Děkujeme, ryzlinku, frankovko – a Vladimíre Renčíne
Za naším královéhradeckým spoluobčanem V. R. (+75)
„Vypadáš v tom jako duch Ruprecht,“ řekl jsem včera svému kamarádovi, který u mě po dlouhé době přespával. Kdysi jsem s ním bydlel, a jeho noční košili jsem už tři roky neviděl. Vzápětí jsem si vzpomněl na Aňu Geislerovou, který vyprávěla, jak se při natáčení filmu Kráska v nesnázích, v němž hrála partnerku Josefa Abrháma, těšila, jak při společné milostné scéně „konečně přefikne pana Krbce“. Autory obou výroků spojuje, že prožili dětství v 80. letech a jejich výroky mají společný inspirační zdroj; televizní večerníček O zvířátkách pana Krbce, jehož hrdiny jsou tehdejší dětští superstars: kastelán Krbec, sova Kukula, kocour Kokeš a duch Ruprecht. Výtvarníkem seriálu byl minulou středu zemřelý Vladimír Renčín.
Renčínovy anekdoty jsme opravdu milovali s mým největším kamarádem Jardou. Chodívali jsme spolu na dívčí koleje na pokoj G4, obývaný jistou studentkou z Pálavy a jistou studentkou z Mělnicka, které neustále vozily z domova petláhve s vínem a na záchodě jim visel Renčínův vtip, v němž ve sklípku stojí Moravan, za nímž se krčí vyplašená skupinka příchozích a on říká majiteli sklípku: „Strécu, přijeli nejací fyzici z Prahy, kteří prý eště neviděli štvrtý rozměr. Tož jim dajte cucnúť!“ Navykli jsme si na návštěvy tohoto pokoje nosit různé knihy, z nichž se u vína předčítalo, a sbírky Renčínových anekdot, v nichž se u něj listovalo. I když stejně jako Vladimíra Renčína jsme milovali i Vladimíra Jiránka, jeho knihy jsme s sebou nenosili, protože na nás po víně přestávaly účinkovat: k tomu sedl jen Renčínův zemitý, dokonale mířený a bez smilování antisystémový humor. Jeho dvoupólovost se rozkládala mezi vtipy ze zahrad, z nichž se na zhoubnou civilizaci mířilo většinou vidlemi venkovanů, posledních to nositelů zdravého rozumu, a vtipy z biblioték, v nichž starý knihovník za svým pultem praví rezolutně: „Už jsem řek! Nepůjčím! Vy potom moc čtete, moc víte a moc do všeho kecáte!“ Budu možná prohlášen za velkohubého, ale zdá se mi, že tato dvojpólovost „hrubá zemitost – hluboké vzdělání“ měla úplně stejné zdroje jako dílo dvou zatím nejvyšších výhonků české prózy: Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Ostatně Hrabalův Nymburk leží pouhých sedm stanic vlaku od Renčínových rodných Peček, v nichž se počíná legendární monolog Haškova Švejka o „jedné lokomotivě, která stála v Pečkách na dráze na 16. koleji“, který přivede velícího šikovatele Nasákla až k omdlení.
Renčínovy anekdoty jsme s Jardou milovali, ale jedno jsme o nich nevěděli: že je jejich autor náš spoluobčan. V našem velmi provinciálním městě, v němž z tvůrců někdejšího mezinárodního kulturního parnasu (Balbín, Klicpera, Jirásek, Čapek, Durych, Štúr) zbyl v současnosti jediný místní kozák (písničkář Pavel Dobeš), je to na pováženou. Dozvěděl jsem se to až od svého klienta Karla, s nímž a s jeho vozíčkem jsem na ulicích královéhradecké čtvrti Malšovice strávil celý loňský podzim. Když jsem za malšovickým železným mostem přes Orlici (který je významný tím, že ho v okupační zóně rudé armády osvobozovala jednotka amerických vojenských vyjednavačů, která v okamžiku německé ofenzívy projížděla místem na jednání se sovětskou stranou) objevil na jednom rodinném domě schránku se jménem Renčín, zažertoval jsem, jestli to není TEN Renčín – a dozvěděl jsem se, že je. Že je s Karlem členem stejného rybářského svazu a chodí do stejné vinotéky.
Dnes, kdy jsem si tu schránku šel vyfotit, zašel jsem do té vinotéky. Vévodila jí mistrem darovaná anekdota, možná inspirovaná právě touto provozovnou. Muž uprostřed sklípku na ní pronáší upřímné díkůvzdání: „Děkuji ti, ryzlinku, děkuji ti, frankovko. Děkuji, tramíne, rulando, portugale, že nevím, co je to blbá nálada.“
Když jsem o pár metrů dál našel už opuštěný mistrův dům a vyfotil si k tomuto článku jeho schránku, vzpomněl jsem si na zpáteční cestě na tu anekdotu. V podzimní trávě už nebyl ani kvítek, a tak jsem utrh alespoň trojbarevný lístek javoru, vrátil se a zastrčil ho do schránky. Děkujeme ti, Vladimíre Renčíne.