Potěmkinovy vesnice
Úryvek ze slavné povídky Jaroslava Haška Velitelem města Bugulmy, vypráví o slavných dobách před sto lety, kdy "rudý" autor převzal vojenské velení tohoto tatarského města, periodicky v této funkci střídán bílou gardou a svým zástupcem Jerochymovem…
Od slavných dnů Bugulmy uplynulo již osm dní a po petrohradském jízdním pluku nebylo ani památky. Tovaryš Jerochymov, který mne od poslední aféry pilně navštěvoval, každodenně vyslovoval určité podezření, že petrohradská jízda přešla na stranu nepřítele a navrhoval: 1. Prohlásit je za zrádce republiky. 2. Poslat do Moskvy Trockému telegram, ve kterém bych vylíčil podrobnosti jich hanebného přechodu. 3. Organisovat revoluční tribunál fronty a postavit před něj náčelníka telegrafního úřadu petrohradské kavalerie, neboť týž musí vědět, co se děje. A jestli neví, postavit ho také, neboť jest náčelníkem „svazi“. Tovaryš Jerochymov byl ve svém štvaní velice přesný. Dostavil se ráno v 8 hod. a štval do půl desáté, pak odešel a objevil se s novým štvaním ve 2 hod., ve kterém pokračoval do 4 hodin. Večer přišel opět a při čaji až do 10. až 11. hod. štval proti petrohradským na novo. Chodil při tom s hlavou svěšenou po kanceláři a melancholickým hlasem dodával: „To je hrozné, taková hanba pro revoluci. Telegrafujme, spojme se přímo s Moskvou!“
„Všechno se obrátí k lepšímu,“ těšil jsem ho. „Přijde čas, kdy uvidíš, tovaryš Jerochymov, že se petrohradští vrátí.“
Mezitím dostal jsem telegram od vojenské revoluční rady východní fronty: „Udejte počet zajatců. Poslední telegram o velkém vítězství pod Bugulmou nejasný. Petrohradskou jízdu pošlete pod Buguruslan k třetí armádě. Sdělte, vyplnil-li jste vše, co bylo v posledním telegramu. Sdělte též, kolik čísel jste vydal propagačního časopisu v jazyce tatarském i ruském. Název časopisu. Pošlete kurýra s podrobným popsáním své činnosti. Tverský revoluční pluk pošlete na výhodné posice. Sestavte vyzvání k vojákům bílé armády, aby přešli k nám, a dejte rozhodit z aeroplanů. Každá chyba nebo nevyplnění jednotlivých bodů trestá se podle zákonů válečné doby.“ Vzápětí dostal jsem nový telegram: „Kurýra neposílejte. Očekávejte inspektora východní fronty s náčelníkem politického odboru revolučního vojenského sovětu s členem sovětu tovaryšem Morozovem, kteří jsou vysláni s plnou mocí.“
Tovaryš Jerochymov byl právě přítomen. Když jsem poslední telegram přečetl, podal jsem jej Jerochymovovi, abych viděl, jaký účinek bude mít na něho taková strašná inspekce, která byla přece jeho přáním. Bylo vidět, že bojuje těžký duševní boj. Jaká příležitost pomstít se mně, smlsnout si na mně. Záblesk radostného úsměvu, který se v prvém okamžiku objevil na jeho tváři, zmizel však za chvíli a přešel ve výraz starosti a duševního trápení.
„Propadl jsi, holoubku,“ řekl smutně, „ztratíš bujarou hlavu.“
Chodil po kanceláři a zpíval mně tesklivým hlasem: „Golova ty moja udalaja, kak dolgo já budu tebja nosiť.“
Pak se posadil a pokračoval: „Já na tvém místě bych utekl na Menzelinsk, pak na Osu, z Osy na Perm a hledejte si mne, hlupáčkové. Předáš mně velitelství města a fronty a já už všechno uvedu do pořádku.“
„Myslím,“ řekl jsem, „že se nemám čeho obávat.“
Jerochymov významně hvízdl: „Nemá se čeho obávat. Mobilizoval jsi koně? Nemobilizoval. Máš někde záložníky z místního obyvatelstva? Nemáš. Uvalil jsi kontribuci na město? Neuvalil. Zavřel jsi kontrarevolucionáře? Nezavřel. Našel jsi vůbec nějakého kontrarevolucionáře? Nenašel. A teď mně ještě řekni: Dal jsi zastřelit alespoň jednoho z popů nebo z kupeckého stavu? Nedal. Dal jsi zastřelit bývalého pristava? Také nedal. A bývalý starosta města je živ, nebo mrtev? Živ. Tak vidíš, a ty ještě říkáš, že se nemáš čeho obávat. Zle je s tebou, můj druhu.“
Vstal, chodil po kanceláři a hvízdal opět: „Golova ty moja udalaja, kak dolgo já budu tebja nosiť.“
Chytil se za hlavu a zatímco jsem klidně se díval, jak se šváby hemží na teplé stěně u kamen, počal Jerochymov běhat od okna k oknu a opět ku dveřím, chytal se za hlavu a naříkal: „Co dělat, co dělat? Propadl jsi, holoubku. Ztratíš bujarou hlavu.“
Když tak běhal asi pět minut, usedl bezradně na židli a řekl: „Tady se nedá úplně nic dělat. Kdybys alespoň mohl říci, že máš věznici plnou. Ale koho tam máš? Nikoho. Kdybys alespoň mohl ukázat inspekci, že jsi vypálil nějaký dvůr, kde se skrývali kontrarevolucionáři. Ale ty nemůžeš ukázat na nic, úplně na nic. Ani prohlídku v městě jsi nedělal. Já, upřímně ti říkám, mám tě rád, ale mám o tobě velmi špatné mínění.“ Vstal, opásal se řemenem, zastrčil za řemen revolver a kavkazský, půl metru dlouhý kinžál, podal mně ruku a ujistil mě, že chce mně pomoci, že neví sice jakým způsobem, ale že rozhodně na něco připadne.
Po jeho odchodu poslal jsem telegram do Simbirska jako odpověď: „Počet zajatců se vyjasňuje. Pohyblivost fronty a nedostatek map zabraňuje podrobnému vylíčení vítězství pod Bugulmou. Inspekce přesvědčí se na místě. Vydávání časopisu v tatarském i ruském jazyce spojeno s obtížemi. Není sazečů tatarských, málo ruských písmenek, bílí odvezli tiskací stroje. Přijde-li v Bugulmu aviatický park, mohu dát rozhodit s aeroplánů vyzvání k bílé armádě. Prozatím sedím bez aeroplánů. Tverský revoluční pluk v záloze ve městě.“
Spal jsem spánkem spravedlivých a ráno přišel pro mne Jerochymov a řekl, že si vymyslil něco, jak by mne zachránil, že na tom pracoval celou noc. Vedl mne za město k bývalé cihelně, kde našel jsem hlídku od 5. roty tverského revolučního pluku, která na tom místě stála s nasazeným bodákem a kdykoliv někdo jel kolem, křičela na něho: „Jeď nalevo, sem se nesmí.“ Uprostřed toho místa čekalo mne malé překvapení. Tři svěže nasypané hroby. Na
každém tyčka s tabulkou s nápisem. První hrob měl nápis: Zde je pochován zastřelený bývalý soudce. Byl zastřelen v říjnu 1918 jako kontrarevolucionář. Na druhém hrobě stálo: Zde je pochován zastřelený pop. Byl zastřelen v říjnu 1918 za kontrarevoluci. Na třetím hrobě nápis: Zde leží pochován starosta města. Byl zastřelen za kontrarevoluci v říjnu 1918.
Třásly se mně nohy a podpírán tovaryšem Jerochymovem, vracel jsem se do města. „Za noc jsme s tím byli hotovi,“ řekl Jerochymov, „já jsem slíbil, že ti pomohu, abys mohl něco ukázat inspekci, až přijde. Dlouho jsem nemohl na nic přijíti, jak bych ti pomohl, až jsem si vymyslil tuhle věc. Chceš je vidět?“
„Koho?“ otázal jsem se ulekaně.
„Nu, toho popa, starostu a soudce,“ řekl Jerochymov, „mám je všechny zavřené v prasečím chlívku a až bude po inspekci, tak je pustím domů. Nemysli si, že se to někdo dozví. Ke hrobům nikdo nesmí. Moji molodci drží jazyk za zuby a ty se můžeš před inspekcí něčím vykázat.“
Podíval jsem se na něho z profilu, jeho rysy mně připomínaly Potěmkina. A šel jsem zjistit, mluví-li pravdu. Přesvědčil jsem se, že Jerochymov nelhal. Z prasečího chlívku ozýval se basový zpěv popa, který zpíval nějaké velmi smutné žalmy s refrénem: „Hospodi pomiluj, hospodi pomiluj.“
Vzpomněl jsem si na Potěmkinovy vesnice.
Z povídky Jaroslava Haška Velitelem města Bugulmy (Československý spisovatel, Praha, 1966).