Společnost a politika Domov,Kultura

Komiks o Čechovi, který zabránil válce

Foto Tomáš Koloc

Na okraj publikace Rozvědčík

 

Není Polreich jako Pohlreich

Kdykoli komukoli ze svých známých řeknu, že se chystám k panu Polreichovi, všichni mají za to, že mám něco s jakýmsi králem českých kuchyní, kterého zase neznám já. Pro člověka, který už víc než desetiletí nesleduje televizi, je nezměrně zajímavější Dr. Miroslav Polreich, v 50. a 60. letech náš diplomat a zpravodajec v USA, po sovětské okupaci 1968, během níž se postavil na stranu reformátorů, disident, po listopadu 1989 opět diplomat (náš velvyslanec při OBSE ve Vídni), a po válce v Jugoslávii, během níž proti oficiálnímu stanovisku vyšších míst setrval v mírové komisi, opět disident. 

Pro své názory a postoje je Dr. Polreich dlouhodobě vyloučen z informačního mainstreamu, ale každý nezávislý novinář, který se setká s jeho příběhem, cítí sólokapra. Mně se to stalo v roce 2011, kdy jsem s ním udělal velký časosběrný rozhovor pro tehdejší papírové Kulturní noviny, který zároveň vyšel v digitálních Britských listech. V těchto dnech jsem se s Miroslavem Polreichem setkal znovu, abych mu položil pár otázek, týkajících se aktuálního vývoje, a při té příležitosti jsem se dozvěděl o komiksové knize Rozvědčík – grafická novela podle skutečné události z dob studené války, která o něm letos vyšla u nakladatelství Argo.

Grafická práce gigantické úrovně

Knihu vytvořila Marta Morice, česko-francouzská malířka, která je zároveň vzdálenou neteří hlavního hrdiny. Jako relativní znalec hrdinova života se musím poklonit autorčině důslednosti, s níž se v potřebě podkladů pro věcnou, ale především grafickou stránku práce (tj. autentické fotografie, z nichž komiks vychází) doslova probrodila nejen jeho archivem, ale i archivy dvou kontinentů, a to nejen oficiálními, ale i soukromých svědků daných událostí, které nejprve musela složitou inzertní cestou najít. Grafická stránka knihy je skutečně bezkonkurenční, snad s jedinou výhradou, že chybí autorčina předmluva, v níž by explicitně vysvětlila málo jasné kolísání černobílé a barevné podoby jednotlivých políček, a černých, červených a fialových linií textu. 

Co se týká děje, rozumím autorčině těžké pozici, protože bylo skutečně z čeho vybírat – a vybírat bylo bezpodmínečně nutno! Miroslav Polreich byl přímo u zrodu či alespoň v zákulisí několika stěžejních historických událostí, které my, prostí smrtelníci, známe jen z dějepisu: zúčastnil se vietnamské války, byl to on, kdo svým zatajením zprávy od prezidenta Svobody umožnil protestní vystoupení ministra zahraničních věcí Hájka proti okupaci ČSSR zeměmi Varšavské smlouvy, byl členem mezinárodního týmu, který měl vyjednat mír v Kosovu (jemuž byli v klíčovém okamžiku nakloněni jak Srbové, tak kosovský albánský předák Ibrahim Rugova, ale proti němuž se postavil klíčový evropský hráč, Německo). Kniha Rozvědčík se zaměřuje primárně na jeho zprostředkovatelskou úlohu při mírovém setkání amerického prezidenta Johnsona a sovětského premiéra Kosygina v newjerseyském Glassboro během šestidenní války mezi Izraelem a Egyptem, která začala tradici mírových jednání hlav pólů bipolárního světa studené války. V této kauze Polreich od začátku do konce fungoval jako tichý (a zprvu pro jeho nadřízené i neviditelný, tj. vlastně ilegální) mediátor, v jehož mozku se myšlenka na setkání zrodila i dotvořila, včetně volby neutrálního místa na půl cesty mezi výsostným územím sovětské mise v New Yorku a Bílým domem. 

Marta Morice ale vyhmatává i další zajímavé soukromé souvislosti Polreichova života, mezi jiným přechod jeho dědečka, etnického Němce z jihlavského jazykového ostrůvku, na českou národnost na počátku 20. století, či odklon jeho otce, někdejšího prvorepublikového zakladatele KSČ, od normalizačního režimu, který prohlásil za fašistický. Autorka dokonce nachází i nové, pro mě zajímavé souvislosti, na které jsem se já během našeho rozhovoru nestihl prokopat (byl to M. Polreich, kdo se staral o Jana Wericha, když během své krátké emigrace skončil v newyorské nemocnici). Osobně bych více rozvedl motiv jednání kolem Kosova, ale rozumím motivům zkratky: v kompozici knihy jde jen o okrajovou závěrečnou epizodu a její rozvedení by stále ještě mohlo bránit vydání knihy ve velkém českém nakladatelství.

Slovesný (pod)standard dnešních publikací

Oč víc se mi kniha líbí (respektive oč víc jsem jí nadšen), o to víc mě mrzí její limity. K nim patří příliš složité střídání časových rovin a složité retrospektivy, které hlavnímu příběhu záchrany světa, jenž stál na pokraji jaderné války, trochu ubírají na dramatičnosti, poněkud přebytečná linie komentáře vnuka Polreichova spolupracovníka Jiřího Skotala, nedostatečný rejstřík osob na konci knihy, kde chybí nutné přiblížení jak řady nosných osob příběhu ze soukromého života, tak i stejně důležitých politických a zpravodajských osobností. 

A pak tu máme stránku slovesně řemeslnou (tj. fakticko-jazykovou), která bohužel vykazuje rysy pro dnešní knihy typické. Autorce, žijící léta v zahraničí, by se v tomto směru dalo leccos odpustit, ale kniha měla podle tiráže jak odpovědného redaktora, tak jazykovou redaktorku. Těm ovšem unikly takové „drobnosti“ jako, že Brzezinski (absenci polského ń u amerického politologa autorům odpouštím) se jmenoval Zbigniew, a nikoli „Zbiegniev“, že ÚV KSČ se nacházelo v budově dnešního ministerstva dopravy, a nikoli „průmyslu“, či že Alexej Kosygin nebyl v Sovětském svazu „jeden ze tří předsedů vlády“, ale jediným předsedou vlády. Autorka zřejmě myslela na jednoho ze tří vůdců sovětského státu, mezi něž patřili šéfové strany, vlády a parlamentu (v anglické terminologii se totiž místo „stát“ říká „vláda“ = „government“). Čímž se dostáváme ke skutečnosti, že ani tato publikace se neobešla bez nákazy anglizace soudobých českých knih, která se v tomto případě projevila aspoň tím, že i v českých dialozích je tlumočník sovětských vůdců Viktor Suchodrev podáván po anglicku jako „Victor“, a OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) je podáváno jako „OSCE“ (Organization for Security and Cooperation in Europe). Totéž se týká přímých řečí v angličtině, které jsou bezchybné – na rozdíl od pasáží v ruštině, u nichž čtenář přemýšlí, zda jde o záměrnou parodii, podprahovou neúctu anebo zaprahový jazykový diletantismus.

Shrnutí

Celkově je však třeba se publikaci a její autorce znovu poklonit – a to především proto, že dokázala populární formou vnést do širokého publika jednu základní myšlenku: Vždy máme otevřenu možnost nezávislého a iniciativního jednání, které může mít dalekosáhlý pozitivní dosah. Dnešní mladí současníci se možná podiví, jakou váhu mělo v 60. letech Československo (proč, na to ať se informují u svých méně bojácných učitelů) a jak stěžejní roli tehdy mohl sehrát československý diplomat s dostatečnou dávkou empatie, svéhlavosti a erudice, kteréžto všechny tři uvedené rodové vlastnosti nechybí ani autorce knihy. 

(Vzkaz pro redakci: Během případných reedic a překladů Rozvědčíka bych jen zapracoval na té poslední.)

Marta Morice: Rozvědčík. Argo, Praha 2017.