Kvadrilijón
O naší době, žalobách, selském rozumu a Marcu Polovi.
Připadá mi to tady v Evropě jako u blbejch. Jen od nás vypadli Rusové, kteří nás údajně bránili před západní rozpínavostí, tak si ten vercajk sem stěhují Američané, aby nás chránili před východní rozpínavostí. Jeden blbec z Německa řval, že nás musí zachránit před Východem i Západem. Já jsem se jednou pokoušel pomáhat slepci na křižovatce, aby našel správnou cestu, a představte si, ten nevděčný člověk mi řekl: „Hergot, vyserte se na mě, já si to umím najít sám!“ Grázl, neváží si pomocné ruky…
Mám to vůbec s dnešní dobou těžké a ona se mnou. Nechápu, proč lidé pořád chtějí za něco prachy. Holce řekli, ať nenosí na hlavě šátek. Tak honem, ať jí dají šedesát tisíc. Kdybych si ve škole nechával na hlavě svou oblíbenou a tehdy módní zmijovku, měli by vlastně právo říct mi, abych si ji ze zpocené hlavy sundal? Já si tedy nedokážu představit, jak si myji hlavu v kulichu. A, Kristepane (tedy vlastně ne, omlouvám se!), ve školním řádu bylo napsáno, že mám chodit do školy a pilně se učit! To už je nějaký zásah do mých lidských práv. Pilně jsem se neučil, a když začalo jaro, sedával jsem místo povinného učení u Labe, díval se, jak teče voda, a přemýšlel, ale zase jsem nebyl schopný naučit se matematiku. Měl bych vrátit peníze za gympl? Nebo bych mohl žalovat stát, že mě to nebyl schopný naučit? Nikdy jsem nenosil pionýrský šátek, ani svazáckou košili, i když jsem v těch spolcích byl, neměl mě žalovat stát, že jsem odmítal nosit to, co mi doporučoval? Anebo by mi měl za to spíš dát odškodné, protože to byl vlastně odboj?
My kluci u nás v Poděbradech jsme neměli příliš rádi příslušníka SNB Píchu, zvaného Bystré voko. Číhal na nás u cesty do parku, schovaný za stromem, a připadal si jako Pavka Morozov ve snaze nachytat nás kluky, jak se snažíme přefrčet park na kole. Měl ale veliký problém. Původně byl vyučený holič a neuměl napsat hlášení, a tak jsme zůstávali nepotrestáni. Proto naše škola pro tyto mozkové giganty uspořádala večerní doučování, kde se učili, kam se píše jaké „i“ ve slově Litomyšl, Libye (ta také bez „j“) a že slovo „ňyc“ se nepíše tak, jak jsem ho zde napsal. My kluci jsme u té třídy měli nalepené uši na dveřích a obdivovali jsme marnou snahu statečných příslušníků o pochopení základů vzdělání. Na orgána Píchu jsem si vzpomněl, když jsem nedávno náhodou zaslechl mluvit šéfa naší diplomacie (Předesílám, že jsem ho v minulosti často bránil před nactiutrhači u nás v hospodě, kde mu přezdívali Plechová huba. Byl jsem za to i diskriminován, protože štamgasti mě za trest vynechali z objednané rundy.). Netušil jsem, že tenhle pán je až tak skvělý odborník na počítače a na hackerské útoky. Vysvětlil nám to v televizi pěkně. Nemám o sobě nijak vysoké mínění a vždy jsem si myslel, že jsem na počítače nejpitomější na světě, ale teď vidím, že je tady nový mistr světa a já jsem se posunul až na druhé místo.
U vody sedávám dodneška, ale (tedy aspoň někdy…) u ní už myslím na jiné věci. Často si říkám, že mě třeba ten trest v minulosti minul jen náhodou, ale přijde doba, kdy se stát, škola, všemožné menšiny, moji zaměstnavatelé i kolegové spojí a budou po mně požadovat milion za všech těch milion nekorektností, které jsem o nich napsal po vzoru Marca Pola. Což bude ještě dobré.
Kdyby věděli i, co jsem o nich zatím nenapsal, požadovali by kvadrilijón.