky je úsilí jednotlivých ekonomických subjektů o maximalizaci jejich soukromého zisku. Tohoto svého cíle dosahují ve vzájemné konkurenci na trhu. Každý subjekt se snaží na trhu uplatnit maximum svého zboží či služeb (při určitém zjednodušení, neboť nejde ani o zboží, ani o služby, ale o zisk), a to i tehdy, když ví, že nakonec bude trh přesycen a zhroutí se. Kdy přesně ke zhroucení trhu dojde, totiž nikdo neví. Ale do té doby ti úspěšní budou bohatnout. V úsilí o překonávání důsledků kapitalistického systému je proto nutné posílit přímou kontrolu občanů- zaměstnanců nad výkonem politické moci pomocí nástrojů přímé demokracie.
V dalším kroku by mělo být podporováno družstevní podnikání a podniky, jejichž vlastnictví se nachází či přechází do rukou jejich zaměstnanců. Ale to je již jiné téma.
V České republice je velkou překážkou pro tento vývoj přetrvávající elitářství na straně pravicové i levicové inteligence. Levicoví intelektuálové vůbec se často nemohou zbavit představy, že jsou povolaní k tomu, aby vedli neosvícené davy. Na straně občanů je to pak lokajská mentalita. Toto vše společně jen v různých formách reprodukuje starý hierarchický systém vlády mocenské elity nad společností se všemi neřestmi, jež jsou s ním nutně spojeny.
Bez jeho překonání ale není možné nalézt východisko z periodicky se opakujících krizí kapitalistického systému, jež jsou v současných podmínkách globalizované společnosti nebezpečnější více, než jak tomu bylo v minulosti.“ (11)